Málo spolu mluvíme o těch správných věcech ve správný čas a na správném místě

Aktualizováno: 14. 7.

Je tu další příspěvek Jaroslavy Ševčíkové, zkušené učitelky ze střední školy ve Vsetíně a didaktičky z Ústavu pedagogiky PdF UP. Dnešní zamyšlení so odvíjí okolo otázky, zda ve škole probíhá výchovně vzdělávací proces jen ve výuce. Jak Jaroslava podotýká, učitel by měl nechat žáka podílet se na utváření postojů či dovedností nejen ve školní lavici, ale také v dalších prostorách školy.



„Neběhej po chodbě,“ prohodila unaveně začínající kolegyně k žákovi, který kolem nás probíhal po úzké chodbě při jejím dohledu o svačinové přestávce. Možná ji ani nezaslechl, byl pryč dřív, než dořekla.


Mimochodem dohled na chodbě je tak trošku otrava, co si budeme povídat. Navíc všichni (my učitelé) tak nějak podvědomě víme, že žáci v základní škole, a tím víc středoškoláci, by už přece měli vědět, jak se chovat, aby neohrožovali sebe, své zdraví ani zdraví druhých, že? Ale žáci to dost často nerespektují.


Tak jsem se rozhodla k experimentu.


Když jsme pak ve stejný čas stály s kolegyní na té chodbě podruhé (probíraly jsme právě průběh vyučovací hodiny, kterou vedla a já u ní byla na hospitaci v roli uvádějící učitelky), tak jsem ji svůj nápad představila. Když kolem opět probíhal žák šestého ročníku, nebo se na chodbě strkali osmáci, poskakovaly sedmačky, které se pokoušely dělat salta…, oslovila jsem je jménem, upozornila je na to, aby nečinili, co se nemá, a VYSVĚTLILA PROČ, tedy např.:


Neběhej Martine po té chodbě, jsou tu i jiní a mohlo by dojít ke zranění;


Honzo, Petře, nestrkejte se, upadnete, ublížíte si nebo někomu jinému, je tu málo prostoru; pokud chcete zkusit přetlačovanou, zápas a jiné techniky, je třeba požádat o spolupráci kolegu v tělocviku a tam to realizovat v bezpečném prostředí, na žíněnkách; podobně vyzněla i věta směrem k dívkám, které na chodbě připravovaly taneční choreografii s akrobatickými prvky.


Tedy pokyn: Nedělej to… adresně, ke konkrétnímu žáku, s oslovením jeho jménem, a vysvětlení proč, popř. návrh, kde je taková činnost přijatelná a snad dokonce vítaná.


Málo si vysvětlujeme a málo si dáváme návrhy jak problémy řešit, pokud nastanou.

A pak nám oběma došlo, v čem je problém strohých pokynů bez vysvětlení a bez adresného určení. Málo si vysvětlujeme a málo si dáváme návrhy jak problémy řešit, pokud nastanou.


Kdo z nás má rád příkazy? Asi málokdo. Proč by to u žáků mělo být jiné? Autoritativní styl řízení, vedení žáků, se jeví relativně fajn. Jako učitel dáš příkaz, pokyn, popř. mírnější formou doporučení, na základě svého nejlepšího vědomí a svědomí, na základě toho, co víš, že by se mělo a nemělo ve škole odehrávat při různých situacích. A potom čekáš, že ho druhá strana bude bezpodmínečně akceptovat. V horším případě tu akceptaci neočekáváš, ale ty sis přece svou povinnost splnil. Napomenul jsi nevhodně se chovajícího a jednajícího žáka.


Ty jako učitel jsi provedl analýzu a spoustu dalších myšlenkových operací, které jsi (a teď promiňte tu ironii) laskavě nabídl v hotové formě žákovi a čekáš, že je přijme a bude vděčný; že zareaguje bez odporu, bez diskusí, prostě se slepou důvěrou v tvou neomylnost. Tedy zareaguje a bude plnit tvůj pokyn.


A kde je podíl žáka? Kde je jeho aktivita?


Položily jsme si s tou začínající kolegyní pár otázek a zamyslely se nad nimi.

Probíhá ve škole výchovně vzdělávací proces jen ve výuce? Neměl by probíhat i na chodbách, v jídelně a v dalších prostorách školy? A neměla by tu platit podobná pravidla jako ve výuce? Prostě pokud to jde, nepředávat žákovi transmisivně už hotové vědomosti, postoje či dovednosti, ale nechat ho, aby se na jejich utváření pod našim vedením podílel?


Musím se občas pousmát, když tento přístup už dlouhodobě praktikuji, nad reakcemi žáků. Jednou se mi třeba stalo, že jsem už už otevírala ústa, abych žáka napomenula, opět šlo o běhání po chodbě. Žák si všiml, zastavil se, povzdechů a spustil: „Já vím… vy mi chcete říct, abych neběhal, protože můžu způsobit úraz.“


Méně autority (autoritářství) a více diskuse, kterou bychom měli umět usměrnit, jsme přece učitelé.

Zase jsem se nadechla, že, že ho pochválím, ale on plynule pokračoval: „Jo, já vím, a taky budete chtít, abych navrhl řešení této situace. Tak já navrhuji, že už dál nepoběžím, protože jsem si vědom všech rizik a slibuji, že když si vzpomenu, tak už běhat nebudu. A to mi věřte, že si vzpomenu…“ Přiznám se, rozesmál mě. A taky jsem byla na svou reputaci v této věci pyšná, i když vím, že ze strany žáků může být často interpretována jako zbytečná a obtěžující… Ale jak se zdá, výsledky tu jsou. Takže já nepolevím, budu vysvětlovat, navrhovat a žádat návrhy řešení od svých žáků v situacích jejich nevhodného jednání, dokud to nezvládnou tak, aby této intervence už nebylo třeba.


Méně autority (autoritářství) a více diskuse, kterou bychom měli umět usměrnit, jsme přece učitelé. Sérií dobře připravených otázek, pobídek a informací přece dokážeme žáka přivést, přes vhodné argumenty, k postoji, který je v takové situaci žádoucí. Jen to stojí zpočátku trošku víc času! Ale na chodbě bývá času habaděj, tak ho ani tam nepromrhejme.


A jak řekla kolegyně, ono ani tak o tu chodbu nejde, je to prostě o našem (učitelském) přístupu k řešení problémových situací!


Všem kolegům učitelům přeji, aby to klapalo co nejlépe.


Jaroslava Ševčíková

Olomouc, 25. 3. 2022

125 zobrazení0 komentářů