K.O.nflikty

Ve svém nejnovějším autorském dialogu se naši bloggeři zamýšlejí nad konflikty, a to nejen nad tím válečným na Ukrajině, ale i nad všemi v našem každodenním životě. Přečtěte si další příspěvek blogu zajímavého tím, že jde o společný blog dvou autorů. Hana Vacková a Jiří Vymětal – zkušená středoškolská učitelka z prestižního gymnázia a její někdejší žák, který sám je dnes nejen učitelem, ale i úspěšným ředitelem základní školy. Originální dvojice bloggerů, pro které je učitelství posláním a životním stylem. Jak říkají, společné psaní je pro ně způsobem reflexe vlastního pedagogického počínání a taky svého druhu terapií. Oba totiž berou svou práci vážně, kladou si důležité otázky a prostřednictvím psaní a vzájemného dialogu na ně hledají odpovědi.


Zdá se mi to, nebo covid přinesl více nedorozumění, více uzavřených bytostí ve svém světě, ve svých pravdách, bez ochoty přijmout fakt, že pravda je pravdou, až když se na ni podíváme z co nejvíce úhlů? Obránci svého vlastního vidění situace vstupují s razancí do konfliktů, nebo svého člena velmi snadno a rychle vystrnadí ze svého světa, z komunikace, z týmu.


Sleduju to ve škole, v přátelství i v rodinách.


Boje na Ukrajině dokážeme všichni svorně odsoudit. Ale žabomyší války různě vytváříme, udržujeme nebo podporujeme svou lhostejností (nebo strachem je pojmenovat a vymezit se).



Přitom pro kvalitní rozvoj osobnosti je nejdůležitější klima tvůrčích emocí (nadšení, radost, silný zájem), v těch ostatních (strach, skryté nepřátelství, antagonismus…) osobnost zamrzá nebo se křiví.

Škola by tak měla být prostor, kde se pěstují ty nejvyšší emoce. Jde nám o co nejlepší růst našich dětí, žáků, zaměstnanců…


Pro kvalitní rozvoj osobnosti je nejdůležitější klima tvůrčích emocí (nadšení, radost, silný zájem), v těch ostatních (strach, skryté nepřátelství, antagonismus…) osobnost zamrzá, nebo se křiví.

Tak například v poslední době mě překvapilo, jak pojmenovaná rodící se šikana skupinky žáků k jedné spolužačce dostala do nepříjemné ofenzivy vůči škole rodiče malých “agresorů”. Prožil jsem pro současnou dobu příznačnou neochotu naslouchat a hledat společné řešení, ale bojovnost o slovíčka a tendenci diktovat řešení a nutit svůj nejsprávnější pohled na situaci.


Často mě poslední dobou potkává bezohledná posedlost realizovat své představy bez úcty ke svobodě a dobrým pocitům všech zúčastněných.


Přátelství končí, když neplníš má očekávání. S tímto kolegou nebudu komunikovat, protože jsem ho do týmu nechtěl a nevybral si jej. Mám problém ti odpovědět na pozdrav, protože jsi mi řekl něco takovou formou, jakou jsem si to nepředstavovala.


Jsme ve válečném stavu na tolika frontách. Nebo to tak bylo vždy, dvě pravdy do sebe narážely, jiskřilo to a ony obě zpevněné touhou po vítězství se snažily tu druhou zlomit, zadupat, pokořit? Jsem teď jen až příliš citlivý? Nebo se opravdu něco změnilo?


Mají lidé teď zájem o druhého vedle sebe? Umí naslouchat a hledat řešení? A umí se nenechat vtáhnout do nepříjemných situací dominantním parťákem?

A vůbec… Kdy jsem se já naposledy zeptal nějakého kolegy na to, co jej těší, co jej teď trápí, s čím potřebuje pomoc, jestli mi přinesl nějakou radu….?


„Hádky se nemají vyhrávat anebo prohrávat. Máte v nich dojít k vzájemnému pochopení a dohodě. V opačném případě prohrávají oba.“

Přišly Velikonoce a já doufám, že vzkřísí to dobré ve mně, že vzkřísí to dobré v nás. A že budeme tvořit svět, ve kterém budeme my a lidé kolem nás více OK a méně KO. Neseme za to každý svůj díl zodpovědnosti.


Jiří Vymětal

150 zobrazení0 komentářů

Související příspěvky

Zobrazit vše