Přinášíme vám druhou část příspěvku, ve kterém se představuje naše nová bloggerka Jaroslava Ševčíková. Současně je zkušenou učitelkou střední školy ve Vsetíně, kde vyučuje přírodovědné předměty a pedagogiku, zároveň ale působí i jako didaktička na ústavu pedagogiky PdF UP, kde se zaměřuje na didaktiku a aktivizační metody ve výuce.
První část úvodního článku naleznete zde.
Zabývám se také lektorováním v rámci DVPP (dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků). To je skvělá činnost. Vykonávám ji nejen pro naše UPOLácké CŽV, ale také mám akreditované vzdělávací programy v rámci Muzea regionu Valašsko. Přiznám se, že mi trvalo dost dlouho, než jsem si troufla předstoupit před kolegy z praxe a získala sebedůvěru, že jim mám co říci. Fascinují mě lektoři s dvou- nebo tříletou praxí, kteří mají odvahu školit druhé, mně to trvalo mnohem déle, přes dvacet let, než jsem měla pocit, že mám druhým co říci. A i tak nedávám hotové návody, protože ty ve školství nefungují. Jak je jiný každý učitel i žák, tak na každého v řešených situacích platí různé postupy. A na ty přijde jen ten učitel, který má široké teoretické vědomostní zázemí. Prostě je to tak. Jsem vděčná za příležitost setkávat se s učiteli v kurzech našeho CŽV. V loňském roce probíhaly kurzy pro začínající učitele hlavně online, ale letos se to snad povede i naživo. Moc se těším. Je to unikátní zpětná vazba, některé jsme vyučovala už v ZŠ, jiné v SŠ a další na VŠ a oni se vrací… Sdílejí… Nabízí kritickou zpětnou vazbu. To je perfektní!
Vše, co dělám ve vazbě na výuku, mě před čtyřmi roky vedlo k tomu, že jsem se rozhodla studovat doktorský studijní program pedagogika. Chtěla jsem se vrátit k teoretickým základům své profese a konfrontovat je s praxí, kterou každý den žiji se svými žáky střední školy i studenty školy vysoké. Musím konstatovat, že studium bylo velmi náročné a hodně mi dalo; posunulo mě, obohatilo. Fascinující pro mne byla i komunita mých spolustudentů, mladých doktorandů, kteří mi byli skutečně inspirací a často mě podrželi, stejně jako má školitelka a celý tým KPG. Osobně jsem se zabývala problematikou začínajících učitelů a formováním jejich profesního přesvědčení. Ta ne vždy příjemná a lehká zkušenost, kdy praktik musí změnit svůj pohled na téma a přejít od žitých zkušeností do role vědce, který chce i musí respektovat přísně vědecké postupy, byla skutečně jedinečná a unikátní, a odhalila mi mnohá tajemství. Jsem za to vděčná. Státní zkoušku jsem složila v lednu 2021. Byl to stres, ale zkouška proběhla skvěle. Měla jsem úžasný pocit, že odborníky, kteří tvořili komisi, opravdu výsledky mé práce zajímají, že o nich chtějí diskutovat a také diskutovali… Nepřipadala jsem si ani jako zkoušená, ale jako na profesním sympoziu, kde si kolegové vyměňují poznatky. Ale nechci dělat hrdinku, samozřejmě jsem se na zkoušku velmi pečlivě připravovala a učila. Bylo by mi trapné ty skvělé osobnosti zklamat.
Jak je jiný každý učitel i žák, tak na každého v řešených situacích platí různé postupy. A na ty přijde jen ten učitel, který má široké teoretické vědomostní zázemí.
K dalším mým zájmům patří práce v Muzeu regionu Valašsko ve Vsetíně. Pracuji tam na miniúvazek, ale s velkým potěšením. Spolupracuji s kolegy na vzdělávacích programech pro děti, kterými se snaží otevřít svět dětem a žákům okolních škol. Muzeum nejen sbírá a ukládá předměty a myšlenky, tedy plní úkol paměti lidstva, regionu, světa, ale také je zprostředkovává okolí. Naše muzeum je známo širokou spoluprací s okolními školami, od mateřských přes základní až ke středním. Osobně jsem pyšná na dvě každoroční akce, a to ŽA-BA-KO a ŽA-KO. Vypadá to jako podivné zkratky, ale ŽA-BA-KO je žákovská badatelská konference zaměřená na oblast přírodních věd, na které úzce spolupracuje i katedra biologie UPOL. Žáci základních i středních škol tu mohou veřejně představit své výzkumné a badatelské projekty. Třeba sčítání orchidejí, pozorování různých živočichů atd. No a ŽA-KO je pak žákovská konference zaměřená na historii a občanskou angažovanost žáků; zabývali jsme se už z regionálního pohledu tématy druhé světové války, holocaustu, našeho valašského Edisona Josefa Sousedíka, ale i vazbou TGM na region.
Žáci přichází s unikátními náměty, pohledy na řešená témata a vzájemně je sdílí. Skvělé je, že díky muzeu a jeho sbírkám, získávají při každé konferenci ještě něco navíc, a to je nejen pohled svých spolužáků a učitelů, kteří oceňují jejich práci, ale i pohled a názor kurátorů sbírek, odborníků v oboru, přírodovědců či historiků. Mně osobně přináší práce v muzeu širší rozhled, inspiraci a podněty pro učitelskou práci. V podstatě vše, co dělám, i ve svém volném čase, je vždy spojeno s tím, že jednou skoro každou myšlenku a poznatek nějak použiji ve výuce. To je fascinující, a vždy se na to těším. Je to výzva a já výzvy miluji. S Muzeem už také více než patnáct let pořádáme celostátní projekt Kniha je kamarád. Vyzýváme děti, aby četly a přečtenou knihu doporučily kamarádům. Nejlepší práce pak vystavíme v muzeu, kde také každý měsíc pořádáme Knižní bazárek, kam si lidé, děti i dospělí, mohou přijít vyměnit knihy. Přečtenou donesou, novou si odnesou, a při tom si o knihách mohou popovídat a vzájemně si je doporučit.
Fascinující pro mne byla i komunita mých spolustudentů, mladých doktorandů, kteří mi byli skutečně inspirací a často mě podrželi, stejně jako má školitelka a celý tým KPG.
Přiznám se, že mám ještě mnohem více zájmů a na některé mám méně času, než bych chtěla; ale když to jde, zapojím se do čehokoliv, kde cítím, že mě to může obohatit, a já to pak mohu nabídnout dál. Třeba práce v Českém červeném kříži, v Obci spisovatelů ČR, v Českém svazu bojovníků za svobodu ve Vsetíně či v organizaci Líska, z. s., která se zabývá tématy environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty nebo v problematice fair trade…
A o tom všem bych chtěla psát, sdílet to. Třeba některé mé poznatky inspirují studenty či kolegy, povzbudí je, pohladí na duši nebo prostě nakrknou a nahodí do dalšího boje o život, jaký si pro sebe představují, který povede k tomu, že budou v životě šťastní.
Jaroslava Ševčíková
Vsetín 27. 7. 2021
Comments