Marian Dancso: Vzdělání i angažovanost jsou klíčem ke změně. Přeji si motivovat mladé a posílit roli Romů ve společnosti (1. část)

Cesty života jsou nevyzpytatelné stejně jako proudy Labe nebo Severního moře, po kterých se coby námořník na nákladních tankerech ještě před dvaadvaceti lety Marian Dancso plavil. Pracovní úraz a následné vážné zdravotní komplikace ovšem změnily směr jeho profesní plavby. Kormidlo už v ruce nedrží, za to se ale stal jedním z mála romských učitelů v Česku a zastává také funkci Místopředsedy Rady vlády pro záležitosti romské menšiny. Jak vnímá vzdělávání a jaké jsou jeho další profesní cíle?

„V roce 2003 jsem narazil na pracovní nabídku na Základní škole a Mateřské škole v Litvínově – Janově, kde právě hledali romského asistenta. Absolvoval jsem pohovor u tehdejšího ředitele školy pana Mgr. Juliuse Nohavy, který mi bezprostředně po našem setkání sdělil, že mě přijímá. Upřímně řečeno, v té době jsem si ani plně neuvědomoval, co tato pracovní pozice obnáší a jaká bude její konkrétní náplň“, vzpomíná Dancso.

Z pozice romského asistenta se průběhu let ale vyšplhal výš. Několik let pracoval jako asistent pedagoga v přípravné třídě, následně jako vychovatel a lektor vzdělávacích kurzů pro dospělé. Později přešel k výuce všeobecně vzdělávacích předmětů na druhém stupni základní školy, kde působí dodnes. S rostoucí odpovědností se ovšem rozhodl pro doplnění adekvátního vzdělání. První volbou bylo studium v bakalářského oboru sociální pedagogika na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Zvolená specializace mu dodnes pomáhá lépe porozumět prostředí sociálně vyloučených lokalit a pochopit problémy i potřeby jejich obyvatel, zejména ve vztahu ke vzdělávání. Na stejné univerzitě také úspěšně dokončil studium pedagogických věd se zaměřením na druhý stupeň základních škol a na všeobecně vzdělávací předměty na středních školách. Následovalo funkční studium pro ředitele škol a školský management. Svoji odbornou přípravu završil v roce 2023 obhajobou rigorózní práce v oboru sociální pedagogika – výchovné poradenství na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Protože by si také přál působit v akademické sféře, zvažuje aktuálně další studium, tentokrát doktorské – opět v oblasti sociální pedagogiky. Říká se, že učitelství není povolání, ale poslání. V případě Dancsa se nejedná pouze o frázi ze skript, ale realitu, což před rokem zpečetila prestižní cena Učené společnosti České republiky za svou práci ve vzdělávání.

Jste jeden z několika málo romských pedagogů. Jaký je to pro Vás pocit? A co Vás na této profesi nejvíce baví? Přál byste si, aby do českého školství přibyl/a v budoucnu nějaký/á další učitel/ka romského etnika?

Uvědomuji, že mé postavení v rámci školství je do jisté míry výjimečné a současně spojeno s velkou odpovědností. Co mě na této profesi baví nejvíce? Jednoznačně práce s dětmi. Sledovat jejich pokroky je inspirující, zároveň však vím, že jde o velmi náročný a dlouhodobý proces. Úspěchy se často dostavují pozvolna a vyžadují trpělivost i vytrvalost. Právě proto vnímám svou roli nejen jako pedagoga, ale také jako někoho, kdo může být vzorem. Chci motivovat děti i jejich rodiny k tomu, aby vzdělávání vnímali jako cestu k lepší budoucnosti. Zároveň si přeji být příkladem pro rozvoj vzdělanosti nejen v romské komunitě, ale i v širší společnosti.

Samozřejmě bych si přál, aby v budoucnu do českého školství přibyli další pedagogové romského původu. Bylo by skvělé, kdyby se učitelská profese stala pro mladé lidi z romských komunit přirozenou volbou. Věřím, že osobní příklady mohou být pro další generace velmi motivující.

Učíte děti z romského ghetta. Jaké jsou? Máte pocit, že od Vás děti učivo lépe přijmou, protože jim v rámci kulturní a etnické identity rozumíte?

Děti, které učím, jsou především velmi spontánní. V mnoha případech je pro ně škola jediným místem, kde mohou čerpat inspiraci, získávat nové poznatky a rozvíjet se v oblastech, které jim jejich domácí prostředí často nenabízí. Právě proto jsou v určitých ohledech i výrazně zvídavější než jejich vrstevníci z většinové společnosti, pro které jsou mnohé věci běžnou součástí každodenního života. Zároveň je však třeba zdůraznit, že podobně jako všechny ostatní děti mají i ony svůj potenciál — byť často „skrytější“ a ne vždy zřejmý na první pohled. Právě proto je na nás, učitelích, abychom mu věnovali dostatek pozornosti, dokázali ho rozpoznat a dále rozvíjet. Práce s těmito dětmi tak přináší nejen radost z jejich pokroků, ale zároveň i velkou odpovědnost.

Děti, které učím, jsou především velmi spontánní. V mnoha případech je pro ně škola jediným místem, kde mohou čerpat inspiraci, získávat nové poznatky a rozvíjet se v oblastech, které jim jejich domácí prostředí často nenabízí. Právě proto jsou v určitých ohledech i výrazně zvídavější než jejich vrstevníci z většinové společnosti.

Podobně se to projevuje také ve vztahu k zákonným zástupcům. Rodiče mě díky kulturní a etnické blízkosti vnímají jako někoho, s kým se snadněji navazuje komunikace a buduje důvěra. V jejich přístupu se často odráží větší otevřenost, která je pro spolupráci mezi školou a rodinou zásadní. Velkým přínosem je možnost vést rozhovory v prostředí, kde si dobře rozumíme nejen po jazykové stránce, ale i díky společným životním zkušenostem a mentalitě.

Když jsme u toho, jaké pedagogické přístupy na romské děti platí a fungují efektivně?

V naší škole, kde se vzdělávají děti různých sociálních i kulturních zázemí, je inkluzivní přístup naprosto zásadní. Romské děti přicházejí s odlišnými životními zkušenostmi a často také s jinou startovní pozicí. Proto je velmi důležité průběžně sledovat jejich potřeby a zájmy, a pokud to situace dovolí, přizpůsobovat jim jak výuku, tak prostředí, aby se v něm cítily bezpečně a přijímané.

Osvědčují se zejména názorné a praktické metody, které pomáhají lépe porozumět probírané látce a spojit ji s vlastními zkušenostmi. Velkou roli hraje také pozitivní motivace a oceňování pokroků, jež posilují sebedůvěru žáků. Důležitá je i jasná struktura výuky a pravidelnost, protože právě předvídatelnost a stabilita pomáhají dětem lépe se orientovat.

Zásadní je rovněž vztah mezi učitelem a žákem. Pokud je založen na respektu, trpělivosti a porozumění odlišnostem, stává se klíčem k úspěšné a smysluplné výuce. Romské děti velmi citlivě vnímají, zda je učitel přijímá a rozumí jim – právě tehdy se otevírá prostor pro jejich skutečný rozvoj.

Velkou roli hraje také pozitivní motivace a oceňování pokroků, jež posilují sebedůvěru žáků. Důležitá je i jasná struktura výuky a pravidelnost, protože právě předvídatelnost a stabilita pomáhají dětem lépe se orientovat.

Podobně se to projevuje také ve vztahu k zákonným zástupcům. Rodiče mě díky kulturní a etnické blízkosti vnímají jako někoho, s kým se snáze navazuje komunikace a buduje důvěra. V jejich přístupu se často odráží větší otevřenost, která je pro spolupráci mezi školou a rodinou zásadní. Velkým přínosem je možnost vést rozhovory v prostředí, kde si dobře rozumíme nejen po jazykové stránce, ale i díky společným životním zkušenostem a mentalitě.

Vzhledem ke zmíněné inkluzi a uplatňovaným přístupům však musím dodat, že ne všechna takzvaně proinkluzivní opatření skutečně naplňují podstatu inkluzivního vzdělávání. Ačkoliv současná školská legislativa inkluzi podporuje, v praxi stále vnímám některé zásadní slabiny, které její plnohodnotné a funkční uplatnění komplikují. Příkladem jsou právě sociálně vyloučené lokality, kde se všechny tyto nedostatky často ukazují v nejviditelnější a nejpalčivější podobě.

Zmínil jste rodiče. Kdysi jsem měla interkulturní přednášky a vyučující nám vyprávěla o romské kultuře. Zaznělo to, že pro Romy je zásadní rodina a vzdělávání je na nižších stupních priorit. Za předpokladu, že to tak je, jak tyto děti ke vzdělávání, ale i k tomu, že jim to zajistí lepší život, motivujete?

Rodina je pro romské děti velmi důležitá – ostatně stejně jako pro většinu ostatních dětí. V romské kultuře má však často ještě silnější postavení a její význam nelze přehlížet. Přesto bych rád zdůraznil, že vzdělávání jako hodnota v romských rodinách nechybí. Problémem bývá spíše nedostatečná podpora dětí při jejich každodenním studiu, což často souvisí se socioekonomickými podmínkami a životními zkušenostmi rodičů.

Právě proto se ve škole snažím děti motivovat co nejkonkrétněji a ukazovat jim, jakou šanci jim vzdělání může přinést. V rámci projektového vyučování pravidelně zveme významné romské osobnosti, které jim jdou příkladem. Naši žáci měli možnost setkat se například s. Nikolou Kokyovou, Miss České republiky 2019, nebo s vládní zmocněnkyní Lucií Fukovou. Takové inspirativní osobnosti jim ukazují, že úspěch je dosažitelný a že vzdělání hraje v životě klíčovou roli.

Důležitou součástí motivace je také zapojení do žákovských parlamentů a různých soutěží, v nichž dosahujeme vynikajících výsledků i na celorepublikové úrovni. Zprostředkováváme rovněž rozhovory se stipendisty organizace ROMEA, kteří mohou dětem i jejich rodinám ukázat, že ke vzdělání má přístup skutečně každý. Takové konkrétní příklady a osobní zkušenosti považuji za jeden z nejúčinnějších způsobů, jak v dětech probouzet zájem o učení a víru ve vlastní schopnosti.

Jak byste popsal svůj pracovní den? Co všechno učíte? Mimo jiné, učit děti z ghetta má bezpochyby určitá specifika. Mohl byste je přiblížit, aby byla celá situace pro čtenáře i naše studenty lépe uchopitelná?

Můj pracovní den je velmi rozmanitý a zahrnuje kombinaci různých činností i oborů. Věnuji se výuce všeobecně vzdělávacích disciplín, mezi které patří pracovní vyučování, informatika, angličtina, němčina i fyzika. Tento široký záběr klade důraz na flexibilitu a důkladnou přípravu, neboť každá oblast má svá specifika a vyžaduje odlišný přístup k žákům.

Učit děti ze sociálně vyloučené lokality, jakou je například Janov, navíc přináší řadu dalších výzev. Mezi ty nejzásadnější patří vysoká migrace, kdy se školní kolektiv neustále proměňuje v důsledku častého stěhování rodin. S tím souvisí také značná absence, která komplikuje návaznost učiva a vyžaduje, aby bylo neustále přizpůsobováno aktuálnímu složení třídy. V praxi to znamená hledat cesty, jak látku zpřístupnit všem – jak žákům, kteří se ve třídě zabydleli, tak nově příchozím, kteří se teprve začleňují.

Přestože je práce v takovém prostředí náročná, přináší i mnoho naplnění. Každý posun vpřed, každé překonání obtíží je důkazem, že i děti ze složitějších podmínek mají potenciál uspět, rozvíjet se a najít své místo ve společnosti.

Specifickým faktorem jsou rovněž jazykové rozdíly. V naší škole se pravidelně setkáváme s žáky ze Slovenska nebo z rodin, jež se vrátily z Velké Británie a dalších zemí. V těchto případech je důležité systematicky podporovat porozumění českému jazyku. Výuka je proto více orientovaná na názornost, opakování a praktické využívání poznatků.

To vše klade vysoké nároky na učitele, který musí prokazovat empatii, trpělivost i schopnost pružně reagovat na různorodé potřeby žáků. Přestože je práce v takovém prostředí náročná, přináší i mnoho naplnění. Každý posun vpřed, každé překonání obtíží je důkazem, že i děti ze složitějších podmínek mají potenciál uspět, rozvíjet se a najít své místo ve společnosti.

Výukou na základní škole však můj den často nekončí. Dlouhodobě se snažím být oporou i pro starší studenty z romské komunity – středoškoláky a vysokoškoláky. Poskytuji jim poradenství, podporuji je v přípravě na studium a pomáhám jim překonávat překážky, se kterými se v průběhu vzdělávací dráhy setkávají. Věřím, že právě podpora v těchto klíčových etapách vzdělávání je mimořádně důležitá a může výrazně ovlivnit jejich další profesní i osobní směřování.

Přál bych takovou podporu všem studentům, protože právě ona často rozhoduje o tom, zda se mladý člověk bude rozvíjet a věřit ve své schopnosti. Práce pedagoga má hluboký smysl. Každý den je pro mě výzvou i příležitostí pomáhat dětem překonávat překážky a ukazovat jim cestu k dalšímu vzdělávání i osobnímu růstu.

Pokračování rozhovoru v 2. části

Rozhovor zpracovala Nel Foberová

Foto: archiv Mariana Dancsa