Marian Dancso: Vzdělání i angažovanost jsou klíčem ke změně. Přeji si motivovat mladé a posílit roli Romů ve společnosti (2. část)

Co všechno musí zvládnout učitel, který působí ve vyloučené lokalitě? Jak velkou roli hraje empatie – a kdy už nestačí bez odborného zázemí? A jak se učí tam, kde děti střídají jazyky, často se stěhují a pravidelná školní docházka není samozřejmostí? Ve druhé části rozhovoru Marian Dancso mluví nejen o své každodenní práci, ale i o cestě za profesní odborností, která ho zavedla i k rigoróznímu řízení na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

Už dva roky máte dokončené rigorózní řízení. Povíte nám něco více o celém procesu? Co Vás nejvíce k tomuto kroku motivovalo?

Při rozhodování, kde rigorózní řízení absolvovat, sehrála roli i velmi pozitivní zkušenost s referentkou pro vědu a výzkum, paní Kateřinou Dvořákovou. Musím její jméno v této souvislosti zmínit, protože její přístup měl pro mě velký význam. Když jsem se zajímal o podrobnosti ohledně průběhu řízení, zpracování práce a státní zkoušky, byla to právě ona, kdo mi ochotně a trpělivě vše vysvětlil a vždy mě ujistila, že se na ni mohu kdykoli obrátit. Její lidský a vstřícný přístup mě upřímně potěšil a utvrdil mě v tom, že volím správně. Připomnělo mi to i dobu mých středoškolských studií, kdy jsem měl kolem sebe pedagogy, kteří dokázali vytvořit podporující a přátelskou atmosféru. Věřte, že ne všude jsem se setkal s takovou ochotou…

Velmi silný moment nastal i těsně před samotnou rigorózní zkouškou. Den před odjezdem do Olomouce mi paní Dvořáková zavolala, zeptala se, jak se cítím, a popřála mi šťastnou cestu i klidný průběh zkoušky. V tu chvíli ze mě alespoň na okamžik spadl stres a nejistota. Cítil jsem, že na to nejsem sám, a právě tato drobná, ale upřímná podpora pro mě v daném okamžiku znamenala opravdu hodně. I to sehrálo roli v tom, že jsem do samotné rigorózní obhajoby vstupoval klidnější a s větší jistotou.

Velmi silný moment nastal těsně před samotnou rigorózní zkouškou. Den před odjezdem do Olomouce mi paní Dvořáková zavolala, zeptala se, jak se cítím, a popřála mi šťastnou cestu i klidný průběh zkoušky. V tu chvíli ze mě alespoň na okamžik spadl stres a nejistota. Cítil jsem, že na to nejsem sám, a právě tato drobná, ale upřímná podpora pro mě v daném okamžiku znamenala opravdu hodně. I to sehrálo roli v tom, že jsem do samotné rigorózní obhajoby vstupoval klidnější a s větší jistotou. O to víc jsem si uvědomoval, že ne všude, kde by bylo možné v obdobném oboru pokračovat, panuje tak vstřícný a ochotný přístup.

Samotný průběh rigorózní zkoušky probíhal v poklidu. Nejprve jsem představil svou práci s názvem „Problematika implementace inkluze do vzdělávacího procesu v oblastech sociálního vyloučení s využitím poznatků z konkrétní lokality“ a poté odpovídal na dotazy členů komise. Následně jsem přistoupil k otázkám z jednotlivých předmětů. Přestože se mi podařilo zodpovědět vše, byly i chvíle, kdy jsem si nebyl zcela jistý. Myslím však, že podobné pocity zažívá při zkouškách většina studentů. Nejistotu ve mně navíc částečně vyvolávalo i to, že členové komise, přestože působili korektně a vstřícně, po celou dobu příliš neprojevovali emoce. O to silnější byl samotný závěr.

Po ukončení odpovědí následovalo krátké čekání. Zatímco jsem v úzké chodbě přemítal nad tím, jak jsem obstál, ozvalo se po několika minutách otevřením dveří: „Pane doktore, pojďte mezi nás.“ Tato slova pronesená předsedou komise pro mě znamenala jeden z nejsilnějších okamžiků v životě. V tu chvíli mi hlavou proběhlo, že se právě naplnilo něco, o co jsem dlouhá léta usiloval a co pro mě mělo hluboký osobní význam.

Jaké případné nové profesní obzory Vám absolvované rigorózní řízení otevřelo?

Po ukončení rigorózního řízení a získání titulu PhDr. se skutečně otevřely určité nové profesní obzory. Poměrně záhy jsem se dostal do hledáčku různých médií, což vnímám jako přirozenou reakci na skutečnost, že v České republice není mnoho lidí z romské komunity, kteří by tento titul získali. Je však důležité zdůraznit, že existují i další Romové s vysokoškolským a vyšším vzděláním, kteří si za svou práci a dosažené výsledky zaslouží respekt.

V mém případě byla pozornost médií umocněna i tím, že se dlouhodobě pohybuji v komunální politice a zároveň velmi intenzivně upozorňuji na témata spojená se vzděláváním, inkluzí a nerovnými podmínkami. Právě tato kombinace profesních a společenských aktivit se stala důvodem, proč byl můj příběh vnímán jako inspirativní i pro širší veřejnost.

Jednou z cest, která se díky tomu otevřela, bylo také mé jmenování do Rady vlády pro záležitosti romské menšiny, kde působím jako místopředseda. V této roli úzce spolupracuji s vládní zmocněnkyní Lucií Fukovou, se kterou řešíme nejen otázky spojené se vzděláváním, ale také další zásadní a celospolečenská témata.

Moje současná pozice mi umožňuje tyto otázky aktivně otevírat a přinášet do veřejné debaty. Vnímám jako velmi důležité upozorňovat nejen na specifické problémy týkající se romské komunity, ale i na širší souvislosti, které ovlivňují rovnost příležitostí a soudržnost celé společnosti.

Repertoár Vašich aktivit je skutečně velmi pestrý. Zastáváte také funkci místopředsedy Rady vlády pro záležitosti romské menšiny. Jak jste se k tomuto postu dostal a co všechno z této pozice řešíte?

Pravdou je, že vedle své učitelské profese se věnuji celé řadě dalších činností. Jako člen Rady vlády pro záležitosti romské menšiny jsem byl jmenován v lednu 2024. Dne 14. března téhož roku jsem se následně stal místopředsedou. Do této pozice jsem se dostal díky dlouholeté práci v oblasti vzdělávání a aktivnímu působení v tématech spojených se sociálním vyloučením, inkluzí a podporou rovnosti. Již dříve jsem spolupracoval s Kanceláří Rady, která moji dosavadní činnost vnímala jako cennou.

V roli místopředsedy se zaměřuji nejen na záležitosti týkající se romské komunity, ale také na další důležité oblasti se širším dopadem. Patří sem například přijetí definice anticikanismu, diskuze o odškodnění sterilizovaných žen, včetně aktuálního prodloužení lhůty pro podávání žádostí. Dále se věnujeme problematice segregace ve školství nebo podpoře rovného přístupu ke vzdělávání. V této práci úzce spolupracuji s vládní zmocněnkyní Lucií Fukovou.

Sladění různorodých pracovních povinností samozřejmě vyžaduje pečlivé plánování a schopnost stanovit si priority. Pomáhá mi v tom nejen zkušenost, ale i spolupráce se spolehlivými týmy kolegů, na které se mohu v jednotlivých oblastech vždy opřít.

Současná pozice mi umožňuje tyto závažné a často citlivé otázky aktivně otevírat a podílet se na jejich řešení. Vnímám jako mimořádně důležité nejen upozorňovat na problémy, které se dotýkají romské komunity, ale také hledat cesty, jak zlepšovat podmínky a posilovat vzájemné porozumění ve společnosti.

Sladění různorodých pracovních povinností samozřejmě vyžaduje pečlivé plánování a schopnost stanovit si priority. Pomáhá mi v tom nejen zkušenost, ale i spolupráce se spolehlivými týmy kolegů, na které se mohu v jednotlivých oblastech vždy opřít.

K této funkci přistupuji s velkým respektem. Velmi aktivně se také věnuji osvětě o významu a působnosti Rady. Považuji za důležité, aby veřejnost chápala její smysluplnost a vnímala ji jako skutečný nástroj prosazování rovnosti a začleňování. Při svých přednáškách a besedách se proto snažím oslovovat i mladé, talentované a vzdělané Romy, pro které může být moje působení inspirací a motivací k tomu, aby se sami aktivně zapojili do veřejného života.

Zcela otevřeně si musíme připustit, že v naší společnosti převládá názor, že Romové se nedovedou úplně asimilovat a nechtějí pracovat. Je to už jenom prastarý stereotyp nebo jak tento názor vnímáte? Chtějí sami Romové vůbec, aby se názor na ně změnil/ zlepšil?

Ve společnosti stále přetrvávají stereotypy, které Romy vykreslují jako skupinu lidí, jež se nechce přizpůsobit, integrovat ani pracovat. Tyto názory však zpravidla vycházejí z neznalosti skutečné situace a hluboce zakořeněných předsudků.

Mnoho Romů dnes čelí složitým strukturálním bariérám. Patří mezi ně například diskriminace na trhu práce, omezený přístup ke kvalitnímu vzdělání, nevhodné bytové podmínky či generačně přenášené sociální vyloučení. Tyto faktory jejich aktivní začlenění do společnosti výrazně komplikují. Přesto jsou mnohdy nesprávně vnímány jako výraz neochoty nebo nezájmu.

Romové si přitom přejí změnit způsob, jakým na ně společnost pohlíží. Chtějí být její plnohodnotnou součástí a podílet se na jejím rozvoji. V romské komunitě existuje mnoho inspirativních osobností, které dosáhly úspěchu v různých oblastech — od školství a vědy přes umění až po podnikání a veřejnou správu. Přesto je mediální prezentace těchto pozitivních příkladů stále velmi nízká. Obraz Romů ve veřejném prostoru bývá povětšinou zúžený a soustředěný především na negativní kontexty, což jen upevňuje stereotypní představy.

Jsem přesvědčen, že pokud budeme tato témata otevírat s respektem a bez předsudků, můžeme postupně proměnit zakořeněné stereotypy a přispět k vytvoření společnosti, která bude spravedlivější a otevřenější pro všechny její členy.

Ve veřejné debatě pak dochází i k tomu, že se objevují zjednodušené soudy, podle nichž Romové údajně zneužívají sociální systém. Taková tvrzení ale neberou v potaz komplexní souvislosti. Jen málokdy se například zmiňuje, že na trhu s bydlením vlastní někteří majitelé desítky až stovky bytů a nájemné v těchto lokalitách výrazně převyšuje běžnou úroveň. Právě tyto praktiky přispívají k reprodukci chudoby a udržování sociálního vyloučení. Přesto bývají tyto souvislosti v širším povědomí veřejnosti spíše přehlíženy.

Právě proto považuji za mimořádně důležité věnovat se osvětě a přinášet do veřejného prostoru skutečné příběhy úspěšných Romů. Tyto příklady mají sílu bořit zažité mýty a inspirovat nejen většinovou společnost, ale i samotné Romy, především mladou generaci.

V odborných diskusích proto doporučuji zaměřit se na několik klíčových přístupů. Je nezbytné opírat se o ověřená data a výzkumy, představovat pozitivní vzory a sdílet příběhy, které ukazují různorodost a skutečný potenciál romské komunity. Stejně důležité je podporovat otevřený dialog mezi jednotlivými skupinami obyvatel a prosazovat opatření směřující k rovnosti příležitostí a vytváření inkluzivního prostředí.

Jsem přesvědčen, že pokud budeme tato témata otevírat s respektem a bez předsudků, můžeme postupně proměnit zakořeněné stereotypy a přispět k vytvoření společnosti, která bude spravedlivější a otevřenější pro všechny její členy. Právě změna vnímání je totiž klíčem k tomu, aby se Romové stali přirozenou a plně akceptovanou součástí této země.

Plošně přenastavit myšlení k tomu, aby Češi vnímali Romy jinak, určitě nejde, a určitě ne ze dne na den. Je i součástí pozice místopředsedy společnost více edukovat o romské menšině a vše s ním spojené?

Přenastavit myšlení celé společnosti skutečně nelze ze dne na den. Věřím však, že právě role, kterou v rámci Rady vlády pro záležitosti romské menšiny zastávám, může k této změně alespoň částečně přispět. Součástí mé práce je i osvěta a snaha přibližovat veřejnosti romskou historii, kulturu i aktuální témata, která se dotýkají života Romů v naší zemi.

Jak jsem již zmiňoval, o fungování samotné Rady a jejím významu by měla být informována nejen široká veřejnost, ale také instituce, jako jsou školy, úřady práce, obce, města, sociální odbory či neziskové organizace. V Radě přitom zasedají významné osobnosti z řad Romů, které se rovněž podílejí na šíření informací a zvyšování povědomí o agendě této instituce. Přesto zde stále chybí cílená a systematická podpora, která by umožnila oslovit širší spektrum společnosti a ještě účinněji bojovat proti přetrvávajícím stereotypům. Věřím, že právě porozumění a sdílení pravdivých informací jsou cestou k bourání zažitých mýtů a vytváření respektující společnosti.

1. část rozhovoru naleznete zde.

Rozhovor zpracovala Nel Foberová

Foto: archiv Mariana Dancsa