Je tu další článek našich bloggerek a studentek Johany Handlířové a Michaely Žiškové. Johana s Michaelou v současné době poznávají společnost a školství ve Finsku v rámci programu Erasmus+ a o své zážitky se rozhodly podělit na svém blogu!
Je devět hodin ráno. V jedné z univerzitních škol v Joensuu, v Tulliportti koulu, sedí ve třídě pět dětí. Jedno píše test z matematiky, další se na něj právě připravuje, chlapeček procvičuje zlomky a dvě děvčata pracují na úkolu do angličtiny. Speciální pedagožka Sanna pomáhá chlapci přihlásit se k procvičovací aplikaci na tabletu. Přistoupím k holčičce, která si neví rady s poloměrem kružnice, zeptám se jí, jak se jmenuje a jestli bych jí mohla poradit. K mému překvapení mi odpoví plynulou angličtinou a společně zjistíme, co jí brání příklad vyřešit. V tom za námi přichází Sanna s tím, že dnešní doučování končí, a že se těší, až se s některými uvidí zase zítra. Děti odchází a já mám čas trochu se porozhlédnout po třídě. Úplně vzadu se nachází lezecká stěna, pod ní několik barevných vaků, uprostřed je stupňovité schodiště na sezení, naproti němu visí houpací pytle, hned za mnou je kuchyňka s několika stoly a za prosklenými dveřmi to vypadá ještě na další místnost s projektorem.
„V pátém ročníku máme celkem 82 dětí, 4 učitele, 2 asistenty a mě, speciální pedagožku.“ Přesto, že se jedná o poměrně velký otevřený prostor, nedovedu si představit, že se sem vejde tolik lidí, a že se nebudou navzájem rušit. „Děti se teď byly na hodinu provětrat venku a za chvíli je čeká 75 minut výuky,“ hlásí učitel. Za ním přichází další tři kolegové a řeší poslední detaily své společné přípravy.
„Jako speciální pedagožka učím ve čtvrtých a pátých ročnících. Mým úkolem je žáky podporovat v učení, komunikovat s rodiči, a vyhodnotit, jaké podmínky pro ně budou ideální. Pro některé to může být právě ranní doučování.“ Ve Finsku funguje tzv. tříúrovňový systém podpory. V první úrovni se nachází všichni žáci, protože každý z nás má nějaké potřeby. Například holčička, která se byla dneska ráno připravit na písemku, zápasí s geometrií, ale jinak jí učení nedělá žádný problém; přesto má možnost využít doučování. Ve druhé úrovni se nachází děti, které potřebují efektivnější podporu, jedná se např. o pravidelné doučování, využití pomoci asistenta a vytvoření speciálního učebního plánu. Děti jsou vytipovány svým učitelem, popřípadě speciálním pedagogem, vše se řeší pouze v rámci školy. Až ve třetím případě speciální podpory je nutné potvrzení psychologa, které se společně s individuálním plánem, jenž sestaví speciální pedagog, posílá na schválení zřizovateli, tedy obci. Na základě tohoto dokumentu získává škola příspěvek k podpoře dítěte.
Na vrcholku této pyramidy je podle Sanny asi 1,5 % ze všech finských žáků. Tyto děti mohou navštěvovat klasickou třídu, kde mají k dispozici asistenta. Na některých školách jsou zřízeny speciální třídy, s téměř individuálním přístupem, přesto děti neztratí kontakt s kolektivem. Například na 10 dětí je 5 vyučujících, učí se odděleně, pouze na hodinu hudební výchovy a pracovních činností jsou spojeny s celým ročníkem. Jen výjimečně, především z důvodu tělesného postižení, jsou děti vyučovány ve speciálních školách. Tady v Tulliportti využívají možnosti osobních asistentů.
Přestože se jedná o schéma speciální pedagogiky, první dvě úrovně podpory zaměřené na respektování různorodosti všech žáků a přizpůsobené potřebám každého jednotlivce mi připadají jako učebnicový příklad inkluze. Sanna souhlasí, že speciální pedagogika se k ní přibližuje. Inkluze je ve Finsku jedním z hlavních témat současnosti. Náš vyučující na univerzitě nám říkal, že to je slabina jejich systému, protože nikdo pořádně neví, jakým způsobem ji mají zavést a stále nemají vytvořenou žádnou přesnou metodiku. Já mám ale pocit, že právě tady jsem svědkem inkluze v přímém přenosu.
„Ještě ti ukážu obrazovku a vyrazíme do třídy, kde část pátého ročníku píše test z matematiky.“ Před televizní obrazovkou na chodbě je rušno, podle excelové tabulky nadepsané jmény slavných řeckých filosofů jsou všichni žáci rozděleni do skupin. Každý už ví, že kdo je pod Platónem, má hodinu etiky, Thales značí finský jazyk, na Aristotely čeká matematika a dějepis je pro všechny Sokraty. Tento týden je tématem antika. Všechny děti postupně projdou zmíněnými předměty. Učebna se rozdělí na tři části, v každé zůstává jeden učitel a představuje svým žákům cíl hodiny, žáci sedí za stolem a sledují mapu Středozemního moře, nebo jsou v kruhu, v němž se stříhají úryvky z finských novin. Skupinka dětí leží na pytlích a hledá na tabletu, co znamená slovo „empatie“.
My se Sannou spěcháme na hodinu matematiky, pan učitel rozdává žákům kružítka, pravítka a obyčejné tužky. Potom přichází na řadu písemky. Všichni jsou v klidu, navzdory tomu, že je čeká 75 minut intenzivního přemýšlení a počítání. Jakmile dostanou děti do ruky test, začnou se hlásit, učitel a speciální pedagožka je po jednom obchází a rozebírají s nimi jejich dotazy. Občas si k nim přisednou a něco jim vysvětlují, nebo jim přímo do písemky napíšou část příkladu a nechají je, aby v něm děti samy pokračovaly. Moc tomu nerozumím, takhle se přeci písemka nepíše. Není účelem testu zjistit, jak na tom žák doopravdy je?
Po dvaceti minutách mi Sanna oznámí, že teď už tady nejsme zapotřebí. Prý se vrátíme až za půl hodiny, protože v tu dobu se už žáci nebudou koncentrovat a budou zmatkařit, jelikož se bude blížit konec hodiny. Jdeme ke čtvrťákům, kde právě probíhá výuka finského jazyka. Učitel jí dá ke konzultaci opravené písemky, ať se na ně podívá, že s výsledky není spokojený. Sanna si zaznačí, kteří žáci měli s učivem největší problémy a jejich práci s nimi jednotlivě zkonzultuje ve vedlejší místnosti. Potom se domluví s vyučujícím, jak budou postupovat, než začnou probírat novou látku. Podívá se na hodinky a rychle se přemístíme zpátky do hodiny matematiky. Měla pravdu, ke konci hodiny tu mají oba učitelé co dělat, aby dokázali obejít všechny žáky, kteří mají něco na srdci.
Učitel vezme do ruky sešívačku. Většina dětí už je hotova a donese mu vyplněné zadání s náčrty. Několik žáků zůstane ve třídě, učitel se zeptá, jestli to tu zvládneme a odejde na další hodinu. „Nemusela bych tu s nimi být, ale pokud mají pocit, že tu ještě něco vymyslí, není proč spěchat. Ti, co budou potřebovat ještě více času, přijdou zítra ráno.“ Jakmile za posledním dítkem zaklapnou dveře, nedá mi to. Musím se zeptat, jak je to s těmi testy: „Sanno, co všechno můžete dětem během testu poradit, máte nějakou hranici, kterou už nemůžete překročit?“ Pořád nerozumím tomu, co to ta inkluze vlastně je. V inkluzi asi nejde jen o umožnění přístupu dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do běžné školy, ale o cílenou podporu úplně všech žáků. Ona se usměje, přesně ví, kam touto otázkou mířím. „Říci jim výsledek by nemělo žádný efekt. Naše pravidlo zní tak, že chceme, aby dítě svůj test vyplnilo, jak nejlépe dovede, a my ho v jeho úsilí maximálně podporujeme.“
Od té doby neustále přemýšlím: Jak asi jednou bude znít to moje učitelské pravidlo?
Johana Handlířová