Poslední zvonění, poslední nádech aneb Konec školního roku

Existují různé konce. Konec filmu, konec knihy, konec dokumentu… A pak je tu konec školního roku. Fenomén, který si zaslouží zvláštní kapitolu v encyklopedii lidské vyčerpanosti. Je tu další text našeho bloggera Petra Šulce!

Pokud jste někdy byli třídním učitelem, pak víte, že červen není měsíc doprovázený mýdlovými bublinami a loučením s kytkou v ruce. Je to boj o přežití s tabulkami, podepisováním, klíči, hromadnou debor…hromadným odstraňováním nadbytečných věcí… a emocemi dvanáctiletých dětí, které se loučí, aniž by věděly s čím.

Třídní učitel jako manažer chaosu (s diářem a špetkou zoufalství)

Na začátku června si ještě namlouváte, že to zvládnete. Uděláte si seznam. Uklidíte si stůl. Vezmete si lepící papírky a představujete si konec roku jako elegantní maraton. Jenže velmi brzy se z toho stane chaotický běh s batůžkem plným nevyplněných formulářů a otázkami typu "A musím mít na vysvědčení ŠVP?". Pak vám přijdou tři maily se žádostí o přezkum známky, dva žáci ztratí omluvenky a někdo z vedení vám připomene, že ještě chybí shrnutí za třídnické hodiny od října.

Telefon zvoní, emaily blikají, někdo brečí, někdo slaví, někdo chce spravovat známky, protože to předešlé 4 měsíce nestihl. Píšete hodnocení, děláte pořádky, hledáte ztracené čipy a klíčky, řešíte incidenty na toaletách a u toho všeho se snažíte vypadat jako profesionál, který má učivo i budoucnost svých žáků pod kontrolou.

Emoce v poslední lavici (a někdy i pod lavicí)

V jednu chvíli se někdo rozpláče. Někdy je to žák, který odchází. Někdy jste to vy. Emoce proudí jako potok pod lavicí. Někteří se těší na prázdniny, jiní se bojí, co bude v září. Někdo nosí květiny, jiný bonboniéry, třetí přinese pytlík domácích sušenek – částečně rozdrobených, ale upřímných. A nejlépe vám je podá vlastní rukou. Jeden kus. Víc si za tu dvojku nezasloužíš! Další děkuje tak upřímně, že si řeknete, že to možná má všechno smysl.

A pak jsou tu uvnitř veškerého stresu žáci, kteří oznámí: "Já vlastně chci příští rok zpátky. Mně se tu líbilo." A vy mlčky přikývnete, protože víte, že to je ta největší známka, kterou můžete dostat. Jen by to mohl někdo napsat i do výkazu.

Věci, které se dějí jen v posledním týdnu školy:

• Žák přinese omluvenku za duben.

• Ztracené tenisky do tělocviku se záhadně objeví v kabinetu fyziky.

• Žák vám oznámí, že ztracené učebnice se možná rozmočily na chatě.

• Najdete v šatní skříňce housku z března. Vcelku.

A do toho se vám ve sborovně drolí zákusky z rozluček a do dveří neustále někdo strká hlavu s větou: "Už jsi to poslal?"

A pak to přijde. Slavnostní finále (které netrvá tři minuty)

Poslední den. Vysvědčení. Třídní kniha slavnostně odevzdaná, děti vystrojené, jako by šly na svatbu. Všichni si chtějí (tedy vlastně nechtějí) udělat fotku. Někteří s vámi, jiní bez vás, ale hlavně s filtrem. Vy se tváříte mile, i když v hlavě jedete seznam: klíče, třídnice, zápis o chování, razítko, podpis, razítko, podpis.

Děti odcházejí. Někdo běží, někdo mává, někdo zapomene batoh. Ale vy zůstáváte. V tichu. Ve třídě, kde ještě včera někdo tajně žvýkal. Kafe voní jinak. Vaše židle vrže slavnostněji. Chvíli jen tak sedíte a cítíte ten sladký pocit konce – toho podivného, vyčerpávajícího, ale i nádherného konce. A možná se pousmějete. Protože víte, že jste to zvládli a zvládnete to znovu. Zase za dva měsíce. Protože jste třídní učitel. A to je diagnóza i poslání.

Petr Šulc