Přinášíme vám úvodní příspěvek naší nové bloggerky Jaroslavy Ševčíkové. Současně je zkušenou učitelkou střední školy ve Vsetíně, kde vyučuje přírodovědné předměty a pedagogiku, zároveň ale působí i jako didaktička na ústavu pedagogiky PdF UPOL, kde se zaměřuje na didaktiku a aktivizační metody ve výuce.
Jakoukoliv školu si představuji jako unikátní prostředí, kam učitelé i žáci (studenti) chodí odhalovat tajemství. To jsem si vždy myslela a stále myslím, protože pro mne to tak je. Každý den v roli učitelky, jak na střední škole, tak na vysoké, odhalím nějaké pro mne inspirující tajemství, které se stane pobídkou pro mou další práci. Asi jsem měla velké štěstí, protože tuto myšlenku si v sobě nesu už od dětství a nikdy ji ve mně nikdo nezabil, i když někteří mí učitelé se o to pokoušeli… Tím myslím, že jejich přístup ubíjel zvídavost a radost z učení. Naštěstí jsem potkala mnohem víc těch, kteří byli skvělí a byli mi pozitivním vzorem.
Učitelkou jsem chtěla být odjakživa, ale asi překvapivě ne pro tu moc nad žáky, ale proto, že mě bavilo učit se a zjišťovat, objevovat a prověřovat nové věci, prostě poznávat svět. Takže mé důvody byly původně mírně sobecké; postupně mi ale došlo, že mé poznatky by bez toho, že je mám s kým sdílet, nebyly k ničemu. Teď se snažím tu pochodeň společného poznávání učitelů a žáků nést dál.
Vše co dělám, dělám s radostí. Mám těch rolí v profesním životě více; potřebuji změnu, činorodost, a mám potřebu zkoumat všechno kolem sebe. To už je taková moje interní odchylka.
Vystudovala jsem UPOL, obor Učitelství sociálních a zdravotních předmětů pro střední školy a pak v rámci celoživotního zdělávání (CŽV) další programy. Na mateřské univerzitě jsem složila v roce 2013 rigorózní zkoušku.
Vše co dělám, dělám s radostí. Mám těch rolí v profesním životě více; potřebuji změnu, činorodost, a mám potřebu zkoumat všechno kolem sebe. To už je taková moje interní odchylka. Moje dcera, dnes studentka Přírodovědecké fakulty naší UPOL, říká, že nejsem normální, ale myslí to laskavě a mile. Říká, že nechápe, jak je možné, že mě zajímá všechno, protože si myslí, že většina lidí by měla mít zájmy výběrové, třeba oborově zaměřené. Tak to já nemám. Jednou chci prozkoumat, jak a proč funguje rádio, proč ještě nepřiletěli ťuhýci, a pak mě zaujme filosofický pohled Jana Patočky na Masaryka. V okamžiku, kdy čemukoliv jakkoliv nerozumím, tak to chci prozkoumat, ověřit a zjistit… A nejen pro sebe, abych to prostě věděla, ale také proto, abych se o nové poznatky mohla podělit se svými žáky či studenty.
Didaktika je nástroj a prostředek učitelovy práce. Myslím, že našimi studenty je stále nedoceněná. Trápí mě, že mi do výuky přicházejí s malým nadšením, ale snažím se ho v nich probouzet.
Vyučuji na střední škole Kostka ve Vsetíně. To je můj hlavní pracovní poměr a profesní náplň. Škola je to unikátní, a nejen tím, že je soukromá. Filosofie vedení školy je mi blízká, pan ředitel Karel Kostka preferuje svobodu, svobodnou volbu, a respektuje každého jako svébytnou osobnost. Jako učitelka se v kontaktu s takovým nadřízeným cítím doceněná, respektovaná a uznávaná. Mám svobodu volby, jak budu svou práci vykonávat, samozřejmě v souladu s planými dokumenty, RVP, ŠVP atd. Na druhou stranu, protože ta svoboda volby platí i pro naše žáky, je někdy těžké jim vysvětlit, že by se měli svobodně rozhodnout, že chtějí podávat maximální výkony při svém učení. Ale to je právě to pedagogické umění mistrovství a samozřejmě, ne vždy se daří. Ale to je v pořádku, kdyby člověk dosáhl spokojenosti a všechno se dařilo na první dobrou, zakrněl by; je potřeba mít stále co vylepšovat a za co bojovat. Vyučuji maturitní pedagogiku v pedagogickém lyceu, a to mě baví. Sama se od svých žáků hodně naučím. Pak také miluji veškeré přírodovědné předměty, zejména ty mezioborové, jako jsou základy přírodních věd; ale i čistá biologie, fyzika či chemie mne baví. Jednou mi jeden žák, právě zkoušený u tabule z chemie, řekl takovým obviňujícím hlasem: „Paní učitelko, vás to baví!“ Trošku jsem se lekla, že mi naznačuje, že mě baví ho trápit tím zkoušením, protože moc neexceloval. Ale on mi vysvětlil: „Já myslím, že vás baví ta chemie. Jak vás může bavit, když ji učíte už tak dlouho a pořád stejné věci a my žáci to pořád stejně neumíme?“ Přinutil mě k zamyšlení (což se mimochodem mým žákům stává hodně často) a mně došlo, že právě to, jak se mí žáci učí, jak chápou učivo, jak o něm přemýšlejí, je tak úžasný jev, který mě stále fascinuje a svým způsobem pokaždé obohacuje. Na základě takového každodenního poznání upravuji svůj styl výuky, přístupy k tématům, prostě aby se přibližovaly přemýšlení žáků. Za ty roky sleduji změnu v jejich myšlení obecně, i myšlení o konkrétních jevech a objektech, o učivu, a je to fascinující. No, dala by se o tom napsat kniha. Tak možná v důchodu…
Vyučuji také na vysoké škole, na pedagogické fakultě na ústavu pedagogiky a sociálních studií. Zabývám se obecnou didaktikou, ale samozřejmě i oborovou didaktikou předmětů, které vyučuji. Je to fascinující část pedagogiky, ta didaktika. Je to nástroj a prostředek učitelovy práce. Myslím, že našimi studenty je stále nedoceněná. Trápí mě, že mi do výuky přicházejí s malým nadšením, ale snažím se ho v nich probouzet. Mám štěstí, že s nimi mohu sdílet své poznatky přímo z praxe, v úterý řeším problémovou výukovou situaci na střední škole a ve středu ji mohu probrat se studenty v didaktice. I ti mne svými názory často obohatí, i když bych řekla, že jsou méně spontánní než mí středoškoláci. Při sdělování vlastních myšlenek a názorů je v nich jakási ostražitost, obavy. Trvá mi dlouho, než je přesvědčím, že v procesu výuky a jejich učení je každé pochybení odrazovým můstkem pro nové a lepší učení.
Jaroslava Ševčíková
Vsetín 27. 7. 2021
Pokračování v 2. části