Jiří Vymětal o své cestě k učitelství. Úvodní příspěvek blogu zajímavého tím, že jde o společný blog dvou autorů. Hana Vacková a Jiří Vymětal – zkušená středoškolská učitelka z prestižního gymnázia a její někdejší žák, který sám je dnes nejen učitelem, ale i úspěšným ředitelem základní školy. Originální dvojice bloggerů, pro které je učitelství posláním a životním stylem. Jak říkají, společné psaní je pro ně způsobem reflexe vlastního pedagogického počínání a taky svého druhu terapií. Oba totiž berou svou práci vážně, kladou si důležité otázky a prostřednictvím psaní a vzájemného dialogu na ně hledají odpovědi.
Moje cesta k učitelství byla naprosto přímočará! Tatínek učitel, maminka učitelka (poznali se ve sborovně), babička učitelka, pradědeček řídící učitel... Když už si i starší bratr našel ženu učitelku, pak se u nás doma probírala fakt jenom výuka. A když jsem si jako dítě hrál s kamarády na školu, rozdával diktáty a vedl si svou vlastní třídní knihu, bylo myslím všem úplně jasné, čím jednou budu. A stal jsem se tím. Učitelem. Už během studií jsem vypomáhal ve vesnické škole, kde byla maminka „zástupkyňa“, procházel s jejími kolegy různými školeními a už tehdy se formoval. Na těch základech stále stavím. Ony ty zasvěcené hovory o výuce, ať na seminářích, nebo doma na gauči, člověku dávají směr, ukotvují to správné a pojmenovávají (a hladí) přešlapy. Je to velká potřeba v duši učitelů bavit se o své práci, reflektovat, sdílet, inspirovat se, povzbuzovat se, směřovat se. A proto jsme teď s Hankou tady. Budeme rádi, když se našich úvah a hovorů budete účastnit s námi. Buď jako posluchači (čtenáři), a nebo jako komentátoři.
Je to velká potřeba v duši učitelů bavit se o své práci, reflektovat, sdílet, inspirovat se, povzbuzovat se, směřovat se. A proto jsme teď s Hankou tady. Budeme rádi, když se našich úvah a hovorů budete účastnit s námi.
A moje krédo? U dveří do kanceláře mám přes celou zeď napsaný výrok Arne Williamse: „Neříkám vám, že to bude lehké. Říkám vám, že to bude stát za to.“ Ale to není to správné životní motto. Já vím, že život, i ten učitelský, není lehký, ale já jsem geneticky naprogramovaný tak, abych tu (snesitelnou) životní lehkost viděl a vytvářel, takže docela více se mi jako krédo líbí název mé oblíbené knihy „Život před sebou“; má v sobě to kouzlo povinnosti nestát a jít, pořád na sobě pracovat, těšit se na to, co nás čeká, hřát v sobě naději a věřit ve smysl toho všeho, co prožíváme. Moje babička Kamila má dvaadevadesát let: když jsem se jí před nedávnem ptal, která část jejího života byla nejkrásnější, řekla mi, že všechny. A něco podobného mi kdysi napsala jedna moje žákyně – že ji učím radovat se každodenně ze života. (Z dějepisu trošku propadala, ale to ve skutečném životě vlastně není vůbec důležité.)
Jiří Vymětal
Foto: Tereza Hrubá