Jindřich Daněk: Škola musí držet krok s dobou, ale nesmí ztratit lidskost

Dobrý pedagog jde příkladem, ale ten skvělý se stává pro své žáky tou nejlepší životní inspirací. I v letošním roce proběhlo slavnostní předávání Cen děkana PdF UP. Jedním z oceněných je také Jindřich Daněk.

Z původně technicky zaměřeného studenta se stal respektovaný pedagog. Od roku 2016 působí jako ředitel ZŠ a MŠ Bohuňovice. Ve školství pracuje více než patnáct let a učitelství vnímá jako poslání, které spojuje odbornost, lidskost a každodenní práci s dětmi. V rozhovoru přibližuje svou profesní cestu, největší výzvy vedení školy i to, co ho v jeho práci nejvíce motivuje.

Osobně věří, že jsou to především nepatrné krůčky, které mohou měnit svět (dětí) k lepšímu. V rozhovoru si povídáme o jeho cestě od informatiky k pedagogice, každodenních výzvách i radosti z práce s žáky, o níž mluví s pokorou a opravdovým zaujetím.

Jak vzpomínáte na vlastní studentská léta? 

Na svá studentská léta vzpomínám s velkou vděčností. Byla to doba, kdy jsem měl možnost nejen získávat znalosti, ale také je hned prakticky uplatňovat. Už během studia jsem totiž pracoval v oboru IT, který jsem zároveň studoval, a to pro mě bylo obrovskou výhodou – teorie se okamžitě spojovala s praxí. Každodenní zkušenosti z práce mi významně usnadňovaly porozumění učivu a zároveň přinášely motivaci, protože jsem viděl, že to, co se učím, má okamžitý smysl a využití.

Studentská léta pro mě proto nebyla jen obdobím studia, ale také profesního růstu. Učil jsem se propojit školní znalosti s reálnými situacemi, řešit konkrétní problémy a získávat zkušenosti, které se mi později nesmírně hodily i v pedagogické praxi.

Co Vás k této profesi přivedlo? Máte nějaký vzor nebo inspiraci v učitelství?

K učitelství mě přivedla postupná zkušenost, kterou jsem získával už během studií na gymnáziu. Tehdy jsem vedl kroužek informatiky pro mladší spolužáky, a právě tam jsem si uvědomil, že mě práce s dětmi a předávání znalostí velmi naplňuje. Byla to první příležitost, kdy jsem mohl vyzkoušet, jaké to je stát „na druhé straně“ a nejen sám poznávat nové věci, ale také je předávat dál.

Vyložený vzor v učitelství jsem neměl. Spíše to byla kombinace drobných zkušeností a postupného zjištění, že právě vzdělávání a práce s lidmi má hluboký smysl. Postupně se z toho stala nejen profesní cesta, ale i osobní poslání.

Vedení kroužku informatiky pro mladší spolužáky byla první příležitost, kdy jsem mohl vyzkoušet, jaké to je stát „na druhé straně“ a nejen sám poznávat nové věci, ale také je předávat dál.

Pokud mám správné informace, jste ředitelem ZŠ a MŠ Bohuňovice. Jak dlouho na této škole působíte? Jaká je jinak Vaše učitelská specializace/aprobace?

Učitelské profesi se věnuji od roku 2010, kdy jsem nastoupil na Základní školu Svatoplukova ve Šternberku. Tato zkušenost pro mě byla důležitým startem – umožnila mi získat pedagogickou jistotu, praktické dovednosti a zároveň ověřit, že učitelství je opravdu cesta, která mě naplňuje. 

Od 1. října 2016 působím jako ředitel Základní školy a Mateřské školy Bohuňovice. Díky této pozici mám možnost nejen vést kolektiv učitelů a rozvíjet školu jako celek, ale také zůstat v kontaktu s výukou a každodenním životem žáků, což považuji za klíčové.

Moje aprobace je v učitelství technické a informační výchovy a českého jazyka. Kombinace technického a humanitního oboru mi dává možnost spojovat logické, praktické myšlení s jazykovým a kulturním rozvojem. To považuji za velmi inspirativní i pro současné žáky, protože jim ukazuje, že různé světy se mohou vzájemně doplňovat.

S jakými největšími výzvami se z pozice ředitele musíte potýkat?

Z pozice ředitele vnímám, že největší výzvy dnes nespočívají pouze v oblasti pedagogiky, ale i v organizaci, komunikaci a hledání rovnováhy mezi očekáváními rodičů, žáků, učitelů a zřizovatele. Škola je komplexní organismus, který musí fungovat nejen po stránce vzdělávací, ale také ekonomické, personální a technické.

Velkou výzvou je udržet stabilní a motivovaný učitelský tým. V době, kdy se mění podmínky školství a narůstají požadavky na pedagogy, je pro mě prioritou vytvářet prostředí, kde se učitelé cítí podporovaní a oceňovaní.

Dalším náročným úkolem je reagovat na rychle se měnící svět – zejména v oblasti digitálních technologií a moderních metod výuky. Je třeba, aby škola držela krok s dobou, a přitom neztrácela to nejcennější: lidský rozměr vzdělávání.

A v neposlední řadě je to i komunikace s rodiči a veřejností. Škola už dávno není uzavřenou institucí – je součástí obce a komunitního života. Udržovat otevřený dialog, vysvětlovat kroky školy a zapojovat rodiče i partnery do vzdělávacího procesu považuji za jednu z nejdůležitějších a zároveň nejnáročnějších rolí.

Co je pro Vás největší motivací a hnacím motorem?

Mojí největší motivací je vědomí, že práce, kterou dělám, má přímý dopad na život dětí i jejich budoucnost. Každý den vidím, jak se žáci posouvají – někdy po malých krůčcích, jindy skokově – a právě jejich radost z úspěchu je pro mě nejsilnějším hnacím motorem. Velmi si cením také jejich zpětné vazby – ať už je to upřímná reakce v hodině, nebo třeba jen dětský úsměv či poděkování. To jsou chvíle, které mi potvrzují, že naše práce má smysl.

Velkou inspirací je pro mě také učitelský tým. Vím, že bez spolupráce, sdílení zkušeností a společného hledání cest by škola nemohla fungovat tak, jak má. Proto mě motivuje vytvářet prostředí, kde se učitelé cítí podporovaní a mohou dělat svou práci s nadšením.

A konečně, mým hnacím motorem je i vize vybudovat moderní, úspěšnou a respektovanou školu v našem regionu – školu, na kterou budou moci být hrdí nejen žáci a rodiče, ale i celá obec. Vidět, že se škola rozvíjí a stává se přirozenou součástí života komunity, je pro mě obrovskou energií do každodenní práce.

Prozradíte nám, jak zhruba vypadá Váš pracovní den?

Můj pracovní den je pestrý a málokdy stejný. Ráno začíná příchodem do školy a prvním kontaktem s žáky i kolegy – už samotná atmosféra na chodbách napoví, jaký den nás čeká. Dopoledne se kromě organizačních záležitostí věnuji také samotné výuce. Učení je pro mě důležitou součástí práce, a proto do rozvrhu stále patří přípravy, opravování prací i přímý kontakt se žáky ve třídě. Zároveň řeším komunikaci s rodiči, se zřizovatelem a plánování chodu školy.

Významnou část dne tvoří i spolupráce s učitelským týmem – porady, konzultace a společné hledání cest, jak výuku posouvat dál. Pokud mi to čas dovolí, rád se zapojuji i do školních akcí, protože kontakt s dětmi považuji za nesmírně důležitý.

Odpoledne bývá vyhrazeno administrativě, přípravě projektů, finančním záležitostem či schůzkám s partnery školy. Mnohdy ale pracovní den nekončí ani večer – po krátkém odpočinku, kdy se věnuji rodině a svým dětem, pokračuji v práci i v noci. A není výjimkou, že pracovní povinnosti zasahují i do víkendů, kdy dokončuji to, na co ve všední dny nezbývá čas.

Právě tato různorodost – a někdy i nekonečnost – pracovního dne je velkou výzvou, ale také potvrzením, že škola je živý organismus, který si vyžaduje neustálou pozornost.

Zároveň je pro mě cena i osobním závazkem. Připomíná mi, že role učitele a ředitele je službou, která s sebou nese odpovědnost nejen vůči žákům, ale i vůči celé společnosti.

Ačkoliv je učitelství a pedagogika obecně nesmírně krásný obor, skýtá také náročné momenty. Máte nějaký rituál nebo oblíbenou aktivitu, která vám pomáhá zvládat těžší dny?

Když potřebuji „vypnout“ a načerpat novou energii, nejraději si jdu zasportovat – především zahrát fotbal s kamarády. Sport je pro mě ideální způsob, jak se odreagovat, vyčistit hlavu a přijít na jiné myšlenky.

Pomáhá mi také krátký odpočinek s šálkem dobré kávy a zajímavým dokumentem, u kterého se na chvíli ponořím do jiného světa. Přiznám se, že občas si s mými syny zahraji na PC nebo na PS5 – ať už hry mého mládí, nebo aktuálně KCDII. I to je pro mě příjemná forma relaxace a společného času s rodinou.

A protože mám stále blízko k oboru, který jsem vystudoval, rád si odpočinu i tím, že sleduji novinky z oblasti IT a moderních technologií. Je to pro mě koníček, který mě zároveň inspiruje a motivuje.

Na jaře (dokonce velmi příhodně 28. března, na Den učitelů) jste získal Cenu děkana PdF UP. Jak zpětně ocenění vnímáte? Co pro Vás znamená?

Získání Ceny děkana Pedagogické fakulty UP právě na Den učitelů bylo pro mě nesmírně symbolické a dojemné. Velmi si vážím toho, že mě na ocenění navrhli moji kolegové – je to pro mě totiž ta nejsilnější zpětná vazba, jakou si ředitel může přát. Beru ji jako ocenění nejen mé vlastní práce, ale i práce celého kolektivu školy, protože bez podpory a spolupráce týmu by podobné úspěchy nebyly možné.

Zpětně vnímám toto ocenění jako velkou motivaci do další práce. Je potvrzením toho, že cesta, kterou jsme se vydali – modernizace výuky, otevřenost vůči novým metodám a snaha budovat respektovanou školu v regionu – má smysl a je vidět i navenek.

Zároveň je pro mě cena i osobním závazkem. Připomíná mi, že role učitele a ředitele je službou, která s sebou nese odpovědnost nejen vůči žákům, ale i vůči celé společnosti. A právě proto chci, aby ocenění nebylo jen jednorázovým úspěchem, ale impulzem pokračovat dál a posouvat školu i sebe samotného.

Je něco, co byste rád poradil či vzkázal našim milým studentům a posléze také absolventům (tedy začínajícím pedagogickým pracovníkům)?

Studentům a budoucím absolventům bych rád vzkázal, aby si co nejvíce užili období studia – nejen z pohledu vzdělávání, ale i osobního rozvoje. Vysoká škola není jen o skriptech a zkouškách, ale také o vztazích, inspiracích a zkušenostech, které člověka formují na celý život.

Začínajícím pedagogům bych chtěl poradit, aby se nebáli dělat chyby. Učitelství je profese, kde se člověk učí celý život – a právě vlastní zkušenosti, ať už úspěchy nebo nezdary, jsou tou nejlepší cestou k růstu. Důležité je mít otevřenou mysl, ochotu přijímat nové podněty a zároveň neztrácet nadšení a víru, že práce učitele má obrovský smysl.

Ať se také nebojí chodit se dívat do hodin k těm nejlepším učitelům na škole. Pozorování zkušenějších kolegů je nenahraditelná inspirace, která často dá mnohem víc než učebnice či metodická příručka.

A snad úplně nejdůležitější je nezapomenout na to, že učitelství je především o lidech. O vztazích s žáky, kolegy i rodiči. Pokud se podaří budovat důvěru a respekt, pak i těžší chvíle zvládnete mnohem snáz.

Ptala se Nel Foberová