Hospitace. Je třeba se jí bát? Jak ji lze pojmout tak, aby byla co nejužitečnější? Náš blogger Petr Šulc ve svém dnešním zamyšlení mimo jiné upozorňuje na to, že správně pojatá hospitace by měla být spíše vnímána jako příjemná návštěva, z níž si obě strany nenásilnou formou odnesou podněty k přemýšlení.
Jednou za čas si musím vyrazit s přáteli ze školy, abychom si navzájem odložili impulsy z naší společné zábavy – z naší práce. Dnes jsme se sešli nad sklenkou dobrého vína a nad pár sousty lahodného jídla a zabruslili jsme k dalšímu z mnoha vážných učitelských témat. Hospitace. Ano, vím, pro spoustu z nás je to sprosté slovo, které si nedokážeme připustit k tělu, které nechceme slyšet, je to zkrátka náš kostlivec ve skříni. Když už se k nám blíží a už je, vyklopený pudink je vzápětí oproti nám namakaný sportovec. Dobrý den a budu zase ten, kdo z davu vykročí a... spoustu z vás vytočí.
Snad si ještě dokážu vybavit své pocity před první hospitací. Hlavně musí být všechno perfektní, děti se musí poslušně hlásit, nikdo nebude mluvit z cesty, nikdo nebude vykřikovat. Naplánoval jsem hodinu přesně na minuty tak, abych stihl motivovat, exponovat, fixovat, diagnostikovat, aplikovat a verifikovat. V nejlepším případě budou aktovky a batohy zavěšené na lavicích, všechny pomůcky sofistikovaně vyskládané na lavicích, aby žák nevyvinul příliš mnoho nápadného pohybu. Má přece sedět a vnímat výklad. Svou erudovanost v oboru jsem vyšperkoval multimediální prezentací s řadou poutavých animací, sem a tam použiji latinské slovo, abych znovu podepsal svůj diplom a osvěžil vzpomínky ze státnic. Výsledkem pohospitačního pohovoru bylo všehovšudy jedno slovo – uber. A tak jsem ubral.
Hospitace – ať již hlášená, či nehlášená – je prostě nepříjemnost. Proč se hospituje? Co v nás to slovo vyvolává? Strach. Něco jsem provedl. Učím špatně. Někdo si stěžoval. Žák. Rodič. Jiný učitel. Všichni. Určitě mi jde do výuky, protože je něco v nepořádku. Určitě mi jde do výuky, aby si zapsala pomyslnou čárku, protože se to „prostě musí jednou za rok udělat“. Opět informace z kabinetní politiky – připrav si tu hodinu, přijdu v pondělí a přijdu jakože pět minut po zvonění, aby to bylo nenápadné. Opozice odpovídá – jasně, dobře, připravím, v pondělí mám zrovna literaturu, takže budeme hodně číst. Bude to příjemné a milé. Ve třídě to říkat nebudu. Odcházejíce z ředitelny chvátáme do třídy řkouce – děcka, hospitace. V pondělí. Všechno bude uklizené. Nikdo si nic nezapomene. Referát bude co nejvíce precizní, ať ukážeme světu, že na to máme. Bože, zapomněl jsem na cíle.Je mi z toho zle. Z hospitace vznikne hospitalizace.
Hlavně musí být všechno perfektní, děti se musí poslušně hlásit, nikdo nebude mluvit z cesty, nikdo nebude vykřikovat. Naplánoval jsem hodinu přesně na minuty tak, abych stihl motivovat, exponovat, fixovat, diagnostikovat, aplikovat a verifikovat.
Uf. Takhle to chceme? S kým pracujeme? S lidmi, se zvířaty, s pravítky, se stroji? Vychováváme budoucí generace, proto je myslím na místě zapomínat. Chybovat. Ptát se. Ptát se hloupě. Ptát se hloupě na stejnou věc. Na stejnou věc pětkrát.
Vymodelujme si výše uvedenou hodinu. Ne. Nemá to smysl. A proč? Jednoduše to nebudete vy. A nebudou to vaši žáci. Vy se nebudete cítit dobře, oni už vůbec ne. Vy samozřejmě víte, že se hospituje kvůli vám, žáci se domnívají – a má to historický význam –že se hospituje kvůli nim. A rád bych tedy shrnul, jak to vnímám já. A jak si představuji, že to budou vnímat mí mladší kolegové v pregraduálním studiu. Nestresujte. Hospitace je pro vás. Nabídne vám postřehy z mnoha úhlů pohledu. Vy sice budete vědět, že Anička je svědomitá a poctivá žačka, a tak jí věnujete patřičnou pozornost, Tomášek v zadní lavici tajně sní o výtvarné škole, a tak místo větného rozboru čmárá do skicáku. Když to zaregistrujete v rámci hodiny, jste všímaví, když to nezaregistrujete, jste neteční. Ale tak to přece není. Jste v první řadě člověk. A nemáte dvacet párů očí. A nemůžete být vepředu a vzadu zároveň. Berte hospitaci jako pomoc vám. Je to služba učitelů učitelům. I ředitel vaší školy je a priori učitel. Stál před dětmi tak jako vy. Možná víc, možná míň, ale chyboval jako vy. Errare humanum est.
Pozvěte si kolegu nebo kolegyni se stejným oborem. Usaďte jej do zadní lavice a vyberte některou z těchto možností:
mám pocit, že vysvětluji učivo příliš rychle – můžeš mi prosím říct, zda ubrat?
mám pocit, že je ve třídě neobvyklá atmosféra – můžeš mi prosím říct, jak to vnímáš?
mám pocit, že jsou mé hodiny nudné a nezáživné – máš prosím nějaké jiné metody?
a existuje nepřeberné množství dalších mámpocitů
Nebo to otočte. A buďte vstřícní. Anežka učí u mě ve třídě matematiku a stále se jí něco nezdá. Žáci nic nevědí, neposlouchají, vykřikují. Anežka hledá důvody. A asi jeden našla – děcka jsou hloupé, matika je nebaví, budu jim to sázet. Ne, ne, ne, Anežko. S tímhle přístupem do několika let ne že vyhoříš. Lehneš popelem. A tvoje matika s tebou. Anežko, co bys říkala hospitaci? Anežka oči v sloup a padá v mrákoty. Anežko, co bys říkala na to, že bych se přišel podívat? Sednu si dozadu a zkusím vnímat, co žáci dělají při tvém výkladu. Třeba tam visí něco ve vzduchu, třeba si toho všimnu. Potom si spolu sedneme, probereme to u kafe a bude líp.
Víte, že rád nahrazuji slova za jiná a ne tak odpudivá. Z frontální výuky jsme vyrobili čelovku – a že měla velký ohlas. Z hospitace vyrobím návštěvu. Obyčejnou návštěvu. Jako nedělní oběd u babičky. Anežka na pohospitačním pohovoru vychutná pomyslný řízek, ani vy nezůstanete ochuzeni. Anežka má totiž v kapsách úplně jiné metody. A tak vám ráda přihodí ke kávě zákusek. Není to tak lepší?
Petr Šulc