Příspěvek naší bloggerky a didaktičky Petry Šobáňové se opět věnuje tématu formativního hodnocení v kontextu pregraduální přípravy pedagogů. Představuje konkrétní metodu využitelnou v rámci responzivní výuky. Metoda s názvem „Cesta“ se nabízí k využití při sebehodnocení studentů či žáků, a to zejména v závěru nějaké delší etapy učení. Naše bloggerka ji využila na konci bloku tří oborových didaktik, jež její studenti a studentky absolvovali ve třech po sobě jdoucích semestrech. Cílem bylo reflektovat vlastní cestu k učitelské profesi. V článku je metoda stručně představena a je možné si stáhnout grafickou předlohu k vlastnímu využití.
Už jsem zde na portále U21 vícekrát sdílela některé své pedagogické postupy a metody výuky. Sama se ráda a často inspiruji u druhých, a proto na oplátku sdílím to, co se osvědčilo mně. Nebo co mi udělalo radost. Opravdu velkým potěšením v tomto semestru pro mne byla výuka třetího bloku didaktiky výtvarné výchovy, tedy oborové didaktiky, již studující absolvují v navazujícím magisterském studiu. V rámci semináře jsem se snažila uplatňovat principy a strategie, jež se dají zahrnout pod pojem responzivní výuka nebo formativní hodnocení. Zkoušeli jsme přitom různé metody sebehodnocení studentů a oboustranné zpětné vazby.
Metoda s názvem „Cesta“, o kterou se chci podělit dnes, se nabízí k využití při hlubším sebehodnocení studentů či žáků, a to zejména v závěru nějaké delší etapy učení. Umožňuje zamyslet se nad svým pokrokem v čase a její přidanou hodnotou je vykročení z každodennosti a partikulárnosti směrem k holistickému náhledu na svou cestu za poznáním nebo za vysněnou profesí. Takto jsem metodu využila i já, a to s vědomím, že se dobře hodí využít právě při reflexi delšího časového období – a před blížícím se vyvrcholením studia v podobě dokončování diplomové práce, obhajob a státnic, které moje studenty a studentky brzy čekají. Bylo to zároveň naše symbolické rozloučení, v němž jsem chtěla zdůraznit, že cesta za učitelskou profesí se závěrem studia na pedagogické fakultě vlastně teprve začíná.
Metoda se dá využít různě, holistickým přístupem zde mám na mysli to, že se při sebehodnocení nevracíme jen k nedávným aktivitám, ale hodnotíme celek. V tomto případě to bylo hodnocení vlastního pokroku na cestě za učitelskou profesí a míry nabývání různých pedagogických dovedností a kompetencí – jež rozhodně nesouvisejí jen s naším semestrálním kurzem.
Při realizaci metody jsem také přihlédla k tomu, že se závěr našeho semináře odehrál v týdnu, kdy vrcholil předvánoční shon a honba za zápočty. Proto jsem nejprve přistoupila ke zklidnění a ztišení skupiny – pohodlně jsme se usadili, někteří využili jógové podložky a lehli si. Následovala řízená imaginace s meditativními prvky: v mysli jsme se přenesli do naší oblíbené krajiny (kromě skutečné krajiny jsme si mohli představit oblíbený obraz z dějin umění), jíž se vine dlouhá cesta končící na horizontu. Vyvolala jsem obraz cesty v krajině jako životní cesty, na jejímž závěru nás čeká náš cíl, tedy to, čeho bychom chtěli dosáhnout, co bychom chtěli umět a znát, kde bychom si chtěli najít své pevné místo a uplatnění. Cílem bylo přemítat o tom, kam jdeme, kde na cestě se právě nacházíme a co je třeba, abychom došli k cíli. Dívali jsme se okolo sebe a na horizont z pozice člověka kráčícího po cestě. Na tuto meditativní aktivitu jsme nechala dostatek času a teprve pozvolna jsme se vrátili zpět.
Následovalo zadání namalovat nebo nakreslit obraz své životní cesty, případně jej doplnit poznámkami k těmto otázkám:
• Kam jdu?
• Kde se právě nacházím?
• Co je třeba, abych došla k cíli?
(Vypracujte svůj obraz cesty k učitelské profesi, reflektujte naše setkávání v didaktice a celkově svoje studium na fakultě, doplňte milníky cesty, zobrazte výzvy, překážky, rozcestí.)
Pokud metoda skupině „sedne“, vzniká zvláštní, křehká a jedinečná chvíle. Umožní nám zamyslet se nad sebou a nad svým životním směřováním, ukotvuje nás, dává nám pocit uspokojení z toho, že jakkoliv jsme obklopeni problémy nebo překážkami, můžeme se dívat kupředu a s nadějí.
Po tvůrčí části následovala reflexe v kruhu, v níž nejprve došlo k představení a komentování kreseb. Každý hovořil tak dlouho, jak uznal za vhodné; nebylo to samozřejmě povinné. Většina s metaforou cesty pracovala velmi kreativně, holisticky, ale zároveň s konkrétními detaily v podobě zásadních milníků. Někteří se nad krajinou vznášeli a viděli ji zdálky, jiní zaznamenali velmi živé detaily, jimž dali přesný význam. Někteří nakreslili hory a propasti, jiní svou cestu zasadili do několika různých krajin. Většina studentů vyjádřila obavu ze závěru studia; někteří překvapili jasnými cíli, jiní reflektovali, že svůj cíl teprve hledají. Představení každé kresby bylo doprovázeno otázkou po pojmenování, přívlastcích dané cesty. V této fázi se zapojovali i ostatní a reagovali na sdělení ostatních, v nichž se neobyčejně dobře odrážely zvláštnosti a jedinečnost každého ze studentů.
Reflexe byla ukončena závěrečnou zpětnou vazbou studentů mně a mou zpětnou vazbou k nim. Jak už jsem zmínila v úvodu, vyučovat dané skupiny byla čirá radost, takže i tato závěrečná část byla krásná a povzbudivá.
Jak je z popisu zřejmé, daná metoda má své výhody i omezení. Začnu omezeními. Není možné využívat ji často nebo kdykoliv. Musí být správná příležitost. Tou je závěr nějaké etapy, konec delšího úseku učení, závěr bloku nebo celého studia apod. Nebylo by jistě možné realizovat ji v klimatu, které by nebylo podpůrné a pozitivní. Vražedný by byl stres nebo „Muss“. Metoda pracuje s metaforou a abstrahováním, proto není vhodná pro mladší žáky, jejichž myšlení je ještě hodně konkrétní. Na druhou stranu se nejedná o metaforu příliš originální a náročnou. Ale např. opakování by bylo spíše na škodu – metafora by totiž mohla působit banálně nebo povrchně.
Kresby studentek a studentů vzniklé během využití metody; foto archiv autorky ze semináře, 2022
A výhody? Pokud metoda skupině „sedne“, vzniká zvláštní, křehká a jedinečná chvíle, kdy se přimějeme posuzovat svou cestu za vzděláním z potřebného nadhledu. Taková chvíle nám umožní zamyslet se nad sebou a nad svým životním směřováním, ukotvuje nás, dává nám pocit uspokojení z toho, že jakkoliv jsme obklopeni problémy nebo překážkami, můžeme se dívat kupředu a s nadějí. Jsme zkrátka na cestě a na horizontu nás může čekat něco hezkého. Cesta může být klikatá, má rozcestí spojená s nelehkým rozhodováním, její směr máme ale v rukou. Můžeme svůj život a profesní rozvoj pojmout aktivně a s pozitivními očekáváními.
Příležitostí pro takovéto „filozofování“ je podle mého soudu ve škole příliš málo a stojí za to dát mu prostor. V našem semináři nakonec studenti a studentky reflektovali více svou celoživotní cestu a méně didaktické kompetence, to ale myslím vůbec nevadilo. Poznali jsme se zase o trochu líp a podělili jsme se o své sny, cíle, ale i obavy. Uvědomili jsme si, že i ostatní mají nejistoty a na své cestě někdy klopýtají. Že v tom nejsme sami. A to je nejvíc.
Petra Šobáňová