top of page

Chobotnice — metoda sebehodnocení a vzájemného vrstevnického hodnocení

Ve svém nejnovějším příspěvku se naše bloggerka Petra Šobáňová vrací k tématu formativního hodnocení a nabízí jednu z vyzkoušených metod vrstevnického hodnocení a zároveň sebehodnocení, jež pracuje s metaforou chobotnice. Také pomocí této metody se studující učí reflektovat růst svých pedagogických kompetencí a průběh absolvované pedagogické praxe. A obohacují rejstřík svých postupů využitelných přímo v práci s žáky na školách.


Hodnotit nemá jen učitel, zpětnou vazbu by si měli dávat také žáci navzájem. Snad nejdůležitější je ale učit se nahlížet, reflektovat a ovlivňovat svůj vlastní učební pokrok.

Jedním z důležitých témat didaktiky je zpětná vazba a hodnocení. Hodnocení by nám mělo pomoci růst, motivuje nás k další práci a mělo by být fér. Žáci a žákyně by měli rozumět kritériím hodnocení a hodnocení nemá být pouze sumativní číslice nebo smajlík či mračoun. Mělo by žáky formovat a poskytovat jim využitelnou a srozumitelnou zpětnou vazbu. Hodnotit nemá jen učitel/ka, zpětnou vazbu by si měli dávat také žáci navzájem. Snad nejdůležitější je ale učit také žáky nebo studenty samotné nahlížet, reflektovat a ovlivňovat svůj vlastní učební pokrok. Oceňuji, že v kompetenčním rámci absolventa učitelství je to explicitně řečeno. A jak si tuto kompetenci osvojují moje studentky a studenti na katedře výtvarné výchovy?


Protože jsou naši studující velmi kreativní a je pro ně přirozené vyjadřovat se vizuálními prostředky, často experimentujeme s různými netradičnímu způsoby a vizualizacemi učebního pokroku. Naposledy jsme si vyzkoušeli metodu Chobotnice.


Jak napovídá už její název, tato technika vrstevnického hodnocení a zároveň sebereflexe pracuje s motivem chobotnice a kombinuje vzájemné hodnocení ve dvojici a sebehodnocení.



Jak na to?

Nejprve jsme si uvědomili, že chobotnice mají složitý nervový systém a patří mezi nejinteligentnější tvory nejen mezi bezobratlými. Představili jsme si sebe sama (nebo svého spolužáka) jako chobotnici, která má libovolný počet různě dlouhých chapadel. Chapadlo symbolizuje nějakou naši schopnost, znalost, dovednost.


My jsme metodu použili během semináře, který následoval bezprostředně po praxích, takže tématem byla přirozeně reflexe pedagogických kompetencí a osobnostních předpokladů pro profesi učitele. Metodu jsme použili takto:


(1) Studující nejprve volně reflektovali ve dvojicích průběh své praxe, sdíleli si své dojmy a zaměřili se na to, co se jim na praxích během příprav na vyučování nebo během jeho průběhu dařilo, a co pociťovali ještě jako výzvu k dalšímu rozvoji.


(2) Na základě vyprávění a své dosavadní znalosti spolužáka z kruhu pak jeden druhému nakreslil nebo namaloval portrét v podobě chobotnice. V něm se autor pokusil vytvořit chapadla s názvy různých schopností spolužáka. Kromě zcela volných kritérií jsme pracovali také s kompetencemi podle kompetenčního rámce absolventa učitelství. Metoda je ale úmyslně svobodná, bylo tedy možné přidávat libovolná další chapadla. Cílem bylo poskytnout zcela konkrétní obraz a vycházet přímo z reflexe popsaných situací během praxe.


(3) Chobotnice si pak studující navzájem předali, okomentovali a pak se každý sám zamyslel nad tím, jak jej vnímá spolužák. A došlo ke srovnání s vlastním vnímáním svých schopností a silných nebo slabších stránek. Obrázek si pak každý mohl libovolně doplnit, pokud tam například nějaké důležité chapadlo chybělo.


(4) V kruhu jsme si pak chobotnice představili — a každý v koncentrovaném komentáři sdílel buď svá silná „chapadla“, anebo ta, která ještě potřebuje posílit.


Tím by mohl být postup vyčerpán, my jsme ale pracovali ještě s metodou pavučinového diagramu. Poprvé jsme jej vypracovali bezprostředně po prvních praxích v předešlém semestru, nyní jsme se k němu vrátili a vypracovali jej znovu. Bylo ohromně povzbuzující vidět, jak se pavučina u všech zvětšila. Pokrok byl jasně viditelný, a tak jsme si zcela přirozeně ukázali, že učitelství je cesta a kompetence rostou postupně. Také pavučinové diagramy jsme pak sdíleli a doplnili komentářem.


Hodně jsme se smáli a na věc jsme se dokázali dívat s nadhledem. Zároveň se všichni zamysleli do hloubky nad svými silnými stránkami a slabinami, zazněla i velmi upřímná a hluboká slova. Chvílemi až mrazilo. Ale navzájem jsme se povzbudili, učili se být na sebe laskaví, podporovat se a věřit si. Přínos vrstevnického hodnocení v kostce a k nezaplacení.

Ale zpět k chobotnicím. Jak je zřejmé z obrázků, tato metoda přímo vybízí nejen k vážnému, ale i odlehčenému pojetí. Kolik chapadel nakreslíme? Jak vtipně pojmenujeme superschopnosti a slabiny svého partnera nebo své vlastní? Které chapadlo je dlouhé a svalnaté, a které je ještě příliš malé? Může se stát, že některá z vlastností nebo schopností je jednou vnímána pozitivně, a jindy negativně? (Nás napadla třeba schopnost přizpůsobit se nebo schopnost důsledně vyžadovat pravidla. Ve školství je třeba se přizpůsobit pravidlům, kolektivu, legislativě a mnohému dalšímu. Je to přímo nezbytné. Ale přizpůsobit se panujícímu stereotypu nebo formalismu? Tady je třeba zůstat nepřizpůsobivý! A pravidla? Pravidla jsou tu pro nás a pro žáky, aby nám bylo dobře. Všichni potřebujeme hranice. Ale co když se vše překlopí k nepřiměřené přísnosti a k nelítostnému vyžadování pravidel, jež ztrácejí svůj smysl? Samé otázky!)


Chobotnice vynikají nejen chapadly, ale také schopností měnit tvar a povrch svého těla. Kudy jsme se museli nebo dokázali během praxe protáhnout? Z jaké situace jsme vyvázli s chobotničí obratností? Museli jsme použít mimikry? Jakou schopnost jsme předstírali? Stalo se nám, že “bouchly saze” nebo jsme se ocitli v nebezpečí, a museli jsme vypustit oblak inkoustu? Podobné motivy jsme volně rozvíjeli a v tom je také kouzlo podobných metod, jež pracují s určitou metaforou. Chobotnice nakonec můžeme vypustit do moře a popřát jim hodně potravy k dalšímu růstu.


Popsaná metoda je samozřejmě jednou z mnoha. Klasik by mohl říct, tolik řádků blogu a „přitom taková blbost“. Ale v tom je právě ten vtip. Funkční metody nemusejí být bůhvíjak složité. Hlavní je, že fungují. A tato fungovala více než dobře: studenti získali zpětnou vazbu od druhých, zamysleli se nad tím, jak je spolužáci vnímají a jak vnímají sami sebe. To, co fungovalo nejvíce, byla motivace a radostné sdílení. Hodně jsme se smáli a na věc jsme se dokázali dívat s nadhledem. Zároveň se všichni zamysleli do hloubky nad svými silnými stránkami a slabinami, zazněla i velmi upřímná a hluboká slova. Chvílemi až mrazilo. Ale navzájem jsme se povzbudili, učili se být na sebe laskaví, podporovat se a věřit si. Měli jsme se komu svěřit se svými radostmi i pochybnostmi a od ostatních se nám dostalo přátelské podpory a porozumění. Přínos vrstevnického hodnocení v kostce a k nezaplacení.



PS: Je mnoho jiných metod, pomocí nichž si během oborové didaktiky nebo galerijní animace zkoušíme, co také může znamenat formativní hodnocení. Již dříve jsem o některých metodách psala na svém blogu (tady a tady), nedávno jsme si vyzkoušeli třeba hodnocení prostřednictvím vzkazů. Na začátku jsme se — během jiné, evokačně zaměřené aktivity — propojili pomocí náhodně podávaného kotouče pásky. Toho, komu jsme pásku podali, jsme pak každý dostali „na starost“. Po tříhodinovém bloku plném různých činností jsme každý svému svěřenému člověku napsali vzkaz s hodnocením jeho dnešní aktivity. Hodnocení mělo být popisné a nezraňující, jinak mohlo mít libovolnou podobu. Všechny myslím potěšilo, že si jich ten druhý všímal a ocenil jej. A učili jsme se zamyslet se nad přínosem každého ve skupině. I já jsem si celý den nosila v zadní kapse kalhot svůj dopis od jedné ze studentek. Hřeje mě ještě teď.


Text a foto: Petra Šobáňová

Comments


bottom of page