„Jděte do toho s vervou, prostě to dáte – a to i když se někdy nedaří a přicházejí pochybnosti, neúspěchy, splíny.“ O učitelství s Martinou Cichou

Ve třetím díle Kosích rozhovorů vítáme dalšího vzácného hosta – naše pozvání přijala Martina Cichá, vedoucí katedry antropologie a zdravovědy. Povídali jsme si o tom, co by vzkázala sobě jako studentce, co by vzkázala současným studujícím i jaký učitel ji za život nejvíce ovlivnil.

Čím jste se chtěla stát, když jste byla malá?

Jako malá holka jsem chtěla být sestřičkou. Nějak jsem v sobě intuitivně vnímala potřebu pomáhat, pečovat… A taky jsem se jí pak stala, nejprve jsem vystudovala Střední zdravotnickou školu v Karviné a bezprostředně po škole pracovala necelých 5 let jako sestra na lůžkovém oddělení Nemocnice v Českém Těšíně.

Dostala jste ve škole nějakou poznámku? Jaká byla nejzajímavější?

Já si vlastně žádnou nepamatuji, což mě teď docela mrzí. Patřila jsem k těm velmi odpovědným, svědomitým, dnes se mi zdá, že až přespříliš (usmívá se). Ale taková jsem prostě byla. A o mnoho let později, při studiu pedagogické fakulty, zejména předmětů zaměřených na sociální a pedagogickou psychologii, jsem si uvědomila, že častý poněkud schematický náhled učitelů na žáky (ve smyslu jejich dělení na skupinu těch „dobrých“, a „špatných“, na ty „hodné, poslušné holčičky“ a „zlobivé kluky či přímo darebáky“) byl doslova kontraproduktivní. Neříkám, že to tak dělali všichni a vždycky, ale časté to skutečně bylo. Uvědomuji si to stále více a více, dnes také jako máma docela „akčního“ malého kluka… I on mi nastavuje jakési pomyslné zrcadlo.

Jaký byl Váš nejoblíbenější (nebo naopak nejméně oblíbený) předmět na základní škole?

Začnu tím nejméně oblíbeným, tím byla zcela jistě fyzika. Prostě jsem jí nerozuměla a měla jsem chronický pocit, že jí ani nikdy neporozumím. Všechno jsem se vždy namemorovala, tedy se prakticky naučila nazpaměť. Vůbec nechápu, jak jsem z ní mohla mívat jedničky nebo dvojky, zdá se mi, že nebyly zasloužené. Leda, že to tedy bylo opravdu za tu snahu, houževnatost až urputnost, že jsem to tak moc chtěla zvládnout – jedině tak.

S těmi nejoblíbenějšími to je složitější, protože jich bylo více – určitě to byl český jazyk a literatura, hlavně ta literatura a sloh, to mě hodně bavilo… Hodně jsem četla, měla bujnou fantazii, což s tím, myslím, dost souvisí. Měla jsem ráda taky přírodopis, zejména biologii člověka, jak jinak, že. I zeměpis byl fajn a také hudební výchova, protože jsem hrála nejprve na zobcovou a potom i příčnou flétnu a hlavně jsem ráda zpívala, což mi zůstalo až do pozdní dospělosti – prostě ráda zpívám.

Měla jste někdy učitele, který Vás zásadně ovlivnil? Jak?

Ano, pana učitele Kavku, mnohaletého učitele matematiky, souběžně i té fyziky, paradoxně (usmívá se). Byl mnoho let i naším třídním učitelem. Byla to prostě OSOBNOST se vším všudy. Byl hodně diskriminován v období totality, ředitelem školy se stal, resp. mohl stát, až po sametové revoluci v roce 1989. Milovali jsme ho – uměl být přísný i velkorysý, rozčílený i nesmírně klidný a laskavý. Dokázal ventilovat emoce i zachovat stoický klid… Nebyl podbízivý, a přitom byl hodně empatický. Nerozlišoval, kdo je kdo, z jaké rodiny, byl spravedlivý – dnes bych řekla „autoritativní, liberální i demokratický v jednom“, jak bylo zrovna potřeba.

Byla radost se s ním i po mnoha letech potkat, ať již na nějakém třídním srazu nebo jen tak na ulici, vždy měl v zásobě skutečný, nepředstíraný zájem o člověka, laskavé slovo, milý úsměv… Ano, byl to můj vzor, i s tou „prokletou“ fyzikou.  A v mladé dospělosti byl takovým mým učitelem i dr. Goldmann, lékař v českotěšínské nemocnici, kde jsem začínala svoji profesní dráhu sestry. Naučila jsem se od něj opravdu hodně, v medicínsko-sesterské i lidské rovině. Měl velmi široké všeobecné vzdělání, naprosto originální smysl pro humor, hraničící s ostrovtipem… Uměl být velmi kritický, tvrdý, stejně tak uměl pozitivně motivovat a v podstatě měl zásadní vliv na to, že jsem se rozhodla jít studovat vysokou školu, nakonec Pedagogickou fakultu UP v Olomouci.

Jaká je ta nejvtipnější nebo nejbizarnější situace, kterou jste zažila ve třídě jako studentka nebo jako učitelka?

Zažila jsem jich mnoho, ale jedna z nich je naprosto „bezkonkurenční“. Ve 4. třídě základní školy jsem byla „delegována“ třídní učitelkou, abych šla se spolužákem domů a podívala se tam po ztracených hodinkách. Ve třídě totiž došlo ke ztrátě hodinek, bylo tam i podezření z krádeže. A já, ta hodná, vzorná žákyně, jsem byla nominována na jakousi „policistku“. Dnes se mi zdá něco takového neuvěřitelné…

Kdyby dnes přišel váš bývalý učitel na Vaši přednášku, co by si asi pomyslel?

Tak to by určitě záleželo na tom, kdo by to byl. Někteří by asi byli pyšní na to, že mě mohli v minulosti kantorsky ovlivnit, což zažívám i já, když mohu sledovat úspěchy svých studentů. Ale vzpomněla jsem si i na jednu paní učitelku na základní škole, která mi v 8. třídě předpovídala, že se (s těmi dvěma dvojkami) ani na tu „zdravku“ nedostanu… Tak ta by asi byla hodně překvapená.

Co byste řekla sama sobě jako studentce, kdybyste měla tu možnost?

Míň všechno prožívej, nemusíš být pořád „nejlepší“, „dokonalá“…, je normální někdy selhat. Ale nehroutit se z toho, mít se ráda za všech okolností, i když se ti něco nepovedlo. Je dobré občas zažít neúspěch, dostat „ťafku“ … a mít se ráda i tak! Mít dnes všechno to poznání a zkušenosti, více bych na tom pracovala již v tomto období – být pozitivně motivován, být zdravě ambiciózní a snažit se uspět je naprosto v pořádku, ale myslet si, že v ničem nesmím selhat, a že jsem špatná, když mi něco nevyšlo, nebo jsem zkrátka selhala, to je špatná strategie. A já jsem tyto tendence měla, někdy to bylo až takové to „sebemrskačství“, což může být doslova zničující. Buď více nad věcí, měj větší nadhled a taky se sama sobě častěji zasměj, to bych si nyní řekla, kdybych se mohla znovu vrátit do řad studentů…

Jaký největší mýtus o vzdělávání nebo pedagogice byste chtěla jednou provždy vyvrátit?

Vlastně jsem už o tom mluvila… Například mýtus o hodných, pilných a odpovědných holčičkách a zlobivých klucích, lajdácích a darebácích.

Jakou radu byste dala studentům, kteří se chtějí stát učiteli?

Hlavně vybírejte srdcem! Vykašlete se na všechny a na všechno a řiďte se jen tím, zda toto opravdu chcete, zda i sami intuitivně cítíte, že právě profese učitele pro vás bude tím nejlepším! A jděte do toho s vervou, prostě to dáte – a to i když se někdy nedaří a přicházejí pochybnosti, neúspěchy, splíny… Dáte to, protože to tak moc chcete. A jednou určitě budete dobrým, možná i skvělým učitelem, nepochybujte o tom, že to dokážete.  Chce to ale i velkou dávku pokory – i já se mohu mýlit, i já mohu chybovat, i já mohu a měl(a) bych říci „nevím“… Pochybovat o ustálených „pravdách“ je přece základ kritického myšlení, které je (nejen) pro učitele tolik důležité. A neustále si informace ověřujte, to je naprostá nutnost, v tomto „přetechnizovaném“ a „předigitalizovaném“ světě. Nepřijímejte bez rozmyslu všechno, co se na vás v té informační smršti valí. Buďte nohama na zemi, racionální a kritičtí, ale stejně tak se nebojte snít, třeba i o své budoucí práci, o tom, co všechno můžete dokázat. Stát se dobrým učitelem není jednoduché, ale je to krásná a smysluplná práce – řekla bych, že jedna z nejhezčích.

Na závěr jsme paní docentce Ciché nabídli výběr ze dvou možností.

Ústní zkouška, nebo písemný test?

Na to jednoznačně odpovědět neumím, protože univerzálně platnou odpověď nemám. Každý předmět si totiž žádá své… Např. kdyby to měla být somatologie, primárně bych vyžadovala písemný test, který prokáže alespoň minimální penzum vědomostí, pokud by tam byl zápočet i zkouška, pak by po testu mělo přijít ústní zkoušení, protože tam se lépe rychle ověří porozumění souvislostem (např. ve fyziologii, která přesně o tom, oproti anatomii, je). Pokud to je např. předmět didaktického charakteru, pak bych určitě preferovala ústní zkoušení… Didaktický, vědomostní test, max. jako zápočtový, nebo ani to ne. Prostě tam si to bez ústního zkoušení ani neumím představit.

Moje předměty však často končí „jen“ zápočtem nebo kolokviem, a tak si mohu dovolit dávat studentům poněkud alternativnější úkoly, které mají jediný cíl, ukázat jím jejich prostřednictvím krásu toho či onoho (nejčastěji nějakého antropologického) předmětu, co všechno obsahuje, zahrnuje, zkrátka a dobře zaujmout je svým předmětem, ukázat jim, v čem jim může být užitečný nejen pro vlastní učitelskou práci, ale i pro život jako takový. Mají velkou příležitost najít si v něm „to své“, co je zajímá, baví, o čem se vlastně vždy chtěli něco dozvědět, ačkoli si to uvědomili až nyní, pod vlivem mého zápočtového či kolokviálního úkolu.

Mnohdy pracují s vysoce relevantními odbornými zdroji, i v angličtině, přitom si ale vybírají svoje zcela originální téma, svůj vlastní zdroj, který si musí vyhledat, často i vybrat (z mnoha jiných zdrojů) sami. Tak to mě hodně baví, v podstatě se tímto „učíme navzájem“, a až na výjimky to baví i studenty, neb to je hodně svobodomyslné, poněkud originální, najednou mohou něco, co jinde nesmějí …. A mnohdy to v nich nechá mnohem trvalejší a intenzivnější stopu, než ono memorování se na nějaký test či zkoušku.

Ranní výuka, nebo večerní seminář?

Jsem sova, ne skřivan, jak se říká, takže raději ten večerní seminář. I když pragmatické okolnosti, zejména péče o malé dítě, mě „nutí“ vyrazit na ranní výuku a večer už být s chlapečkem doma.

Ticho v hodině, nebo živá diskuze?

Ticho v hodině je skličující, to je pro mě osobně hodně depresivní situace, raději hluk, kravál…, i když i to může být v určitých situacích hodně náročné, než ticho! Tak to fakt ne! Miluju živé diskuse se studenty, když občas mají jiný názor, než mám já, když se „přou“ sami mezi sebou, v dobrém argumentují „pro“ a „proti“… Tak to přece má být. A kde jinde, když ne na vysoké škole? My, vysokoškolští učitelé, bychom neměli být jen jakýmisi „tlampači“ cizích myšlenek, ale i nositeli vlastních myšlenek a názorů a měli bychom být schopni je verbalizovat, argumentačně obhajovat, jít do názorového střetu, který přece vždy ani nemusí mít jasného vítěze… O tom to vždycky není. Naučit se kriticky přemýšlet je těžký úkol, a živá diskuse v hodinách tomu může významně pomoci. A je to taky něco, nač se nedá dopředu úplně připravit, chce to i um improvizace, a právě v tom se (mimo jiné) projeví osobnost učitele, jeho originalita, jeho schopnost pružně reagovat na vzniklou situaci. Pro mě osobně je to jakýsi druh adrenalinu a dopaminu v jednom, mohu-li to takto v nadsázce říci.

Pauza na kávu, nebo na procházku?

Tak kdyby to šlo, tak obojí. Ale to zní alibisticky, že? Tak asi fakt na tu kávu, protože káva s následnou nebo souběžnou procházkou je pro mě „top“, zatímco procházka bez kávy je pro mě lehce frustrující záležitostí (směje se).

Nečekaný test pro studenty, nebo nečekaná kontrola vedení na vaší hodině?

Prosím, věřte mi, že já bych fakt raději tu nečekanou kontrolu vedení na mojí hodině …. Proč bych se toho měla bát, co bych dělala jinak a lépe, když bych tu informaci dopředu měla? Já myslím, že by v tom nijak zásadní rozdíl nebyl …. A proč bych měla někoho stresovat nečekaným testem, k čemu by to vlastně bylo? Přiznávám, že jako mladá holka po škole bych na tuto otázku asi odpověděla jinak, ale dnes, po tolika letech praxe, to vidím a cítím opravdu takto.

Děkujeme Vám.

Děkuji za důvěru, kterou jste do mě nominací na tento rozhovor vložili.

V příštím rozhovoru se můžete těšit na pana doktora Pavla Krákoru z katedry společenských věd.

Spolek KOS