Jiří Vymětal o tom, co ho napadá a co se mu honí hlavou. Příspěvek blogu zajímavého tím, že jde o společný blog dvou autorů – tentokrát na téma odpovědnosti. Hana Vacková a Jiří Vymětal – zkušená středoškolská učitelka z prestižního gymnázia a její někdejší žák, který sám je dnes nejen učitelem, ale i úspěšným ředitelem základní školy. Originální dvojice bloggerů, pro které je učitelství posláním a životním stylem. Jak říkají, společné psaní je pro ně způsobem reflexe vlastního pedagogického počínání a taky svého druhu terapií. Oba totiž berou svou práci vážně, kladou si důležité otázky a prostřednictvím psaní a vzájemného dialogu na ně hledají odpovědi.
Vždycky mě zajímaly kořeny. Stromů i lidí. Odkud to všechno, co vidíme, vychází, bere sílu i svou slabost. Už odmala jsem bádal po předcích, zpovídal ty nejstarší členy rodiny. A skládal si tak mozaiku vlastností a předurčení. A tvořil se závazek.
Vystudoval jsem historii, stal se učitelem, jak bylo předurčeno, a vytvořil se závazek. Stal jsem se kořenem budoucnosti. A hledal, kde začíná a končí odpovědnost. Mám v rukou svět, nebo alespoň jeho část. Tvořím jej. A sledující lidé tomu mohou dávat pluska a mínuska. Lajky a dislajky. Hodnotit. To nám lidem jde. Určovat, co je správné, a co ne; co je dobré a co ne.
Já to hodnocení nemám rád. Nerad přijímám roli spravedlivého. Nerad jsem slepý. To spravedlnost prý vždy bývá. Raději popíšu situaci, hledám co nejvíce úhlů, z kterých se mohu koukat. A pokud se mě situace týká, buď jsem vděčný, nebo řeším, k čemu mě má podnítit. A pak rozhoduji – pak tvořím.
Otec mojí babičky Kamily, děda Jaroš, měl za druhé světové války pekárnu, každý týden sedl na kolo a v noci projel okolím a zavěsil bochníky chleba na kliku těm, kteří na něj neměli. V obchodě prodával i těm, kteří neměli potravinové lístky, dával na dluh, ohrozil svou rodinu, když si jej odvedlo gestapo, ale jednal podle svého svědomí, utvářel svůj svět. Pomáhal těm, kteří byli v tu dobu bezmocní.
Je jedním z mých kořenů. Nevím, jak to měl pak s vyvěšováním praporků a sloganů do výlohy svého obchodu, který pak už nebyl úplně jeho, ale jak ho znám, toto by ho netížilo. Ať si mě nálepkují, olajkují svým názorem, hlavně že jsem prospěšný – v jeho případě slovem, humorem, pomocnou rukou, laskavostí. Tam mu rezonovalo svědomí a tam si to hlídal. Tam tvořil svůj svět.
Babička Kamila byla jeho nejstarší dítě. Původně zamýšlená jako jedináček, nakonec s desíti sourozenci. Když jako malá v zimě onemocněla záškrtem, jezdil za ní každý den deset kilometrů na kole, i když byl mráz, náledí, zasněženo, aby pod okny nemocnice zamával, zašklebil se a zase odjel.
Dal nám do vínku, že kolem dětí se ten náš svět točí. Že ta naše největší odpovědnost je k dětem.
Mám dědu Jaroše v sobě. V současné době názorů a pravd, v rauši polemik testovat – netestovat, rouškovat – nerouškovat, je pro mě nejdůležitější nehledat pravdu a správný postoj, ale přijmout dobu a šířit klid a nadhled. Úsměv. A soustředit se na to, co je opravdu důležité. Dětský pocit bezpečí, spokojenosti, dobrých mezilidských vztahů, rozvoj potenciálu, radost. Tam je moje odpovědnost.
A podpora bezmocných. Jsem rád, že díky charitativním projektům jednotlivců nebo organizací (např. Společně pro děti) můžou pracovat naplno ti, kteří to právě potřebují. Není to chleba na klice vchodových dveří, ale v této době notebook, data, školní pomůcky, oblečení… A taky zamávání pod oknem, z nějž koukají do svého světa. Zajímáš nás, jsi důležitý, máme tě rádi. Nevzdávej se.
Hodnocení nech spravedlivým. Kdo si myslí, že je bez viny, ať hodí kamenem. Soudem. My ostatní raději tím chlebem, na kliky potřebných.
Jsem plodem svých předků a kořenem budoucnosti. Nechci, aby byla kamenitá. To je můj závazek.
Jiří Vymětal
Comments