„Jsme tu proto, abychom něco dokázali“ – profesor Pirk o tom, proč je učitelství cestou, jak měnit svět

Co formovalo osobnosti vyučujících naší fakulty? Jaké mají vzpomínky na školu a co by dnes poradili studentům pedagogických oborů? Na portále Učitel21 spouští studentský spolek KOS nový cyklus rozhovorů s inspirativními osobnostmi nejen z řad členů katedry společenských věd Pedagogické fakulty UP v Olomouci, ale i dalších odborníků a veřejně činných lidí, kteří mají k učitelství blízko – ať už jako pedagogové, mentoři nebo zastánci vzdělávání v různých podobách.

Každý rozhovor přinese osobní příběh, postřehy i vzpomínky, které ukazují, jak pestrá může být cesta ke vzdělávání i jak hluboký dopad může mít dobrý učitel.

První rozhovor nás zavede za profesorem Janem Pirkem – známým kardiochirurgem a senátorem, který v dubnu navštívil naši univerzitu. Přestože není profesorem pedagogiky, celoživotně učí – své studenty, kolegy, i širší veřejnost. A právě o vztahu k učitelství, o vzpomínkách na léta ve školních lavicích i o tom, co by dnes poradil mladým studentům pedagogiky, jsme si s ním povídali jako s prvním hostem našeho seriálu.

KOS: Čím jste se chtěl stát, když jste byl malý?

JP: Když jsem byl malý (ale vlastně to trvalo až do období půl roku před maturitou), chtěl jsem se stát námořním důstojníkem. Můj dědeček se ale jako mladý lékař po promoci, ještě za Rakousko-Uherska, plavil jako lodní lékař na parnících a vyprávěl mi své veselé, ale i dobrodružné příběhy a zážitky. Proto jsem později svůj názor změnil a rozhodl se vystudovat medicínu – chtěl jsem se plavit jako lodní lékař. Tou dobou mělo Československo, tuším, 15 velkých zaoceánských lodí.

KOS: Dostal jste ve škole nějakou poznámku? Jaká byla nejzajímavější?

JP: Ano, nějakou tu poznámku jsem někdy dostal, ale nebylo na nich nic zajímavého. Byly to jen běžné kázeňské přestupky. Můj spolužák a kamarád Vojta ale jednou dostal strašně veselou poznámku, které jsme se dlouho smáli. Vyučující pedagog onemocněl a místo něj přišel suplovat jiný učitel. Protože nebyl příliš oblíbený, tak si Vojta při jeho příchodu povzdychl. Učitel se rozzlobil a napsal mu poznámku: „Při příchodu učitele do třídy neslušně vzdychá ááách jóó“.

KOS: Jaký byl Váš nejoblíbenější (nebo naopak nejméně oblíbený) předmět na základní škole?

JP: Můj nejoblíbenější předmět na základní škole byl tělocvik, nejméně oblíbený předmět ruština.

Určitě bych řekl, že je důležité se vzdělávat, aby člověk mohl žít plnohodnotný život a mohl se se všeobecnými znalostmi zapojit do všech oblastí života a komunikovat na úrovni vzdělaného člověka.

KOS: Měl jste někdy učitele, který vás zásadně ovlivnil? Jak?

JP: Ano, měl jsem takového učitele. Byl to náš třídní, pan učitel Holubář. Byl matematik, mě matematika bavila, a tak jsem mu poskytoval i nějaké knížky s matematickými kvízy a hádankami. Díky jeho způsobu výuky patřila matematika mezi mé oblíbené předměty.

KOS: Jaká je ta nejvtipnější nebo nejbizarnější situace, kterou jste zažil ve třídě jako žák či student?

JP: Taková bizarní situace byla, že tou dobou nosili chlapci jako spodní prádlo trenýrky. A protože moje maminka byla z takové rodiny, kde se nosilo spodní prádlo tak, jak se má, já jsem trenýrky nosit nesměl. Tak jsem se jednou, aby se mi kamarádi nesmáli, před hodinou tělocviku rychle převlíkal ze slipů (nebo jak se tomu tehdy říkalo) do červených trenýrek.

KOS: Co byste řekl sám sobě jako studentovi, kdybyste měl tu možnost?

JP: Určitě bych řekl, že je důležité se vzdělávat, aby člověk mohl žít plnohodnotný život a mohl se se všeobecnými znalostmi zapojit do všech oblastí života a komunikovat na úrovni vzdělaného člověka. I když dnes máme AI, na kterou se hodně spoléhá, já věřím, že plnohodnotné vzdělání ve škole je stejně na prvním místě. Učit se není ztráta času, ale obohacení sebe sama.

KOS: Dovedete si představit, že by Vaší profesí bylo učitelství?

JP: Vlastně jsem mnoholetým učitelem – přednášel jsem na 1. Lékařské fakultě a byl jsem členem řady vědeckých rad. Mám tedy k učitelství blízko a učitelství mě opravdu bavilo. Vlastně i na klinice, kde pracuji dodnes, předávám své zkušenosti nejen na operačním sále, ale i formou přednášek svým mladším kolegům, aby i oni jednou mohli zaučovat nastupující lékařky a lékaře. Vlastně to je takové celoživotní učitelství, a to mě baví.

KOS: Co byste vzkázal našim studentům, kteří se chtějí stát učiteli?

JP: Studentům, kteří se chtějí stát učiteli, bych vzkázal, že je to krásné povolání, které je na druhou stranu také velice náročné. Myslím si, že jsme na světě proto, abychom něco dokázali, a proto jim tuto profesi doporučuji – vychovají budoucí generaci, která převezme štafetu po nás.

Studentům, kteří se chtějí stát učiteli, bych vzkázal, že je to krásné povolání, které je na druhou stranu také velice náročné. Myslím si, že jsme na světě proto, abychom něco dokázali, a proto jim tuto profesi doporučuji.

KOS: Na závěr jsme profesorovi Pirkovi nabídli rychlý výběr ze dvou možností.

Běhání, nebo plavání?

JP: Běhání.

KOS: Práce v Česku, nebo zkušenost v zahraničí?

JP: Obojí.

KOS: Stres na operačním sále, nebo stres na senátu?

JP: Stres na operačním sále.

KOS: Filmy, nebo četba?

JP: Četba.

KOS: Pauza na kávu, nebo na procházku?

JP: Na procházku či na sport.

Děkujeme profesoru Janu Pirkovi, že přijal naše pozvání k rozhovoru a ochotně se podělil o své vzpomínky, názory i životní zkušenosti. V příštím díle se můžete těšit na rozhovor s panem doktorem Tomášem Hubálkem z katedry společenských věd, který se dlouhodobě věnuje zejména etickým tématům. Sledujte portál Učitel21 a nenechte si ujít další inspirativní pohledy na školu, učení i samotné učitele.

Spolek KOS