Je tu další text z cyklu reflexí pedagogické praxe od našich studentek a studentů! Lucie Porter je studentkou 3. ročníku programu Anglický jazyk se zaměřením na vzdělávání v kombinované formě. Ve svém příspěvku se podělila o zážitky ze začátku své praxe. Jak sama říká, je-li jednomu více než třicet let a má-li rodinu, je pro něho každý nový začátek těžší a cítí se pod větším vnitřním tlakem. Zároveň ale také dodává, že když vaše hodina nedopadne přesně podle vašeho plánu, není třeba se bát.
Já jsem vlastně přišla k učení jako „slepá k houslím“, když jsem se po mnohaletém pobytu v zahraničí a studiu jiného oboru vrátila domů. Tehdy mi bylo nabídnuto místo terénního pedagoga volnočasových aktivit na jedné střední škole. Nabídky jsem využila a zjistila, že mě tato práce ohromně baví a naplňuje. Po pár letech jsem tedy přijala nabídku jinou, tentokrát už učit anglický jazyk v rámci denního studia na běžné, převážně chlapecké odborné střední škole. V té době jsem také započala denní studium pedagogiky a anglického jazyka, které jsem ale musela přerušit, a nakonec nastoupila na kombinovanou formu studia na UPOL. Nikdy předtím jsem nestála za katedrou v klasickém slova smyslu, protože pedagog volného času má dost jinou náplň i zaměření, a pedagogická teorie se hodně liší od pedagogické praxe. Takže jsem byla vhozena do vody s tím, že buď to uplavu, nebo ne.
S vlastní rodinou za zády byla tíha zodpovědnosti a nutnost úspěchu větší. Přestože jsem předtím pracovala s mladými lidmi, moc jsem se bála a byla plná pochyb o sobě samé a svých schopnostech. Otázky typu „jestli jsem dost dobrá, jestli toho dost umím a budu mít co předat, zdali se mě nebudou žáci bát a já jich, jestli budu působit dostatečně profesionálně, budu dost kreativní, budu učit zajímavě, nebudu je nudit a celkově, jestli to zvládnu“, jsem si kladla skoro denně. Ty samé si kladou i mý spolužáci kombinované formy, kteří se do víru učitelské praxe teprve chystají, protože, stejně jako já před lety, zjistili, že učitelství je právě to ono. Jakmile je jednomu více než třicet let a má-li rodinu, je pro něho každý nový začátek těžší a cítí se pod větším vnitřním tlakem.
Jediné, co jsem věděla, bylo, jak učit nechci. V tom mi pomohly nejen mé dosavadní zkušenosti jako žáka či studenta, ale i náslechy, kterých jsem se účastnila a které byly vedeny dosti pasivní a frontální formou. Nechtěla jsem přijít před žáky, jen jim něco odvykládat a jít si po svém. Nechtěla jsem, aby žáci seděli při hodinách pasivně a jen slepě poslouchali, protože jsem ze své osobní zkušenosti věděla, že učení se cizímu jazyku je velmi aktivní činnost. Také jsem nechtěla učit žáky jen „na něco“. Na maturitu nebo na přijímačky. Chtěla jsem, aby byli díky našim hodinám schopni „vidět a myslet dál“, aby je ten cizí jazyk bavil a pokud možno v něm našli zálibu a nejen povinnost „protože musím, když se to ve škole učí a budu z toho maturovat“. Přála jsem si mít takové hodiny, do kterých žáci budou chodit rádi, které pro ně budou příjemné a ve kterých budu spíše jejich mentorem. Vize jsem tedy měla, jen jsem nevěděla jak na to.
Nechtěla jsem, aby žáci seděli při hodinách pasivně a jen slepě poslouchali, protože jsem ze své osobní zkušenosti věděla, že učení se cizímu jazyku je velmi aktivní činnost. Také jsem nechtěla učit žáky jen „na něco“. Na maturitu nebo na přijímačky.
Vzpomínám, že když přišel den D a já stála v tom pomyslném rybníku po krk, kdy jsem měla předstoupit před třídu chlapců, byla ve mně hodně malá dušinka. Do své první hodiny jsem šla vyzbrojena podrobnou přípravou, učebnicemi, aktivitami a vším, co jsem si myslela, že v té hodině musím s chlapci stihnout. Samozřejmě, že jsme nestihli vůbec nic. To ale vůbec nevadilo, protože tu první hodinu jsme strávili seznamováním se, nastavováním si nějakých vzájemných pravidel, povídáním si o všem, co chlapce nebo mě zajímalo, což bylo ve výsledku lepší než výuka. Lepší to bylo proto, že si s žáky nastavíte klima, řeknete si, co od sebe vzájemně očekáváte, vaše i jejich představy, vaše i jejich cíle čeho by v rámci hodin měli a chtěli dosáhnout a co je nejdůležitější, co žáky zajímá. Jejich zájmy a koníčky můžete totiž potom komponovat do hodin v rámci různých aktivit a referátů. Postupem času jsem v rámci své praxe zjistila, že když kýžené výukové cíle navléknete okolo jejich aktivit a zájmů, žáci si vlastně ani moc neuvědomí, že se učí, protože je to baví a zajímá. Aktivit a výukových plánů je na internetu hodně, což vám dost usnadní přípravy.
Když potom na konci hodiny zpětně vidí, čeho dosáhli, jsou sami překvapeni, a to hlavně proto, že to není před ně kladeno jako překážka nebo něco obtížného, co ještě neumí. Také, že když vaše hodina nedopadla přesně podle vašeho kýženého plánu a časového rozvrhu, že to vůbec nevadí. Není nic, co by se nedalo přesunout na hodinu další, co by nešlo upravit nebo předělat, nebo nakonec úplně vynechat. Každá třída nebo jazyková skupina je totiž jiná, s jiným klimatem, jinými potřebami a nároky, s jinou úrovní nabitých znalostí. Mnohokrát se mi vyplatilo se opravdu každé skupině přizpůsobit, protože práce v hodinách je poté daleko méně stresující jak pro vás, tak pro žáky. Daleko lépe se totiž učí třída, která je v pohodě a bez napětí než třída, která je pod tlakem. To platí i o přijímání a zpracovávání informací. Vlastně, když to vezmete podle sebe, vám se také lépe učí, když jste v pohodě.
Mám dyslexii a občas se stane, že mi to při psaní na tabuli „ulítne“. V rámci třídní hry jsem se dostatečně nehlídala a „ulítlo“ mi to. Všimla jsem si toho, svou chybu napravila a žákům se omluvila za „dyslektické okénko“. Všichni ztichli, koukali na mě a jedna žákyně vyjádřila nahlas obdiv za mou omluvu, že nikdy předtím neslyšela učitele, který by se za chybu omluvil.
Co mě hodně překvapilo, bylo zjištění, že sami žáci si představují učitele spíše jako mentora či průvodce než někoho, kdo nad nimi autoritativně bdí. Stejně jako já před lety, tak i mnoho začínajících učitelů chce mít nějakou autoritu a vypadat profesionálně. Jít do hodin se srdcem, s citem, s tím, že žáci i vy jste jen lidé, zasmát se jejich vtipům a mít nadhled i nad sebou jsou to, co žáci opravdu ocení. Před koncem tohoto školního roku mě velmi překvapil komentář v rámci hodiny od jedné mé žákyně prvního ročníku. Mám dyslexii a občas se stane, že mi to při psaní na tabuli „ulítne“. V rámci třídní hry jsem se dostatečně nehlídala a „ulítlo“ mi to. Všimla jsem si toho, svou chybu napravila a žákům se omluvila za „dyslektické okénko“. Všichni ztichli, koukali na mě a jedna žákyně vyjádřila nahlas obdiv za mou omluvu, že nikdy předtím neslyšela učitele, který by se za chybu omluvil. I přes to, že jsem následně žákům vysvětlila, že chybovat je lidské a stejně jako oni, chybovat mohu i já, jsem nad tímto komentářem dlouho přemýšlela.
Letošní září to bude již devátý školní rok, co učím na denním středoškolském studiu, stále na této škole a každé září zažívám „poprvé“, kdy stanu před novými tvářemi. Stále mám určité obavy, ale hodně čerpám z předchozích let a zkušeností. Mé vize a ideály jsou stejné jako na začátku, přístup více uvolněný, protože už tolik nestresuji, aby bylo vše perfektní. Na jednu věc se mi však zvykalo asi nejhůře, protože jsem na ni nebyla vůbec připravená, a tím je, že nelze uspokojit každého. Občas se najde někdo, komu nebudete vyhovovat jako učitel ani jako člověk. Bohužel, i toto se stává a k pedagogické praxi to patří. Oporu můžete najít u kolegů a vedení vaší školy a opravdu důležité je, se tím zbytečně netrápit, nebrat to jako profesní selhání. Svou práci mám stále stejně ráda, možná víc a stále mě naplňuje. Ano, jsou dny lepší a horší. Občas bývá jeden unavený a vymluvený, pak jsou ale chvíle, kdy vás vaši žáci nabijí pozitivní energií. Je to jako se vším. Pokud ale máte srdce na dlani a kousek dáte i svým žákům, mnohonásobně se vám to vrátí zpět. Když vidíte, jak vám rostou před očima, mění se vám v mladé lidi, jejich osobnostní i profesní rozvoj, a na konci vám řeknou prosté „děkujeme paní učitelko“, je to dojemnější než hollywoodský trhák a cennější než pugéty růží, protože vidíte, že to všechno mělo a má smysl.
Lucie Porter