Víra jako součást profese? Učitelka v profesních situacích, tentokrát na VŠ

Když v učiteli začne slábnout důvěra ve vzdělávací systém, není to jen osobní pochybnost – je to signál, který zasahuje i samotné základy jeho práce. Ve svém novém textu Jaroslava Ševčíková popisuje situaci z vysokoškolské výuky, která nečekaně odhalila hlubší problém – zda může učitel kvalitně pracovat v prostředí, o jehož smyslu pochybuje. Text otevírá otázky profesní víry, odpovědnosti i role učitele v rámci širšího vzdělávacího projektu a nabízí upřímnou úvahu nad tím, co se stane, když se vlastní přesvědčení rozchází s úkolem, který máme naplňovat.

Nastala jedna profesní situace, tentokrát na vysoké škole, která mě přivedla k zamyšlení. Ve výuce didaktiky a kurikula jsem se zeptala studentů v kombinovaném studiu, z nichž velká část již povolání učitele v ZŠ vykonává a dodělává si studiem „jen“ kvalifikaci, zda věří v systém českého školství.

Očekávala jsem automaticky odpověď „ano“ a chtěla plynule pokračovat dál, napojením na revize rámcových vzdělávacích programů pro předškolní a základní vzdělávání, ale i na Kompetenční rámec absolventa a absolventy učitelství.

Odpověď studentů mě zaskočila, ale i jaksi osobně zasáhla. Z padesáti studentů v učebně zaznělo asi tak patnáctkrát, možná i častěji, docela hlasité a radikální NE. Necítím se kompetentní to nějak hodnotit, ale nemohu si odpustit vyjádření vlastního názoru. Podle mě člověk, který nevěří v systém školství, nemůže být (dobrý) učitel. Nikdo nemůže dobře a kvalitně dělat dlouhodobě to, v co nevěří. O tom jsem přesvědčena.

Ve výzkumu se dlouhá léta zabývám problematikou profesního přesvědčení a víry u začínajících učitelů. Zaměřovala jsem se hlavně na jejich osobní wellbeing, pohodu a pocit naplnění, které přicházely hlavně u těch, kteří v povolání učitele, v systém školství, i své uplatnění, věřili. Čím silnější byla jejich víra a přesvědčení, tím lépe a spokojeněji se v „učitelování“ cítili. Kolem hlavní myšlenky vázané na spokojenost učitele, plynuly ale i další myšlenkové proudy. Zabývaly se intenzitou, zapálením a pracovním nasazením takového věřícího učitele, s respektem k systému, pravidlům a závazným vzdělávacím požadavkům nastaveným státem. Protože nám učitelům dává zakázku stát (prostřednictvím MŠMT), a také nás za to (byť zprostředkovaně) platí.

Zkusme si představit systém českého školství jako eiffelovku. Byl tu nějaký architekt, který ji projektoval a má tu být tým, který ji postaví. U českého školství byla architekty velká skupina odborníků (vlastně několik skupin, desítky i stovky), kteří jednak zkoumali a pak také generovali, plánovali, jak a čím se budou vzdělávat naši mladí, naše budoucnost. Myslím, že nikdo z nás tyto „architekty“ nebude podezírat, že záměrně sabotovali vzdělávání mladých. Že záměrně vytvořili systém, který naši společnost zničí. Osobně plně věřím, že systém popsaný ve strategických dokumentech MŠMT, ve Školském zákoně a kurikulárních dokumentech, jako jsou rámcové a školní vzdělávací programy, byl vytvořen s nejlepším vědomím těchto odborníků, na základě mnohaletých výzkumů i zkušeností a v souladu se vzdělávací politikou EU a také UNESCO.

A přesto jsou učitelé, co v ně nevěří. Když tomuto systému nevěří učitel, jak mu může uvěřit žák a student? Jak si může vážit své práce, když je mu dáváno najevo, že nemá smysl ani význam?

Pokud učitel odborníky nepodezírá ze záměru sabotovat české školství a vzdělávací systém, tak proč v deklaruje, že v systém nevěří?

A další paradox: Nevěří a zároveň ho chce realizovat? Nebo se sám záměrně připravuje na sabotáž tohoto systému na své úrovni?

To se nám ale ta eiffelovka (české školství) logicky zhroutí!

Pokud nepostavíme kvalitní základy podle projektu, nedodržíme technologie a postupy nebo sabotujeme kteroukoliv část stavby, zcela jistě nastanou potíže. Žádný z dělníků na stavbě, a učitel je v tuto chvíli jedním z nich, nezná celý projekt. Kde vzal odvahu sabotovat ho na své úrovni, třeba tím, že něco s žáky nezrealizuje, vynechá, odmítne?

Nehleděna to, že existují legitimní postupy vyjádření nesouhlasu: podávání připomínek, návrhů, zapojení do revizí a podobně. A říkat žákům: to co děláte, je zbytečné, až život vás naučí?

Není možné, aby si každý učitel dělal ve škole to, co chce. I když bohužel, mnohým to v našem školství prochází. Mnozí učitelé nastupující do škol nerespektují závazné požadavky rámcových ani školních vzdělávacích programů, neznají očekávané výsledky učení (OVU, dříve očekávané výstupy) v předmětech, které vyučují, neznají a ani se nezajímají o strategie rozvíjení klíčových kompetencí žáků, neuvažují o nich. Jejich prioritou je (v lepším případě) učivo, a tam končí. Jenže zvládnutí učiva je pro žáka základ, na kterém by měl stavět další konstrukci svého poznávání světa v podobě kompetencí a gramotností, a učitel by ho měl k těmto vyšším cílům přes OVU provázet. Jak ale může dělat pro žáky to, co sám nezná, co nerespektuje, v co nevěří?

Doufám, že takových učitelů je málo.

Doufám, že studenti učitelství, kteří spontánně vyhrkli, že nevěří v systém českého školství, přehodnotí tuto odpověď, že to možná byl jen impulz, který po chvíli přemýšlení změní a zaujmou relevantnější postoj.

Věřme, buďme přesvědčení a pro tu víru udělejme maximum. Podpořme mladou generaci v učení a vzdělávání, protože dobré vzdělání je cesta, jak k udržení a rozvoji naší společnosti, tak k osobnímu štěstí každého mladého člověka, který najde své vysněné povolání, které bude spokojeně a v pohodě vykonávat desítky let svého produktivního života. Neznáme jinou cestu k tomuto cíli, než projít vzdělávacím systémem.

Věřme v systém a udělejme pro jeho realizaci, či legitimní změnu, vše co můžeme. Jsme učitelé! Pojďme příkladem. A pokud nevěříte? Tak běžte prosím jinam, do jiného zaměstnání, do takového, v které uvěříte. I vy budete šťastnější.

Anebo myslíte, že by to mělo být jinak?

Jaroslava Ševčíková