Virtuální akademická půda portálu Učitel21 přivítala dalšího zajímavého hosta, který nabízí své zkušenosti a názory v rámci cyklu Inspirace pro 21. století. Pozvání Pedagogické fakulty Univerzity Palackého přijala Angelika Ivana Pintířová, vlídná, skromná a autentická osobnost světa vzdělávání a křesťanské duchovní kultury. Sestra Angelika vypráví o své práci v pasťáku, kde se věnuje dospívajícím chlapcům s problémy, zamýšlí se nad tématem smrti a umírání a vysvětlí, v čem spočívá kouzlo dramatické výchovy. Seznamte se s nekonvenční osobností a nedejte se zmást jejím hábitem: sestra Angelika si umí zahrát fotbal a „své“ chlapce obdivuje třeba za to, že umějí breakdance nebo rapovat.
V hodinu a půl dlouhém rozhovoru pro portál Učitel21 představuje Angelika Pintířová nejprve svou Kongregaci Milosrdných sester svatého Karla Boromejského a vysvětluje, co vlastně znamená nosit řeholní roucho. Zavzpomíná na svůj tajný vstup do kláštera za minulého režimu a povypráví o svých nelehkých začátcích, kdy se podobně jako její sestry věnovala péči o nemocné nebo umírající pacienty.
Děti si říkají o pozornost právě tím, že vyvádějí, upozorňují na sebe nevhodným chováním.
Většina rozhovoru se týká zajímavých pedagogických problémů a sestra Angelika v něm mimo jiné vzpomíná na své studium pedagogiky a dramatické výchovy a na poněkud nepřímou cestu k pedagogické profesi. Barvitě vypráví o svých zkušenostech z práce s „problémovou mládeží“ a citlivě se zamýšlí nad problémy „svých“ chlapců z ústavu a nad jejich osudy. Svůj díl viny na problémech chlapců, o něž pečuje, mají podle ní i vychovatelé a škola. Problémové chování a drzost mnohdy jen maskuje nejistotu a vystrašenost těchto dětí – a když na někoho vystrašeného „nastoupí“ rázní učitelé, dítě jen zaženou do kouta a paradoxně vyvolají další dávku drzosti či agresivity. A sešup na scestí může být překvapivě rychlý. To potvrzuje i její zkušenost z náročné práce v pasťáku: jak říká, „je to těžké, děti si říkají o pozornost právě tím, že vyvádějí, upozorňují na sebe nevhodným chováním“. Přesto je třeba být tam pro ně, mít je rád, ale zároveň jim neuhýbat.
A jak vlastně funguje ústav, kde Angelika Pintířová působí? Jde o běžný státní ústav, který ale sídlí na vesnici, ve staré faře, kde se chlapci musejí podílet i na mnoha běžných pracích: na úklidu, vaření, chystání dřeva, topení. Jak sestra Angelika s úsměvem popisuje, „jsme pestrá skupina. Když někam vyrazíme, vzbuzujeme pozornost. Jeden z kolegů je vysoký, má dlouhé vlasy v culíku, jiný kolega je starší, holohlavý, já jsem v hábitu, no a kluci – jeden je pankáč, druhý je samý piercing, prostě pestrá směs.“
Chlapci se učí, že chceme-li se najíst, někdo musí uvařit. Chceme-li mít teplo, někdo musí zatopit.
Jednou z metod výchovné práce, jež se podle Angeliky v jejich ústavu nejvíce osvědčují, je právě zapojení chlapců do běžného provozu a také to, že musejí přijmout svůj díl zodpovědnosti za sebe i za ostatní. „Chlapci se učí, že chceme-li se najíst, někdo musí uvařit. Chceme-li mít teplo, někdo musí zatopit. Musíme si na vaření naštípat dříví, předtím dřevo nařezat. Každou středu chodíme na nákup. K tomu máme každou sobotu terénní program, občas něco hrajeme, máme filmový klub, výuku, každý musí něco uklidit. My jako vychovatelé jíme to, co uvaří ten, kdo má službu, takže když se to připálí, přesolí, přepepří, tak jsme na tom všichni stejně,“ vysvětluje.
V rozhovoru jsme se zajímali také o to, jak pubertální chlapci přijímají fakt, že je řeholní sestrou. Jak sestra Angelika popisuje, hábit především provokuje: někdo si dělá legraci a má narážky, někdo dokonce reaguje až útočně. Bývají to třeba chlapci z prostředí věřících rodin, kde byli v roli toho špatného, toho, kdo se nepovedl. Vysvětluje, že ani výchova křesťansky založených rodičů se přirozeně neobejde bez výchovných pochybení.
Někdo je pankáč, někdo je řádová sestra. Hotovo.
Někdy se stane hábit podnětem k otevření skrytých bolestí chlapců, jindy je cestou k nastolení rozhovoru o víře, dost často bývá také podnětem k rozhovoru o sexu a o tom, k čemu je sexualita člověku a jakou roli má hrát v životě. „Oni třeba zaútočí, provokují – a najednou se můžeme o sexualitě začít bavit. O tom, jaký je její smysl, jaké to je, když má muž vztah se ženou, jestli je sex to nejdůležitější na světě, jestli nás dělá šťastnými nebo co jiného to ještě může být.“ Angelika Pintířová ale zdůrazňuje, že v ústavu není primárně jako řádová sestra, která má reprezentovat nějaké náboženství: „Někdo je pankáč, někdo je řádová sestra. Hotovo.“ Podstatné je, aby se s chlapci podařilo navázat vztah založený na důvěře, aby věděli, že je tu vychovatel nebo vychovatelka pro ně.
Mám tu být pro všechny, kdo jsou na okraji. Především pro ty, se kterými si ostatní už neví rady – a říkat jim, že jsou lepší, než si sami myslí.
A jak její práci v pasťáku ovlivňuje duchovní zakotvení? „K chlapcům přistupuji v duchu svého charismatu. To znamená, že si uvědomuji, že Bůh nás má rád, neskutečně rád – a všechny. Bez ohledu na to, jací jsme. To je základ mého poslání. A být tu pro všechny, kdo jsou na okraji. Především pro ty, se kterými si ostatní už neví rady – a říkat jim, že jsou lepší, než si sami myslí.“ To ale podle sestry Angeliky neznamená, že má jít o opičí lásku. Zdůrazňuje, že často je potřeba důslednost, je třeba taky umět být „ten zlý“ – třeba když potřetí nekompromisně vyžaduje, aby chlapec, který předtím svou práci odbyl, znovu vzal koště a zametl pořádně.
Chlapci jsou jako malé děti a rádi by jako děti zůstali. Nechtějí zodpovědnost.
Častým jevem je podle sestry Angeliky také naučená bezmoc. Chlapec dělá, že něco neumí, že neví, že to a to nebude dělat, protože by to zkazil. Je zvyklý na to, že někdo jiný napraví nebo uklidí, co zkazil, rozsypal. „Vždy je vedu k tomu, aby ses s tím poprali. Říkám: tak to vezmeš, utřeš, zameteš. Někdy je to, jako když učíte úplně malé dítě; občas jsme jak v mateřské škole. Chlapci jsou jako malé děti a rádi by jako děti zůstali. Nechtějí zodpovědnost, chtěli by si dělat, co chtějí. Můžu pít alkohol a kouřit, můžu jezdit autem, ale nechtějte po mně zodpovědnost. Po čase se ukáže, že mají mnohdy jen strach. Můj úkol je být tam pro ně. Třeba jet na hřiště – mohu samozřejmě vedle hřiště jen sedět, ale mohu taky hrát fotbal s nimi. Mohu si večer dělat svoje, nebo si mohu s klukem, který rád hraje šachy, zahrát. Důležitá je i míra, často jde o maličkosti, ale vím, že třeba i na úplné drobnosti si chlapci možná za pár let vzpomenou.“
Angelika Pintířová zdůrazňuje, že všechny děti potřebují lásku, zájem a bezvýhradné přijetí. Důležité je ale také vědomí hranic a ke klíčovým výchovným úkolům podle ní patří balanc mezi opičí láskou a bezbřehou svobodou na jedné straně a mezi nezájmem a lhostejností na straně druhé. Jak říká, „pro své svěřence jsem zábradlím nad propastí. Mnohdy by bylo snadnější povolit, já ale nepustím a držím. Jsem tu pro ně.“ Mít chlapce rád neznamená, že je mají vychovatelé jen poplácávat po ramenou.
V práci ve specifickém prostředí výchovného ústavu je více než jinde důležitá také profesionalita a velkorysost: i když je někdo z chlapců protivný, hrubý a vychovatelé jsou právem naštvaní, je třeba to zpracovat a druhý den začít zase znovu. V pravý čas je také potřeba umět pochválit, všimnout si a ohodnotit, když se něco povede. Podle sestry Angeliky je častým problémem pedagogů, že si snadněji povšimnou chyby, ale ne vždy umíme ocenit, když u žáků zaznamenáme posun. U dětí s problémy se dost často stává, že než se k pochvale dostaneme, dítě znovu chybuje, znovu udělá něco špatně. Pochvala ve správný čas je tak více než důležitá. Jak sestra Angelika zdůrazňuje , důležité je „umět ohodnotit každý malý krůček k dobrému“. Podle ní to funguje skvěle zvláště ve chvíli, kdy to chlapci nečekají; pak má pochvala zvlášť velký účinek.
Jak se vlastně dospívající chlapci do pasťáku dostanou? Co bývá zdrojem jejich problémů? Angelika Pintířová připomíná klíčovou roli rodiny a to, že doslova každý z nás je poznamenán nějakým nevhodným chováním svého okolí. Nikdo z nás nebyl vychován dokonale, mnohdy se špatný vliv rodinného prostředí nese z generace na generaci. Rodiče některých chlapců z ústavu jsou ve vězení, v drtivé většině se na jejich osudech podepsalo rozpadlé manželství jejich rodičů a pocit vykořenění, když si rodiče zakládají další rodiny, v nichž se pak děti cítí na okraji. Do ústavu se ale dostávají také děti příliš ambiciózních rodičů nebo těch, kteří na dítě nemají čas, ale vyžadují výkon. Problémy vznikají také tam, kde rodiče děti zahrnují vším komfortem, jen ne svou přítomností. Problémy nastávají také u dětí, které rodina nenaučí, že svoboda nemůže být bezbřehá, že existují hranice, že ve společnosti nežijeme sami.
Oni třeba umí breakdance. Kdo to ocení třeba v tělocviku? Oni umí rapovat. Vždyť to je skládání básní! Kdo to ocení? Pedagog má vytáhnout z dětí to dobré. Ukázat jim, že jsou lepší, než si myslí.
Jsou děti, kterým hranice zcela chybí a vychovatelé v ústavu je musejí učit i úplným základům soužití mezi ostatními. „Potkala jsem kluky, kteří ve svých 17 letech ani koš nemuseli vynést, nemuseli vůbec nic. A ono to není dobré. Dnes se velmi snažíme děti bránit, chránit je přede vším, ale život je nebezpečný. Příliš ochraňovaným dětem chybí přirozený adrenalin. A když nic neumí, nakonec jim také chybí sebevědomí. Když kluk něco uvaří, neznamená to jen to, že musí pracovat a dělat spoustu třeba otravných činností, ale taky to znamená, že něco dokázal. Ostatním jeho jídlo chutná, když nařeže dřevo a zatopí, ostatním je teplo. Něco dokázal, pěstuje si tak zdravé sebevědomí. Když dětem nedovolíme, aby něco samy dokázaly, hledají pak úniky.“ Pedagog by podle sestry Angeliky měl umět zdravě riskovat a dovolit dětem experimentovat. Je potřeba umět včas zasáhnout, když hoří, ale současně nezasahovat dřív a dát dětem prostor, aby mohly získávat zkušenosti. „Dnes se děti nemají šanci k něčemu normálnímu dostat. Když jim ale nedovolíme přirozený adrenalin, získávají ho jinak – třeba marihuanou nebo něčím jiným.“
Z vyprávění sestry Angeliky je vidět, že realisticky vnímá problémy, ale zároveň stojí za chlapci, které má na starost, a má plné porozumění pro jejich svět: „Oni třeba umí breakdance. Kdo to ocení třeba v tělocviku? Oni umí rapovat. Vždyť to je skládání básní! Kdo to ocení? Moc bych přála pedagogům mít ten smysl vytáhnout z dětí to dobré, co v nich je. Ukázat jim, že jsou lepší, než si myslí.“
Zajímalo nás přirozeně, zda popsané přístupy fungují a zda mají vychovatelé z ústavu představu o dalších osudech chlapců. Angelika vypráví, že s některými chlapci zůstává v kontaktu, jednoho sleduje třeba na Facebooku, jiného je možné náhodně potkat v nečekaných situacích – třeba jako šéfa ochranky. „Kluk na pervitinu, na útěku – a dnes pracuje, má ženu, dceru... Když je mi nejhůř, podívám se na jeho fotky a vím, že moje práce má cenu. Výsledky pedagogické práce se často dostaví až po letech, sílu musíme čerpat i z drobností. Pokud se podaří pomoci jednomu, stojí to za to,“ uzavírá téma své práce v pasťáku.
Rozhovor s Angelikou Pintířovou nabízí mnohem víc: povídání o tématu smrti a jejího místa v životě dětí a ve výchově. „Smrt je jediná jistota, kterou v životě máme. Takže je potřeba se na ni připravovat,“ říká třeba sestra Angelika. Zajímavou pasáží rozhovoru jsou také její názory na význam dramatické výchovy, na níž oceňuje hlavně to, že nám pomáhá učit se empatii.
V závěru rozhovoru posílá sestra Angelika vzkaz budoucím pedagogům a nabízí své krédo: „Všechny děti – dnes nebo v minulosti – potřebují totéž: lásku, přijetí a zájem. Potřebují ale také hranice.“ Důležité je také vědět, že každé dítě je jiné – a každé dítě vyžaduje individuální přístup. Pedagog je podle sestry Angeliky stále na cestě, „pořád v momentech hledání, pořád v nejistotě, jestli je něco dobře, nebo špatně. Nikdy nesmí ustrnout v pocitu, že všechno ví. Nejste ti, kteří vědí všechno. Nebojte se čerpat od druhých, nebojte se učit navzájem.“
Pokud vás zajímá výchova mladých lidí, kteří se z různých důvodů dostali na scestí, nebo téma smrti, umírání či využití dramatické výchovy, pusťte si záznam našeho rozhovoru!
Kdo je Angelika Pintířová?
Angelika Ivana Pintířová je řeholnicí a pedagožkou, odborně se zajímá o dramatickou výchovu. Pracuje jako diecézní ředitelka pro Papežská misijní díla a je vychovatelkou ve výchovném ústavu, lidově řečeno v pasťáku, kde se věnuje dospívajícím chlapcům s problémy. Je také jedním z moderátorů pořadu Jak to vidí... v Českém rozhlase a věnuje se rovněž výuce na VOŠ Svatojánská kolej, kde učí dramatickou výchovu. Do každé charakteristiky sestry Angeliky neodmyslitelně patří také zmínka o její službě u lože umírajícího prezidenta Václava Havla, kterého spolu se svými spolusestrami doprovázela v závěru jeho života.
Text Petra Šobáňová
Foto archiv Angeliky Pintířové