Vždycky jsem toužila po přátelství na život a na smrt, říká Anna Marie, mladá žena s Aspergerem

Přinášíme třetí část pětidílného cyklu rozhovorů, v nichž se Anna Marie se čtenáři podělí o to, jak se žije s autismem. Aspergerův syndrom jí byl diagnostikován až v dospělosti a tato diagnóza jí pomohla zpětně pochopit obtíže, se kterými se musela potýkat od útlého dětství. Ráda by přispěla k osvětě a chce poukázat nejen na problémy lidí s autismem, ale i na to, čím mohou být pro společnost přínosem. V třetí části cyklu se Anna Marie Saxlová svěřuje s tím, jak se jí daří navazovat vztahy, a popisuje projevy své jinakosti.





Anno Marie, v předešlých dílech našeho rozhovoru jsme spolu hovořily o reprezentaci lidí s poruchami autistického spektra ve veřejném prostoru nebo o Vašem prožívání jinakosti. Ráda bych se Vás nyní zeptala na to, jak se tato Vaše jinakost projevuje navenek nebo ve vztazích s druhými lidmi. O lidech s Aspergerem se například často uvádí, že mívají problémy navázat vztah s druhými lidmi. Jak je tomu u Vás?


Jako dítě a během dospívání jsem nevěděla, jak se zapojit do kolektivu, jak být aktivní, byla jsem jedináček a vlastně první skutečnou kamarádku jsem potkala až v 16 letech, do té doby to byly náhodné až nucené vztahy, většinou s dětmi rodinných přátel, případně ve škole, v kroužcích. Neumím asi doteď být aktivní, co se týče komunikace za účelem navazování vztahů. Nemám problém komunikovat o tom, co mě zajímá, nebo pracovně, tam je ten rámec jasně daný – chci se informovat, je třeba vyřídit to a to.

Dodnes třeba nechápu, proč by se se mnou někdo chtěl bavit jen tak.

Dá se říct, že přátele na život a smrt nemám, nemám partnera a z rodiny mi zbyl jen otec, kterému je 77 a má ke mně dosti problematický vztah, komunikujeme jen na dálku. Myslím, že ho vlastně moc nezajímám, respektive že mě bere jako důkaz svého selhání.

Udržuju si nějaký okruh přátel a známých, lépe si rozumím s lidmi, kteří jsou taky na spektru.


Je Vám samotné dobře, nebo toužíte po vztazích s ostatními? Jste svou přirozeností spíše samotářka, nebo máte ráda společnost?


Vždycky jsem toužila právě po přátelství na život a na smrt, po tom, aby člověk věděl, že se za něj ten druhý postaví. A protože se snažím vždycky dávat to, co bych sama ráda dostala, byla jsem připravená opravdu dát do vztahů vše. Bohužel jsem nikdy nepotkala nikoho, kdo by to cítil stejně vůči mně. Určitě ale potřebuju trávit čas i o samotě a v klidu. Radši mlčím celý měsíc, než abych musela vést nucený small talk a udržovala kontakty jen tak. Z nucených sociálních interakcí mám záchvaty.


Vztahy se jistě navazují a udržují lépe lidem s vysokou sociální inteligencí. Pro lidi s Aspergerem je ale často obtížné porozumět chování druhých nebo odhadnout, jak s druhým adekvátně komunikovat. Platí to i o Vás? Stává se Vám, že jsou pro Vás druzí lidé obtížně čitelní?


Za svůj život jsem dospěla k poznání, že většinou autisté mají sociální inteligenci zhruba na stejné úrovni jako neurotypická populace, možná dokonce vyšší. Stejně jako sociální inteligence neurotypické populace směrem k lidem s autismem je velmi nízká, platí to i opačně. Je to podobné, jako kdyby uprostřed Evropy žilo pár Číňanů. Drtivá většina populace by si myslela, že neumějí ani kloudně mluvit, stavěla by se k jejich odlišnosti možná poněkud pohrdavě a došla by k názoru, že když jim nerozumí, nemají ani co říct. Zatímco Číňané by spolu ve své komunitě jednali zcela normálně, možná by je naopak právě to, že jsou opomíjeni a nerespektováni, dovedlo k větší míře spolupráce a zájmu jeden o druhého. Na rozdíl od jazykové a kulturní jinakosti je autismus jinakost zakotvená i biologicky, od čehož se potom odvíjí jiné uchopování světa, jiné potřeby, jiný systém motivací atd. Pro autistu je stejně těžké a kontraintuitivní chápat a předvídat neurotypického člověka, jako je pro neurotypického člověka t