Mám právo na svůj názor

Hana Vacková ve svém novém článku otevírá téma, které ve škole slýcháme stále častěji: „Je to můj názor.“ Kde ale končí právo na vlastní pohled a začíná potřeba ověřovat fakta? Na příběhu jednoho zdánlivě obyčejného sporu ukazuje, jak obtížné je přiznat omyl – a proč bez kritického myšlení může být cesta k pravdě překvapivě dlouhá.

Na webu www.nespechej.cz najdete článek o tom, že hloupí lidé říkají čtyři věty. Určitě to přitáhne pozornost, ale jak už to u titulků bývá, článek je trochu o něčem jiném. O tom, jaké jsou naše obranné mechanismy a štíty.

Já jsem si z těch čtyř vět výše zmiňovaných vět vybrala jednu, která je hodně frekventovaná.

A je to věta: „Mám právo na svůj názor.“ Tato věta je ve skutečnosti běžným psychologickým obranným mechanismem. V afektu, při extrémní únavě nebo ve snaze rychle ukončit vyčerpávající konflikt může tyto fráze použít i vysoce inteligentní jedinec.

Tento argument se ale objevuje nejčastěji ve chvíli, kdy dotyčnému dojdou reálná fakta. Místo věcné obhajoby svého postoje se mluvčí schová za formální právo na subjektivní pohled, čímž celou diskusi paralyzuje.

Craig B. Barkacs, profesor obchodního práva, říká: „Kritické myšlení je naprosto klíčovým aspektem pro vytváření rozumných úsudků a obhajobou toho, proč má člověk právě takový názor, jaký má. Lidé s nižší schopností kritického myšlení se raději opřou o domnělé ‚právo na názor,‘ než aby prošli procesem hledání a formulování věcných a faktických argumentů.“

Slova diskutujících na různých platformách mluví za vše: „Nejhorší je diskutovat s lidmi, kteří na jakýkoliv vědecký argument nebo statistiku odpoví větou, že mají svůj názor. Jako by osobní pocit měl stejnou váhu jako roky výzkumu. V tu chvíli vím, že nemá smysl ztrácet čas a energii.“

Ale co my učitelé ve škole, když tohle slýcháme pravidelně, také nemáme ztrácet čas a svou energii?

Přepisuji jeden zajímavý rozhovor, který se týkal toho, že známka do systému byla zanesena dříve, než jsem si podle studenta v Teamsech přečetla to, co vytvořil, a proto jsem byla nařčena z toho, že dávám známky dříve, než si něco přečtu…

Já: „Na okraj naší debaty, jak může člověk jako ty, který si myslí, že rozumí počítačům nevzít v úvahu následující: tohle je v Microsoft Teams běžná věc, přečteno se nemusí zobrazit hned, důvodů je víc: zpožděná synchronizace, aplikace běží na pozadí na více zařízeních, špatné připojení, vypnuté nebo omezené potvrzení o přečtení a technické zpoždění; to, že se přečteno objeví až později, neznamená, že si to člověk přečetl až v ten moment, jen se ta informace propsala později do systému. Očekávám tvou omluvu, protože tvé nařčení bylo nespravedlivé“.

On: „Dobrý den, určitě nejsem člověk, co rozumí počítačům a řekl jsem vám pouze svůj názor na věc a viděl jsem v Teamsech, že je ta zpráva nepřečtená, proto jsem se vás v naší hodině na to zeptal. Nemyslím si, že jsem řekl něco špatně a vše co jsem řekl, jsem podložil fakty, mrzí mě, že jste to pochopila jinak, nemyslel jsem to ve zlém. Jen jsem se vás chtěl zeptat, jestli jste to doopravdy četla, proto si myslím, že se nemám za co omlouvat“.

Já: „To není otázka názoru, vysvětluju ti, že i přečtená věc se ti nemusí zobrazit v ten moment, kdy je přečtená, i já se můžu ptát, proč slepě důvěřuješ telefonu víc než mně. Připadá mi hodně závažné tvrdit, že jsem něco nečetla, když vše poctivě čtu. Je to závažné obvinění, navíc si nesplnil úkol.“

On: „Souhlasím, že to není otázka názoru, pracoval jsem s tím, co jsem viděl, stejně jako teď, když se mi zobrazuje, že jste mou zprávu přečetla. Když vidím jasně černé na bílém, že zpráva označená jako nepřečtená myslím, že mám důvod se vás zeptat, jestli jste to přečetla, ano, je to závažné, nicméně já jsem jen konstatoval fakt.“

Já: „Stále to nechápeš to, že když ti telefon zobrazí, že když jsem něco nečetla, a pak se ti se zpožděním ukáže, že ano, není to moje vina, viz šest výše uvedených důvodů. Nemůžeš to brát jako fakt.“

On: „Ano já to chápu, ale musíte také chápat vy mě, že když vidím, že je zpráva označená jako nepřečtená, že mám právo si myslet, že jste to nečetla, a proto jsem se vás na to v té hodině zeptal a ano, může se stát nějaká technická chyba, ale vzhledem k tomu, že je malá pravděpodobnost, tak jsem spíše věřil, že jste si to nepřečetla.“

Já: „To, že ses s tou chybou nikdy nesetkal, neznamená, že neexistuje, to se ti asi snažím marně vysvětlit.“

On: „já to chápu, ale já vám pouze říkám, jak jsem to viděl.“

Rozhovor trochu jako z filmu Dědictví aneb…Věry Chytilové.

Jen, co si s tím vším má počít škola.

Více než v dobách minulých by učitelé potřebovali supervize, texty o tom, co se nás momentálně týká, tak, jak to třeba udělal Ondřej Štefl ve Slepých místech nebo Kamil Kopecký. Ale kdo z učitelů to čte? O to víc je potřebná supervize, mentoring…

Článek končí tímto:

Pozor na unáhlené soudy: Každý z nás má slabou chvilku. Je však nesmírně důležité vyhnout se černobílému škatulkování. Pouhé vyslovení některé z těchto frází automaticky neznamená, že je člověk hloupý. Klíčovým faktorem není jednorázové uklouznutí, ale frekvence, celkový kontext, a především neschopnost mluvčího od těchto rigidních vzorců upustit, když emoce opadnou a nastane čas pro racionální argumentaci.

Myslím, že můj rozhovor je přesně tímto. Opadly emoce, rigidní vzorce zůstaly.

Zachránit by to mohlo kritické myšlení, ale jak s tím v převážně výkonových školách?

Hana Vacková