„Je třeba vydržet první rok!“ Nejen o učitelství s profesorem Ivanem Blechou

V dalším z cyklu Kosích rozhovorů jsme přivítali vzácného hosta, a to pana profesora Ivana Blechu z katedry filozofie FF. Ten nám poutavě vyprávěl o svých zážitcích z dob žákovských i učitelských.

Čím jste se chtěl stát, když jste byl malý?

Toužil jsem být buď popelářem, nebo prezidentem.

Dostal jste ve škole nějakou poznámku? Jaká byla nejzajímavější?

V prvních třídách základní školy nám paní učitelka dávala každý týden hodnocení v podobě razítek: za vzorné chování bývala hvězdička, za průměrné chování slepička a za špatné chování velká tečka. Myslím, že jsem za toto rozhodné období dostal černou tečku jen jedinkrát, ale už si nepamatuji, za co. Zato jsem měl deníček plný slepic. Tatínek z této drůbežárny neměl moc velkou radost, ale bylo to lepší než nic. Asi jsem býval neposedný, protože jediná poznámka, na kterou si pamatuji, zněla: „O přestávce létá po třídě“. Paní učitelka to napsala, samozřejmě, spisovně, ale protože to vypadalo až moc doslovně a nepravděpodobně, škrtla ono „létá“ a napsala „lítá“.

Jaký byl Váš nejoblíbenější (nebo naopak nejméně oblíbený) předmět na základní škole?

Nejraději jsem měl dějepis, zato mě vůbec nebavila chemie nebo fyzika. Hlavně ta fyzika: neměl jsem nadání pro jakousi divnou abstraktní představivost, a to mě dost trápilo. Například jsem si nikdy neuměl představit „rychlost na druhou“, později pan učitel říkal i „čtverec rychlosti“. Pořád dokola jsme se učili převádět jednotky „do soustavy SI“, už ani nevím, co to znamená. Zmatkoval jsem při přepočtu řádů (čtvereční metry na krychlové, plochy na objemy atp.) a navíc to pan učitel asi neuměl podat.

Měl jste někdy učitele, který Vás zásadně ovlivnil? Jak?

Na základní škole mě hodně ovlivnil učitel češtiny Hamberger, podporoval mě v psaní slohových úloh, což mě velmi bavilo, i když jsem občas místo zadaného „popisu“, „vyprávění“ či „úvahy“ psával dobrodružné příběhy. Zatáhl mě také do ochotnického kroužku, hráli jsme dětská představení o Rumcajsovi a já jsem býval vodník Volšoveček.

Na gymnáziu to potom byl prof. Pražma: vysoký pán prvorepublikového střihu, ale sportovně založený (něco jako Vlasta Burian), vtipný a vzdělaný. Měl nás na latinu a měl rád humor a recesi. Probudil ve mně zájem o antiku, s nímž jsem šel původně na vysokou školu studovat historii. Až když se ukázalo, že o antiku v komunistickém Československu zas tak velký zájem nebude, napadlo mě, že se dá u antiky zůstat přes filosofii, tak jsem se přeorientoval na ni. Takže podnětem byl vlastně právě prof. Pražma.

Nejvíce se člověk naučí opravdu až praxí. Je to jako v rodině: brzy jsme s manželkou jako rodiče zjistili, že žádné zaručené teoretické návody, jak vychovávat vlastní děti, neexistují. Je to často postup podle vzorů od rodičů, podle vlastních přesvědčení a ve střetu s dětmi, které nás vlastně také tak trochu vychovávají.

Jaká je ta nejvtipnější nebo nejbizarnější situace, kterou jste zažil ve třídě jako student nebo jako učitel?

Je to asi trošku choulostivé, ale dětsky opravdové: za našich dob byly v oblibě přiléhavé tenké roláky, a když v nich občas chodívaly paní učitelky, nemohli jsme si jako malí kluci nevšimnout atraktivních křivek, jimž ty roláky dopřávaly projevit diskrétní, ale přece jen žádoucí svébytnost. Jednou o přestávce, když byla paní učitelka pryč, jsem před třídou u tabule s pěstmi zaťatými na prsou pod svým tričkem napodobil učitelčiny vnady, a třída se hlasitě řehtala. Paní učitelka vběhla z chodby do třídy, dovtípila se, že jsem asi něco předváděl, a dosti rozzlobeně chtěla vědět, abych jí předvedl, co jsem dělal. To ovšem dost dobře nešlo… Sklopil jsem hlavu a zarytě mlčel, což paní učitelku rozčílilo ještě více a vytáhla mě na chodbu, kde k mému překvapení pořád naléhavě trvala na tom, abych ji převedl, čemu se ta třída tak smála. Pořád jsem měl sklopenou hlavu a strašně jsem se červenal. Šel kolem i pan ředitel a také chvíli naléhal, abych předvedl, čím jsem třídu rozesmál. Nebylo mi snad v životě více trapno, ale vytrval jsem a vyfásl jsem hodinu po škole, což byl přijatelný únik ze situace. Na nic bizarnějšího si nevzpomínám, takže pokud se Vám tato vzpomínka nebude zdát vhodná, můžete ponechat tuto otázku bez odpovědi.

Kdyby dnes přišel váš bývalý učitel na Vaši přednášku, co by si asi pomyslel?

Určitě by mě to hodně potěšilo. Ale obecně nemám moc rád, když na přednášky, určené pro moje studenty, přijde nečekaně někdo zvenčí…

Co byste řekl sám sobě jako studentovi, kdybyste měl tu možnost?

Když si učitelé zvykli na to, že jsem trdlo na chemii nebo fyziku, a podporovali mě v humanitních oborech (ostatně na gymnáziu jsem chodil do tzv. „humanitní“ třídy, tehdy se to ještě rozlišovalo od přírodovědně zaměřených tříd), pak mě učení bavilo. Doma jsem si rád četl další literaturu, sešit z dějepisu jsem si ilustroval, někdy i barevně. Takže do učení mě nikdo honit nemusel, myslím si ale naštěstí, že jsem nebyl žádný šprt. I když ty moje zájmy a výkony byly často dětsky legrační, určitě jsem se naučil to nejdůležitější: včas si plnit povinnosti, zorganizovat si práci a naučit se učit se.

Jaký největší mýtus o vzdělávání nebo pedagogice byste chtěl jednou provždy vyvrátit?

Možná to není na půdě pedagogické fakulty vhodné, ale sama teorie pedagogiky k dobrému učitelování nepomůže. Záleží samozřejmě na tom, jak se pojme – pokud poskytne hodně prostoru praxi a improvizaci a pokud se na ni hlásí ti, kteří nechtějí učit kvůli pracovnímu místu samému, ale protože jim školní prostředí, učení a studentstvo nějak přináší radost, tak to může být základ úspěchu. Nejvíce se člověk naučí opravdu až praxí. Je to jako v rodině: brzy jsme s manželkou jako rodiče zjistili, že žádné zaručené teoretické návody, jak vychovávat vlastní děti, neexistují. Je to často postup podle vzorů od rodičů, podle vlastních přesvědčení a ve střetu s dětmi, které nás vlastně také tak trochu vychovávají. A podobné je to podle mého názoru ve škole.

A pak jsem někdy alergický na příliš ukvapené pohrdání tzv. „biflováním“. Ano, papouškování a memorování dat je špatně, ale představa, že se máme učit jen „řešit problémy“, vypracovávat „projekty“ a pak je prezentovat, je bez vědomostního základu a faktických znalostí směšná. Něco v hlavě mít musíme a musí to být osvojené a zpracované – teprve pak mohou naskakovat nějaké intuice, nápady, kontexty. Pamatuji se (zrovna je to ukázka z mého profesního oboru), jak nám jakýsi rozevlátý odborník doporučoval: neučte studenty, že Tháles považoval za pralátku vodu, Hérakleitos oheň či Anaximenés vzduch. Místo toho zadejte esej na téma: Může být základem světa voda?, a potom veďte diskusi nad jednotlivými výsledky. A takto učte celé dějiny filosofie. Myslím si, že pokud studenti nebudou nějaká „fakta“ přece jen znát, půjde jenom o laciné tlachání, jen o sofistický nácvik „přesvědčivosti“, ale ne o uplatnění vědomostí. Zrovna filosofie, jakkoli je to disciplína diskusní a má možná přinášet nějaké „nové ideje“, vyžaduje dobrou znalost vlastní historie, tedy znalost mnoha knih, myšlenek a idejí. Navíc je filosofie vlastně solitérní, každý filosof si musí pročíst základní věci z dějin filosofie sám, sám si je zapamatovat a zpracovat. Biolog může mít asistenta, který mu bude pozorovat hemžení žížal v experimentálním roztoku, ale já nemohu žádnému asistentovi říci: přečti si místo mě Platóna a řekni mi, co tam je. Jestli se často za odporem k „biflování“ neskrývá jen lenost a nechuť, kterou teď přiživuje velmi snadná a rychlá dostupnost údajů skrze elektronická média… Prosazuji tento názor s klidným svědomím, protože celá léta se snažíme na katedře filosofii učit nikoli jako přehled systémů nebo životopisných dat, ale jako výzvu k racionálnímu myšlení, schopnosti kriticky posuzovat cizí myšlenky argumentovat. To ale opravdu nejde bez vědomostního zázemí dost velkého rozsahu.

Jakou radu byste dal studentům, kteří se chtějí stát učiteli?

Je samozřejmě rozdíl, zda budu učitelem na prvním či druhém stupni základní školy, na gymnáziu nebo na vysoké škole. Já mám zkušenost ze střední školy a z vysoké. Moje rady mohou být ovšem opřeny jen o mou zkušenost, a ta není univerzální. Navíc jsem začínal v úplně jiných podmínkách, ideových i technických (měl jsem na střední škole ve třídě 45 studentů, z pomůcek jen mapy, žádné power pointy a snadno reprodukovatelné ukázky). Takže jen nejobecněji: je třeba vydržet první rok. To je člověk tak hodinu napřed před obsahem předmětu a sám se v tom plácá. Pak si to ale sedne, vznikne korpus dovedností a vyzkoušených učitelských postupů, a na tom se už dá stavět. Učil jsem vždycky mnohomluvné předměty, takže jsem musel utáhnout pozornost jenom povídáním. K tomu je opravdu důležité hodně číst, aby člověka napadla různá přirovnání, názorné postupy, příklady ze života atp. Na střední škole více než na vysoké jde samozřejmě ještě také o „morální“ působení. Tam je nejdůležitější za každou cenu držet na uzdě emoce, nikomu nenadržovat a snažit se být spravedlivý – to studenti nejvíce vyžadují.

Přiznám se, že na vysoké škole mě nejvíce baví přednášet. Semináře už tak moc rád nemám. Myslím ostatně, že i na přednáškách se někdy podaří hezká debata. Není to asi ideální postup, náš Jan Patočka vždycky tvrdil, že lepší než dvouhodinová přednáška je společná četba jednostránkového filosofického textu. Ale já raději přednáším. A když už jsem kdysi musel mívat i semináře, řídil jsem se tak trochu sebemrskačsky radou jednoho staršího kolegy: vybírat si témata, kterým sám nerozumím a která nespadají pod mé zaměření. Pak je vlastně seminář opravdu společná práce nad nějakým společně neznámým testem a člověk i jako učitel snáze a bez povýšení zapadne do seminární práce. Na vysoké škole jsem si pak u svých přednášek stanovil pevnou zásadu: nikdy přednášku nečíst a dokonce, nemít v ruce a po ruce vůbec žádný papír. Raději být trochu nejistý při přednesu, ale snažit se si všechno zapamatovat. Aspoň také není žádná přednáška na dané téma úplně stejná. Dokonce jsem se dlouho bránil i power-pointu. Měl jsem strach, že to zjednoduší přednášky a že já přitom zlenoším. Ostatně jsem měl dlouho docela oprávněný pocit, že většina z toho, o čem je filosofie, se stejně nedá „zobrazit“: jak dostat na power-point „bytí“ nebo „substanci“? Ale přece jen jsem před časem „podlehl“. Napomohla tomu i doba covidová a je pravda, že dnes vlastně přednáším jenom s power-pointy. Musím uznat, že mě to donutilo některé věci lépe pedagogicky promyslet, zvláště tedy co se týče zmíněné názornosti, a když se dají používat i přímé ukázky z filmů nebo z četby, je to obohacující. Ale stále platí, že je to jen „ilustrace“, která může pomoci studentům lépe si představit věci, o kterých je řeč, ale hlavním výkonem musí být srozumitelný projev.

Učitel se musí smířit s tím, že hodina před studenty je tak trochu herecký výkon. Časem se zjistí, co na děti či posluchače zaručeně působí, co je rozesměje, na co zareagují, jak se to má podat, aby to zaujalo, takže je z toho tak trochu výkon herce na jevišti.

Ještě jedna moje (nedůležitá) zkušenost: učitel se musí smířit s tím, že hodina před studenty je tak trochu herecký výkon. Časem se zjistí, co na děti či posluchače zaručeně působí, co je rozesměje, na co zareagují, jak se to má podat, aby to zaujalo, takže je z toho tak trochu výkon herce na jevišti. Není to podle mého názoru nic falešného nebo neupřímného: je to jakási forma nadhledu a využití profesní praxe, ono to také pomáhá zmírňovat trému a nejistotu.

Když se přednášky podaří (a mluví se dokonce o nějakém závažném tématu, které se dá ještě „herecky“ zdramatizovat), vznikne mezi mnou a posluchači taková důvěrná, až intimní atmosféra. A já mám pak radost, že studenty něco bavilo a oslovilo. Po dvou, po třech přednáškách si na sebe zvykneme, a je to fajn. Pak se na přednášky i těším, třebaže je často opakuji tematicky už po stopadesáté. Proto – jak výše zmíněno – nemám rád, když do takto vytvořené skupiny přijde někdo zvenčí: na střední škole třeba hospitace, na vysoké škole nějaký kolega, který si chce poslechnout, co říkám. Takové kolegy dokonce z hodiny vyháním, protože před nimi bych musel nasadit jinou strategii a mluvit jinak. Co považuji za svou chybu, že se málo setkávám se studenty mimo školu. Je to tím, že dojíždím ze Zlína a často spěchám domů. Je to chyba, člověk samozřejmě studenta více pozná a také snáze získá zpětnou vazbu, která mi velmi často hodně chybí.

Část 2 – To, nebo to?

Ústní zkouška, nebo písemný test?

Já jsem vždycky nerad zadával a hodnotil písemné texty, a to z několika důvodů. Opřít nějakou zkoušku nebo zápočet jen o písemný text bylo nespolehlivé už dávno před vpádem AI. Proto jsem vždycky chtěl, že když už bylo povinné zadání něco napsat, aby student text sice přinesl, ale zároveň ho ústně odpřednášel. Vycházím z toho, že když už někdo umí hezky ústně podat téma, bude ho jistě umět i sepsat, zatímco naopak to neplatí: když mi někdo odevzdá text, ještě to neznamená, že tomu taky rozumí nebo že ho napsal samostatně. A druhý důvod je, že vůbec nerad posuzuji cizí texty a nerad píšu oponentury disertací či habilitací nebo recenze na časopisecké články. Já sám toho přece znám málo, takže vyčítat totéž někomu jinému je mi trapné. Pokud v textu nejsou vysloveně omyly, posuzuji spíše, zda mají „akademickou kompetenci“ – zda se autor umí vyjádřit, strukturovat text, citovat, shrnout hlavní myšlenky atp. Za to zbylé ostatně musí nést odpovědnost on sám.

Hůře se v naší branži posuzují „chyby“. Ve filosofii je vše problematické, i zdánlivé pravdy. Matematik může ukázat, že student či kolega pochybil ve výpočtech, na to jsou nevyvratitelné „důkazy“, a snadno se tedy taková věc hodnotí s odpovídající přísností. Ale na výklad Aristotela žádný uznaný mustr ve filosofii nemáme, takže nejde-li o vyslovené chyby, musíme být, podle mého názoru, při hodnocení jaksi shovívavější.

To vše si vyžaduje spíše ústní posouzení a debatu, ne striktní zápis. Takže stručně: raději ústní zkouška.

Ranní výuka, nebo večerní seminář?

Protože mám rád přednášky, tak raději dopoledne.

Ticho v hodině, nebo živá diskuze?

Při přednášce mám rád ticho, ale neuškodí věcná debata, zvláště na konci.

Pauza na kávu, nebo na procházku?

Raději kávu.

Nečekaný test pro studenty, nebo nečekaná kontrola vedení na vaší hodině?

Kontroly vedení v hodině (hospitace) byly na střední škole nepříjemné, na výšce jsem nic takového naštěstí nezažil.

Panu profesorovi mnohokrát děkujeme za jeho podnětné a inspirativní odpovědi.

Spolek KOS