Helena Lisá působí na Základní umělecké škole Miloslava Stibora. Ve své pedagogické reflexi se vrací k tomu, jak jí zvolená profese dovolila zachovat si duševní zdraví i naději. Píše také o tom, jak přistupuje ke svým současným i bývalým studentům. V roce 2023 získala za svou pedagogickou činnost ocenění Učitel roku Olomouckého kraje.
„Když večer opouštím budovu školy, nadechnu se zhluboka a poslouchám ticho. A pokaždé si vzpomenu na jedno smutné a těžké období v mém životě, kdy jsem si uvědomila, co pro mě má práce znamená. A že mi opravdu pomohla zachovat si duševní zdraví a naději. Práce s dětmi, pokud má být dobrá, totiž vyžaduje člověka celého. Děti poznají, jestli vám na nich opravdu záleží, nedovolí vám zabývat se sama sebou, vtáhnou vás do svého světa, alespoň na ten čas, kdy společně pracujete, tvoříte. A to mě zachránilo. A na to nechci nikdy zapomenout,“ píše na úvod své pedagogické reflexe Helena Lisá.
„Také občas přemýšlím o tom, že jsem vděčná své profesi za to, že mohu s čistým svědomím říct, že jsem žádnému z mých žáků neublížila; vždy jsem se snažila předat žákům i něco dalšího než jen profesní dovednosti. Ne z každého se stane umělec, ale tvořivý přístup k práci, využití fantazie a představivosti jsou důležité v jakékoli profesi. Také schopnost vnímat krásu a nacházet ji v obyčejných věcech kolem sebe je něco, co se snažím svým žákům předat. To, že si s dětmi můžete při práci povídat, probírat různá témata, vyslechnout je, případně poradit, obohacuje obě strany. V procesu výuky výtvarné výchovy lze nenásilně rozvíjet postoje a dovednosti důležité pro život možná lépe než v jiných předmětech,“ stojí v reflexi, kterou Lisá sepsala ke svému ocenění.
Ne z každého se stane umělec, ale tvořivý přístup k práci, využití fantazie a představivosti jsou důležité v jakékoli profesi. Také schopnost vnímat krásu a nacházet ji v obyčejných věcech kolem sebe je něco, co se snažím svým žákům předat.
Hlavní a určitě nejdůležitější je osobní příklad. Žák by si měl vážit svého učitele, věřit mu. Respekt a důvěru si pedagog musí získat svou prací, svým přístupem, schopností předat žákům své zkušenosti profesní i lidské. Také umění vést hodnotnou diskuzi, brát vážně i názory druhých, vcítit se do problémů dětí i mládeže, nepodceňovat, nezesměšňovat, je při práci pedagoga důležité. To vše píše Helena Lisá ve své pedagogické reflexi.
Podle Heleny Lisé je milé potkávat své bývalé žáky, kteří jí vypráví, jak se jim kdysi ve „výtvarce“ líbilo, že rádi vzpomínají, co si z té doby odnesli do dalšího života. „A ještě milejší je to, když mi přivedou své malé potomky se slovy, že jim přejí zažít to stejně pěkné a obohacující jako zažili sami. A je velice úsměvné, když mohu sáhnout do svého archivu grafiky a říct: ‚Chceš vidět obrázek, který vytvořila tvá maminka (tatínek)?‘,“ píše ve své reflexi Lisá. Stejně tak ji dojímá, když jí například maminka žačky pošle tajně vyfocenou část slohové práce na téma můj vzor a pochopí, že píše o ní.
S mnoha žáky mě pojí silné pouto, protože je provázím životem od školky až k maturitě
Dopad Heleny Lisé na žáky potvrzuje také ředitelka školy Zuzana Hrubošová, která ji na cenu nominovala. „Helena Lisá patří k nejvýraznějším pedagogům školy. V oboru pracuje více než 35 let a je uznávanou kapacitou – pobočka školy v Dolanech, kterou vede, je věhlasná nejen svými mimořádnými úspěchy v tuzemských i mezinárodních soutěžích či naprosto nadstandardní, velice úzkou spoluprací s obcí a místní ZŠ, ale také lidským, přátelským přístupem učitelky ke svým žákům. Helena Lisá je člověk nesmírně kreativní (což učitel výtvarné výchovy musí být) a tak ráda a často experimentuje v oblasti užití výtvarných technik, její hodiny jsou pro žáky v celém spektru věkových kategorií přitažlivé a poučné. Pro žáky pořádá výjezdy do galerií na výstavy, realizuje zážitkovou a akční tvorbu se žáky přímo v obci a jejím okolí a buduje tak u žáků vazbu k místní komunitě i kraji. Na jaře 2022 se jako dobrovolník věnovala početné skupině ukrajinských dětí, ubytovaných na místní faře. S dětmi kreslila, malovala a pomáhala jim vyrovnat se s prožitým traumatem,“ stojí v nominačním dopise.
S mnoha žáky mě pojí silné pouto, protože je provázím životem od školky až k maturitě, od prvních výtvarných pokusů až po zralé výtvarné vyjádření. Některé studium na ZUŠ ovlivní v jejich dalším životním směřování.
Své pouto k žákům potvrzuje svými slovy v pedagogické reflexi i sama pedagožka. „S mnoha žáky mě pojí silné pouto, protože je provázím životem od školky až k maturitě, od prvních výtvarných pokusů až po zralé výtvarné vyjádření. Některé studium na ZUŠ ovlivní v jejich dalším životním směřování. Je motivující pro všechny, když pak takový student mezi nás přijde a podělí se o své zkušenosti, zážitky i úspěchy ze svého studia s mladšími spolužáky,“ píše Lisá.
Své pedagogické zkušenosti si nenechává pro sebe. „Desítky svých žáků připravila k úspěšnému absolvování talentových zkoušek na střední a vysoké umělecké školy, mnozí z nich se při svém studiu na PdF vracejí na pobočku k vykonání souvislé praxe,“ píše ředitelka ZUŠ, na které Lisá působí, v nominačním dopise. Prakticky každý rok k ní dochází student učitelství a pravděpodobně i budoucí pedagog na praxi. „Snažím se všem za ten krátký čas přiblížit práci pedagoga, specifika jeho práce, předat jim alespoň něco ze svých zkušeností a postřehů. A možná se mi to i daří, protože tři z mých bývalých praktikantů jsou dnes mými kolegy,“ píše Lisá v reflexi.
Učitel by měl v žáka věřit, rozvíjet jeho schopnosti, podporovat ho v jeho práci, i když to někdy není úplně jednoduché
Oblíbená je Helena Lisá i ve svém okolí. „Paní učitelka je mezi ostatními učiteli oblíbená pro svou optimistickou, veselou povahu, spojenou s přátelským přístupem, ochotou pomoci či spolupracovat. Je spolehlivá a zodpovědná, navíc respektovaná žáky, jejich rodiči i kolegy. Pro svou odbornost a pracovní nasazení je pravidelně zvána do poroty Mezinárodní výtvarné výstavy Lidice, kde společně s ostatními porotci hodnotí až 30 000 prací došlých z celého světa,“ stojí v nominačním dopise.
A na konci své pedagogické reflexe se podělila i o malý příběh. „Učitel by měl v žáka věřit, rozvíjet jeho schopnosti, podporovat ho v jeho práci, i když to někdy není úplně jednoduché. Vzpomínám na žáka, nadaného, ale líného, pohodlného. Nebylo snadné ho přesvědčit k činnosti, motivovat k výkonům, probudit v něm nadšení a chuť k práci. Někdy jsem měla až pocit marnosti. Byla jsem pak opravdu mile překvapena, když mě za dva roky od ukončení studia na naší škole přišel požádat, jestli bych mu neuvedla jeho první výstavu. A tam mi veřejně poděkoval za to mé ‚první nakopnutí‘ jak nazval mou snahu. Z takových a podobných příběhů má pak člověk radost a dobrý pocit, že ta jeho práce má často i větší smysl a dosah, než tušíme. A ta radost v dětských očích, kterou vidím, když se něco povede, mě nikdy neomrzí,“ uzavřela svou pedagogickou reflexi Lisá.
Text: Oddělení komunikace PdF UP
Foto: Alžběta Gregorová