Benjamin Levíček je dalším z bloggerů, kteří nám pomáhají připravit studentky a studenty učitelství na inkluzi tím, že sdílejí své postřehy a zkušenosti ze života s postižením. Benjamin se potýká nejen se zrakovým znevýhodněním, ale i s diabetem – a jak říká, snaží se vést plnohodnotný život a předávat druhým radost z něj. Je studentem gymnázia a skvělým muzikantem, rád píše, cestuje a věnuje se IT technologiím. V úvodním příspěvku svého blogu se podělí o svou osobní zkušenost s inkluzí.
Již od útlého dětství jsem se potkával zejména s lidmi z běžné společnosti. Jako malý jsem sice navštěvoval mateřskou školu pro zrakově znevýhodněné na Kamenomlýnské v Brně, později jsem však začal chodit do běžné školky a následně i do školy. Jaké je to ale pro zcela nevidomého studenta mezi vidícími? S kolika úskalími bylo nutné se vypořádat, a v jakém případě se z mého studentského pohledu inkluze nevyplatí?
Na téma inkluze bychom mohli napsat stovky článků, a stejně bychom se nedobrali výsledku. Mně osobně však za ty roky, co se mezi zdravými vrstevníky pohybuji, nejvíce utkvělo v paměti slovo komunikace. Ať už jsem potřeboval vyřešit přístup spolužáků, který nebyl ve všech případech tak úplně ideální, a nebo domluvu s učiteli a asistentem pedagoga, nekorektní či žádná komunikace byla velice často kámen úrazu.
Občas se mi prostě stávalo, že jsem špatně slyšel výklad, nedokázal se zapojit do nějaké hry se spolužáky nebo obecně do chodu třídy. Jakmile jsem ale přišel za někým s učitelů či kamarádů a začal problém aktivně řešit, ve většině případů jsme dospěli k řešení. Jasně, jako nevidomý student si se spolužáky fotbal prostě nezahraji, to však neznamená, že nelze vymyslet nějakou alternativu.
Přestože se cítím lépe mezi vidícími, vždy mi pomohlo sdílet své zážitky, postřehy i potíže s nevidomými. S těmi si totiž můžeme vzájemně předávat své zkušenosti a poskytnout podporu.
Mnoho studentů, kteří jsou zrakově znevýhodnění, mívá problém se začleněním do třídního kolektivu. Abych řekl pravdu, na to, jak lépe komunikovat přímo se spolužáky, tak úplně jednoduchý recept neexistuje. Jako u zdravých studentů záleží, na jakou třídu narazíte. Je důležité se chovat přirozeně a snažit se autenticky vplout mezi spolužáky. Obzvláště zdravotně znevýhodněným pomáhá běžná verbální komunikace. Pokud chcete být v inkluzi, z mé zkušenosti se mi nevyplatilo zbytečně na své znevýhodnění upozorňovat, ale zároveň obeznámit okolí s tím, jakou pomoc od něj potřebuji. Pak už jen záleží, jak spolužáci a učitelé zareagují.
Jedním z faktorů, které alespoň dle mého názoru v inkluzi nesmí chybět, je paradoxně kontakt s komunitou stejného znevýhodnění. Abych byl konkrétnější, přestože se v mnohých případech cítím lépe mezi vidícími, vždy mi pomohlo sdílet své zážitky, postřehy i potíže s nevidomými. S těmi si totiž můžeme vzájemně předávat své zkušenosti a poskytnout podporu.
Najdou se však i tací, pro které je začlenění do běžné třídy komplikované. Ať už se bojí komunikovat, stydí se či je pro ně výuka těžko pochopitelná, není u nich od věci vkročit do speciální školy. To však neznamená, že budou mít nutně problém v budoucím životě. U každého zvlášť je nutné klást důraz na individuální přístup.
Benjamin Levíček