Maraton psaní dopisů aneb co se neobjeví ve světových médiích a na sociálních sítích, jako by neexistovalo

Ve svém dnešním textu se naše bloggerka Hana Vacková znovu vrací k hlasům, které by jinak zůstaly v tichu. Maraton psaní dopisů se může zdát jako drobná studentská akce, jenže pokaždé, když si někdo sedne, vezme do ruky pero a osloví cizího člověka za mřížemi, vzniká něco, co v médiích často nenajdeme: zájem. Odmítání lhostejnosti. Víra, že lidský život má hodnotu i tehdy, když se o něm nepíše. Příběhy dvou žen – jedné umlčené za kritiku v tuniské televizi, druhé odsouzené k smrti v Íránu – připomínají, že odvaha je nakažlivá. A že každý dopis, byť drobný, je hrdinský čin proti apatii.

Už delší dobu se skupinou studentů pořádáme Maraton psaní dopisů. Každoročně slýchám udivené dotazy – jak to, že o tom nevíme, jak to, že se o tom nepíše? A zároveň pochybovačné věty – stejně nic nezměníte, všechno je to marné. Jako by část společnosti upadla do apatie, protože na tomto světě vlastně nic nemá smysl a ani se nemá cenu o něco snažit. Je to naučená bezmoc ze školy, či něco jiného?

A znovu bývám udivená i já, když mnoho studentů si sedne k dopisu, přepíše ho vlastní rukou a říká, že má cenu se alespoň o něco pokusit. Když ne propustit, tak alespoň upravit podmínky, nechat možnost domluvit se s vlastní rodinou, doručit do vězení něco dobrého nebo hygienické potřeby.

Dovolím si upozornit na dvě ženy, jejichž osudy se mě velmi dotkly, cituji z informačních karet Maratonu psaní dopisů:

Diváci tuniských médií vídali Soniu Dahmani pravidelně na obrazovkách. Jako právnička totiž v různých pořadech komentovala řadu témat – upozorňovala na kruté podmínky v tamních věznicích, diskriminační praktiky úřadů nebo migrační situaci v Tunisku. Režim tuniského prezidenta Saída ale nestrpí žádnou kritiku. Úřady proto Soniu křivě obvinily z úmyslného šíření falešných zpráv. Následně vtrhli do jejího domu ozbrojenci a tuniskou právničku zadrželi. Nyní jí hrozí až 25 let za mřížemi.

Úřady proti Sonie vedou celkem pět žalob, a to jen kvůli tomu, že využívala své právo na svobodu slova. V některých případech už byla odsouzena k odnětí svobody. „Odsuzujete mě za to, že prý pošpiňuji Tunisko, ale to vy ho pošpiňujete nespravedlivými soudy,“ reagovala na vynesení jednoho z rozsudků. Sonia je nyní držena v nelidských podmínkách, které se mohou rovnat mučení nebo jinému špatnému zacházení. V její cele se vyskytují krysy a hmyz, kvůli rozbitému oknu pak během chladných měsíců trpí zimou. Dozorci navíc zakazují její rodině, aby Sonie přinesla teplé oblečení či jídlo. Zdraví tuniské právničky se proto rychle zhoršuje. Od roku 2021, kdy prezident Kaís Saíd převzal veškerou moc, se lidskoprávní situace v Tunisku výrazně zhoršila. SONIA DAHMANI TUNISKO KRITIZOVALA REŽIM V MÉDIÍCH, HROZÍ JÍ AŽ 25 LET VĚZENÍ.

Když si přečtu tyto osudy, znovu se musím zamýšlet nad tím, jak velká musí být duševní síla těchto vězňů svědomí. A kolik je takových na celém světě, o kterých nevíme vůbec nic.

Druhý případ: Ženy jsou v Íránu občany druhé kategorie – nemohou svobodně cestovat, plně rozhodovat o své budoucnosti a čelí rozsáhlé diskriminaci. Kurdská aktivistka Pakhšan se to rozhodla změnit. Už jako studentka univerzity se zapojila do kampaní za rovnoprávnost. A když propuklo řádění Islámského státu v severovýchodní Sýrii, vyrazila pomáhat vysídleným ženám a dětem přímo do tamních uprchlických táborů. Když se však vrátila zpátky do Íránu, místo uznání na ni čekala noční můra.  

Íránské úřady Pakhšan svévolně obvinily z vykonstruovaných trestných činů a udělaly z ní nepřítele režimu. V srpnu 2023 vtrhli agenti do domu její rodiny a zadrželi Pakhšan, jejího otce i sestru. A zatímco její příbuzní byli posléze propuštěni na kauci, kurdská aktivistka už ve vězení zůstala. Pakhšan zavřeli na samotce, kde strávila dlouhých pět měsíců. K tomu čelila mučení, vyhrožování smrtí a nátlaku dozorců, aby se doznala k nespáchaným zločinům. Její rodina po celou dobu nevěděla, kde se nachází. Následně Pakhšan nechvalně proslulý Revoluční soud odsoudil k smrti za „členství ve skupinách usilujících o ozbrojené povstání“. Proti rozsudku se Pakhšan zkoušela odvolat, letos v únoru ale tamní Nejvyšší soud odvolání zamítl. Její poprava tak může být vykonána každým dnem. Odvážné bojovnice za lidská práva jsou íránskému režimu trnem v oku. Od celonárodního povstání Woman Life Freedom, které zemi zachvátilo před třemi lety, proto zintenzivnil používání trestu smrti. Na tamních popravištích často končí disidenti, demonstranti a aktivisté.

Když si přečtu tyto osudy, znovu se musím zamýšlet nad tím, jak velká musí být duševní síla těchto vězňů svědomí. A kolik je takových na celém světě, o kterých nevíme vůbec nic.

Ostatně i my jsme měli jednoho vězně svědomí, který se nakonec stal prezidentem. A tak doufám, že dvěma uvedeným ženám se alespoň změkčí podmínky ve vězení nebo vlády uragán dopisů přiměje k tomu, že je propustí.

 A taky si myslím, že učit se nebýt lhostejný k osudu lidí, je krok správným směrem.

Oba dopisy můžete podepsat na Maratonu psaní dopisů, který probíhá pod hlavičkou Amnesty International.

Hana Vacková