Bolí mě duše, ale jsem neslyšící

A jsem dvojnásob limitovaná (neslyšící + bolest duše). Nikoliv trojnásob jako jiní neslyšící (neslyšící + český znakový jazyk + bolest duše).

Doba se mění, o psychice se už nemlčí – ale skutečně mluvíme všichni? Neslyšící lidé čelí specifickým bariérám, které jim často znemožňují najít adekvátní psychologickou pomoc. Naše bloggerka Kristýna Mariáková v dnešním textu toto téma otevírá a přináší autentickou výpověď o bolavé duši, tichu a cestě za psychickým bezpečím.

Péče o psychiku se neskutečně posunula. Dříve bylo doslova tabu mluvit o psychických potížích, ale dnes se o wellbeingu mluví všude – v médiích, na sociálních sítích, v knihách i ve filmech. Lidé se nebojí svěřit se se svými pocity v rodině a mezi přáteli, a to je obrovský krok vpřed. Jako společnost víme, že máme kam se obrátit. Může za to vytvořená síť psychologické a psychiatrické podpory, byť s nedostatečným množstvím psychologů a psychiatrů napříč celou Českou republikou. Máme také fascinující různorodé online platformy, díky kterým můžeme své krize řešit distančně a ihned. Jenže co klientela se sluchovým postižením? Jak se k nim tato podpora a přístup k duševnímu zdraví dostane? Nejen v kultuře, ale i v tomto směru jsme bohužel tzv. občané druhé kategorie.

Na vlastní kůži jsem si nyní (a opětovně) ověřila, jak je limitující dostat adekvátní profesionální psychologickou pomoc, když jsem neslyšící, ač uživatelka mluvené češtiny. Můžu si jen domýšlet, jak moc velké omezení cítí mí neslyšící kamarádi a ostatní, kteří jsou primárními uživateli českého znakového jazyka (a pro které český jazyk v jakékoliv podobě je nesrozumitelný, protože to není jejich mateřský jazyk). Je to frustrující pocit, který časem přechází až ve výbušný hněv. Jako by těch bariér nebylo dost.

Přicházely mi z okolí logické rady typu Najdi si psychologa. Zkus to online. Přihlaš se na Hedepy nebo Nepanikař. Sorry, panikařím, protože najít psychologa, který by chápal potřeby klienta se sluchovým postižením, není snadné. Rozhodně ne každý psycholog má pracovní zkušenosti s neslyšícím klientem. Aha, takže mě svým doporučením vedete k tomu, že si zaplatím random psychologa a budu ve stresu, jak asi komunikace bude probíhat? Takhle má vypadat cesta k terapeutické péči? Myslíte, že mi dá psycholog neplacenou zkušební schůzku? Nedá. Tolik peněz na testing nemám.

Těžko budu řešit samotnou krizi jako spíš to, jak se cítím u psychologa. Protože na komunikačním komfortu ZÁLEŽÍ, pokud chceme otevřít náš příběh a řešit ho. Mám s tím osobní zkušenost. V době covidové jsem z preventivních důvodů docházela k terapeutce a po 3 sezeních jsem naši spolupráci ukončila. Jednoduše z důvodu mé přehnané koncentrace na komunikaci, díky čemuž jsem se psycholožce hůře otevírala a terapie jako taková mi nedávala smysl. Peníze se spláchly raz dva a já si pamatuji jen to, jak jsem si dávala až úzkostný pozor na to, co paní terapeutka říká a zda ji správně rozumím.

Ale duše bolí. A situace hoří. Jak si tedy pomoci, když nejde získat profesionální pomoc hned a jsem neslyšící? Otevřete se svým lidem v okolí, neskrývejte bolest pro sebe. Ne nadarmo se říká sdílená bolest – poloviční bolest.

Ale duše bolí. A situace hoří. Jak si tedy pomoci, když jsem neslyšící a nejde získat profesionální pomoc hned? Otevřete se svým lidem v okolí, neskrývejte bolest pro sebe. Ne nadarmo se říká sdílená bolest – poloviční bolest. Tento krok pomůže minimálně zmírnit akutní, traumatickou fázi. Obraťte se na jakoukoliv organizaci pro neslyšící, většina z nich aktivně funguje na sociálních sítích a zcela určitě na e-mailu. Nemusíte psát, můžete poslat i videovzkaz. Mohou vám pomoci nasměrovat v situaci, kterou momentálně vidíte pouze černě. Doporučí vhodnou přímou péči. Zajistí vám tlumočníka nebo přepisovatele na konzultace či terapie. U neslyšících klientů je nevýhoda v informačním řetězení. Součástí jejich příběhu není terapeut, ale také jejich komunikační prostředník (tlumočník, přepisovatel). Jedná se o zaměstnance, kteří však jsou a měli by být vázáni etickým kodexem pracovníka.

„Krizoví interventi s vysokými kompetencemi v ČZJ jsou, avšak nikdo z nich ji zatím neposkytuje veřejnosti např. přes linku nebo pracoviště s nonstop přístupem. Poskytují ji spíše v rámci svých zaměstnání, tedy v rámci práce psychologa na klinickém pracovišti nebo pouze na FF UK nebo ve škole pro sluchově postižené. S poskytováním krizové intervence přes tlumočníka, jak online, tak i prezenční formou.“ Více zde.

Mám radost, že nedávno vznikla iniciativa Neslyšící v krizi. Jedná se o linku pro neslyšící v náročných situacích, která funguje v českém znakovém jazyce. Jde o tzv. prvokontakt a nabízí první okamžitou pomoc neslyšícím v krizových situacích, především v oblasti domácího a jiného násilí. Je to v současné době jediná platforma v oblasti krizové intervence pro neslyšící – uživatele znakového jazyka.

Pojďme tedy začít vážně diskutovat o tom, jak zpřístupnit psychologickou a psychiatrickou pomoc neslyšícím, protože jsou to lidé, kteří tvoří velkou část naší i světové populace.

• Začněme s tím odmala a s důrazem na předškolní a školní předměty, jako jsou osobnostní, emoční, rodinná, sexuální výchova ve školách, dále vidím obrovský přínos v arteterapii a dramaterapii, kde se pomocí metod a technik může výborným způsobem odhalit nitro člověka.

• Kontinuální vzdělávání psychologů, psychiatrů a terapeutů (např. tematické semináře – třeba i na řečovou výchovu, učící, jak komunikovat s neslyšícím klientem, základy znakového jazyka, spolupráce s organizacemi pro neslyšící, Tichou linkou, výuka (českého) znakového jazyka a celkově implementace předmětu o neslyšících a jejich kultuře a jazyku v oborech zdravotnického zaměření, protože neslyšící pravděpodobně budou vždy jejich klientelou. Možná by pomohla cílená marketingová kampaň reflektující urgentnost psychiatrů, psychologů či terapeutů s vysokými kompetencemi v ČZJ.

• Cílená edukace neslyšících v organizacích pro neslyšící – přednášky, semináře, spolupráce s psychology, psychiatry, s organizacemi zabývající se duševním zdravím a wellbeingem.

• Tvorba titulkového obsahu a obsahu do českého znakového jazyka na všech online platformách. Audiovizuální záznamy, jak je přirozeně vnímáte, čili reels, podcasty, rozhovory atp., mnohdy neobsahují titulky a už vůbec neobsahují překlad do českého znakového jazyka, čili přirozená a nenásilná edukace o duševním zdraví touto formou není u neslyšících možná a je to absolutní škoda. Minimálně tvorba automatických titulků (resp. její nastavení) by se dle mého měla stát povinností každého youtubera, podcastera, marketingového specialisty.

Dobrá zpráva je, že my neslyšící dokazujeme, že navzdory technologické společnosti a ve světě umělé inteligence bude stejně potřeba lidských expertů na duševní zdraví u neslyšících klientů. Na rozdíl od mluvených jazyků je základem znakového jazyka totiž neverbální komunikace. Cítím obrovský vděk, že navzdory praktické oboustranně hluchotě (98,5 %) jsem schopna sluchadly poslouchat podcasty a mohu se tak vzdělávat touto cestou. Jsem nesmírně vděčná, že jsem i díky rodičům aktivní uživatel českého jazyka a chápu tento jazyk i na odborné úrovni, o čemž může mnoho neslyšících jen snít. Díky tomu mohu číst odborné články a knihy a hojit si svou polámanou duši relevantní, terapeutickou a podpůrnou četbou nebo básnickou, hudební tvorbou. Uvědomuji si toto bohatství a s obrovskou pokorou z něj těžím. A těším se, co přinese zítřek ostatním neslyšícím, pro které mluvený/písemný jazyk není jejich BF.

Bolí mě duše a jsem dvojnásob limitovaná. Už to nejsem já, ale brzy zase budu. Vím totiž, že i černá barva má různé odstíny, a že je velmi blízko k šedé a bílé barvě. Čas je totiž nejlevnější terapeut a nejlepší léčitel. A samotné ticho jakbysmet. Vypnu sluchadla a jsem skutečně sama se sebou. V tichu, den po dni, blížím se k lepším zítřkům.

Kristýna Mariáková