Celý život ho to táhlo k lidem. Libor Menšík, absolvent Pedagogické fakulty Univerzity Palackého, dnes v praxi sociální pedagog a lektor s dlouholetou praxí, našel cestu k této profesi přes dobrovolnictví. Říká, že základem úspěchu jsou dobří spolupracovníci a mentoři. A na ty měl podle svých slov vždycky štěstí.
Problematika nízkoprahových zařízení, terénní sociální práce, sociální pedagogika, sociální služby pro různé rizikové skupiny, tématika uplatnění na trhu páce. Ve všech jmenovaných oblastech má Libor Menšík velkou praxi. Pozitivně už ovlivnil život řady klientů. Vždy a všude přitom zdůrazňuje, jak moc důležitá je prevence.
„Ohýnek jde jednodušeji uhasit, když je malý. Rychleji jej sfouknete, uhlíky uhasíte a škody zůstávají minimální. Když je požár velký, tak už jen chráníte, aby od něj nechytlo něco dalšího. A tak je to i s prevencí, vlastně s naší všímavostí. Někdy máme sklony něco nevidět. Nechceme si připustit, že už něco začíná i doutnat. A nejde přímo o zbabělost. Jednoduše někdy nemáme sílu se věcem postavit. Jenže nikdo jiný za nás problém nevyřeší, a v tu chvíli je potřeba se bavit o vlastní zodpovědnosti,“ vysvětluje energický absolvent olomoucké pedagogiky a sociální práce.
Během střední školy a pak i v dalších letech strávil hodně času na letních táborech a dobrovolnicky působil v různých organizacích. Absolvoval zajímavé kurzy, které mu daly mnoho dovedností. Přesto uplatnění zpočátku hledal složitě. „Byl jsem absolventem střední technické školy s nulovou praxí v oboru a první pokus o vysokoškolské studium nedopadl dobře. V sociálních službách jsem práci hledal velmi těžko,“ říká sympatický sociální pedagog. Klíč však našel v dobrovolnictví, jež mu přineslo hned několik příležitostí.
„Ohýnek jde jednodušeji uhasit, když je malý. Rychleji jej sfouknete, uhlíky uhasíte a škody zůstávají minimální. Když je požár velký, tak už jen chráníte, aby od něj nechytlo něco dalšího. A tak je to i s prevencí, vlastně s naší všímavostí.“
Do prvního nízkoprahového zařízení pro děti a mládež v Opavě nastoupil jako sociální asistent v roce 2000. Zpříma se tak setkal s různými aspekty sociální práce, terénní sociální prací, krizovými situacemi, různými subkulturami, příběhy i osobnostmi.
„Jednou navečer, asi po pěti letech této služby, jsem tak seděl v našem nízkoprahovém klubu pro mládež a jeden z bývalých klientů se mi přišel pochlubit, že dokončil bakalářské studium. Měl jsem z toho velkou radost. Tehdy jsem si řekl, že to zkusím zvládnout taky. Obor pedagogika – sociální práce byl mne jasnou volbou.“
Dnes Libor Menšík říká, že studium na Univerzitě Palackého mu do života i do pracovní oblasti dalo potřebný rámec souvislostí, vysvětlení i inspirace. Během studia si uvědomil, že se některé jevy nevyskytují osamoceně. Že je možné nalézat souvislosti minulé a celkem slušně odhadnout i jevy budoucí. Že lze nacházet vysvětlení i nápovědu.
„Moc rád vzpomínám na setkání s profesorkou Helenou Grecmanovou, a to v rámci předmětu Pedagogika. Šarmantní dáma a vynikající odborník. Rovněž přednášky doktorky Heleny Skarupské a vlastně celá sociální antropologie v jejím podání byla pro mne velkým zážitkem,“ dodává.
Donedávna věnoval hodně času i hudbě. Měl kapelu, hodně zkoušel, koncertoval i nahrával. V současné době ho baví všechno to, co souvisí s rodinou. „Máme takovou konsolidovanou rodinu. Trochu je to na rozbor elektronickou tužkou, s ženou máme totiž každý vlastní děti i děti nevlastní a také praděti. Společné chvíle se všemi jsou úžasné a velmi si jich užívám. Nyní připravujeme stavbu domu, a právě tam směřuji veškerou svou kreativitu a invenci.“
Vedle rodinného života však neustává v aktivitách, které vyplývají z jeho profese. Neziskový sektor bude k jeho životu patřit vždycky. S kolegy nyní zajišťuje provoz Kontaktního a poradenského centra ve Frýdku-Místku Renarkon, o. p. s., kde se věnuje především problematice závislostí, a to zejména drogových. Svou pozornost věnuje i tak zvaným osobám blízkým, tedy těm lidem, jichž se závislost týká zprostředkovaně. Mohou to být například rodiče již dospělých dětí, partneři, manželé, někdy také děti rodičů.
Stále víc a hlouběji se ve své odborné praxi věnuje i spolupráci s rodiči a dětmi s výchovnými obtížemi.
„Není vůbec jednoduché, když neziskovky musí každoročně před svými donátory obhajovat svou činnost. Bere jim to hodně energie, kterou by mohly věnovat například klientům a rozvoji.“
„Pro tuto činnost jsme založili i specializovanou organizaci Rodině blíž, z. s., jejíž členové se v minulých letech věnovali etopedickému, rodinnému a výchovnému poradenství v rámci stejnojmenného projektu. Jsem rád, že jsem součástí odborně i lidsky vyzrálého týmu, kde se v každém jeho členu pojí hned několik odborností. Etoped s terapeutem, samostatný adiktolog a etoped, sociální pedagog a kouč. Tým je smíšený, což považuji za velkou výhodu. Pracovat můžeme s jednotlivcem či ideálně s celým rodinným systémem, a to samostatně či v tandemu,“ vysvětluje.
Podle Libora Menšíka neziskový sektor nemá nouzi o odborníky a zkušenosti. V legislativě potíže také nevidí. Co podle něj této sféře však chybí, je stálost financování, která by jí přinesla více finančního klidu a stability.
„Není vůbec jednoduché, když neziskovky musí každoročně před svými donátory obhajovat svou činnost. Bere jim to hodně energie, kterou by mohly věnovat například klientům a rozvoji.“ Nahlas absolvent PdF UP přemýšlí také o velmi zatěžujícím systému, z něhož vyplývá financování neziskovek podle počtu klientů.
„To se naprosto kříží s posláním a ideou celého neziskového sektoru, který ve svém úsilí dělá vše proto, aby klienti byli ve své snaze úspěšní a pomocnou ruku přestali potřebovat. Když budeme ve své práci úspěšní, není naši práci z čeho zaplatit. To přece nedává smysl,“ říká. Vnitřně však věří, že se i v této oblasti jakási rovnováha jednou najde. K takovému přemýšlení ho vede i motto, vlastně jakýsi životní postoj, jenž zastává: Dát sám sobě klid, když v určitou chvíli nevím řešení problému. Třeba to budu vědět za hodinu, možná večer, zítra nebo za týden.
Kdo je Libor Menšík?
Libor Menšík je absolventem Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, obor Pedagogika – sociální práce. Praxí sociální pedagog a lektor. Dlouhodobě spolupracuje s více subjekty v tematice výchovných, vztahových a komunikačních obtíží nejen v rámci rodinného systému. V rámci poradenství využívá možností individuálního i skupinového formátu spolupráce se svými klienty. Svou přímou praxi rovněž využívá v rámci systémových projektů, které se zabývají problematikou sociálně právní ochrany dětí. V současné době je vedoucím Kontaktního a poradenského centra ve Frýdku-Místku (Renarkon, o. p. s.), které se primárně věnuje problematice závislostí. Od roku 2019 se rovněž ve významnější míře věnuje etopedickému poradenství. Je spoluzakladatelem spolku Rodině blíž, z. s., pro rodinné a výchovné poradenství. Aktuálně je studentem třetího ročníku jednooborové psychologie Fakulty společenských studií Vysoké školy Humanitas ve Vsetíně.
Text: Milada Křížková Hronová
Foto: archiv Libora Menšíka