„Pedagogika je pro fungování lidské společnosti důležitá a zásadní“ – o učitelství s Pavlem Krákorou

Další ze série Kosích rozhovorů nás zavádí za doktorem Pavlem Krákorou, který působí na katedře společenských věd PdF UP. Společně jsme si povídali o tom, jak vzpomíná na svá studentská léta, jaké situace zažil jako žák i proč je pedagogika tak důležitá.

Čím jste se chtěl stát, když jste byl malý?

V první třídě se mé tužby upínaly k představě, že budu příslušníkem VB (pro mladší generaci vyrůstající po roce 1989 – Veřejná bezpečnost, dnes policejní sbor), vzápětí jsem povýšil, jak vzpomínali mí rodiče, na generála. Od zhruba desátého roku věku mě fascinuje Vesmír a astronomie, takže volba profese byla jasná až do doby gymnaziálních studií, kdy začalo být „nad slunce“ zřejmé, že matematika není můj šálek kávy… Nicméně astronomie zůstala mou velkou vášní i v současnosti, i když jsem zakotvil ve sféře humanitních věd.

Dostal jste ve škole nějakou poznámku? Jaká byla nejzajímavější?

Poznámek, naštěstí, nebylo mnoho, ani snížená známka z chování, leč jednu výchovnou poznámku, tuším druhá třída, si vybavuji zřetelně: „O přestávce po spolužačkách střílí z praku.“

Jaký byl Váš nejoblíbenější (nebo naopak nejméně oblíbený) předmět na základní škole?

Nejraději jsem měl zeměpis, dějepis a přírodopis, na opačný konec, zejména na gymnáziu, se pozvolna posouvala, jak jsem ostatně naznačil dříve, matematika.

Měl jste někdy učitele, který Vás zásadně ovlivnil? Jak?

Na tomto místě bych nejspíše zmínil třídní učitelku z druhého stupně základní školy Jarmilu Bernhauerovou. Dokázala vždy ve třídě navodit příjemnou atmosféru, dokázala nás motivovat k učení, uměla pomoci v kritické situaci, na straně druhé se těšila respektu. A ostatně takto dodnes v mých očích vypadá „ideální“ učitelka.

Jaká je ta nejvtipnější nebo nejbizarnější situace, kterou jste zažil ve třídě jako student, nebo jako učitel?

V zákoutích instituce typu škola se odehrává celá plejáda situací a procesů, které lze i bez nadsázky označit za bizarní… Ale pokud věc odlehčím, můžu zmínit dvě příhody. První z doby mé školní docházky, kdy jsme na školním výletě v osmé třídě jednoho červnového vlahého podvečera, nevím sice už kde a hlavně jak, „splašili“ lahvinku bílého vína. Tuto jsme následně družně s kamarády popíjeli v chatce, když náhle vstoupila naše výše zmíněná třídní učitelka. Láhev briskně mířila pod jednu z postelí, kde se její obsah rozlil a začal v malém prostoru chatky vydávat typický vinný odér. Třídní se po chvilce zarazila a z jejich úst následoval nesmělý dotaz: „Tady jde něco cítit…?“ Aby si vzápětí sama odpověděla. „To je, to je … víno!“. Situaci zachránil duchapřítomný kamarád, který vyhrkl: „Ne, ne paní učitelko, to je top topic!“ Pamatuji si, že s tímto vysvětlením se třídní nějak spokojila a po chvilce ke všeobecné úlevě prostor opustila. Druhá příhoda se váže k mé učitelské praxi, když (je to už skoro deset let) mně do e-mailu přistála omluvenka jednoho studenta, parafrázuji: Chtěl bych se omluvit z neúčasti na semináři. Důvodem mé absence je, a chci být upřímný a nebudu zastírat, nutnost navážet švestky do pálenice… Akceptoval jsem, omluvil, ačkoli tím rozhodně nedávám nijaký návod pro ostatní.

Kdyby dnes přišel váš bývalý učitel na Vaši přednášku, co by si asi pomyslel?

Tak to si netroufám odhadnout. Pokud odhlédnu od vysokoškolského studia, kdy jsem měl to štěstí potkat řadu osobností, kterých si nesmírně vážím a chovám k nim respekt (někteří z nich již bohužel nejsou mezi námi), myslím, že dějepisářka z gymnázia by mě pochválila, Na straně druhé mnozí by asi byli mile (anebo i nemile) překvapeni, kdeže to ten malý „sígřík“ dopracoval. 

Co byste řekl sám sobě jako studentovi, kdybyste měl tu možnost?

Nu, zdánlivě jednoduchá otázka, ale pouze zdánlivě. Jsem jako každý jiný, přiznám, že o sobě mnohdy pochybuji, s přibývajícím věkem si vážím stále víc a víc zdraví, vím, že nemá cenu se hnát za kariérou, ale naopak se snažit vnímat radosti, které přináší život, Mám své starosti, problémy na straně jedné, na straně druhé i radosti, záliby, libůstky, také i slabiny a snad i silné stránky. Často se zamýšlím nad stavem nynější společnosti, a nad tím, co by se dalo charakterizovat obrazovou metaforou Paula Gauguina: Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme? A tak se v mém téměř půlstoletí trvajícím životě ohlížím za sebe, studentská léta nevyjímaje. Jako student jsem myslím nijak nevybočoval, věnoval se studiu a zároveň užíval studentského (neřestného) života ve všech jeho podobách. A vzpomínky jsou to veskrze příjemné, svým způsobem to ještě byla bezstarostná životní etapa naplněná očekáváním budoucích dějů.

Jaký největší mýtus o vzdělávání nebo pedagogice byste chtěl/a jednou provždy vyvrátit?

Obávám se, že v tomto případě neposkytnu zcela jednoznačnou odpověď. Pedagogika je pro fungování lidské společnosti, civilizace důležitá či spíše zásadní. Provází nás v podstatě (ač ne v institucionalizované formě) od počátku existence našeho druhu, vyvíjí se s námi a její nezastupitelná role spočívá v předávání poznání, dovednosti a svým způsobem i zkušeností, včetně morálních a etických principů. Pokud budeme uvažovat v uvedeném kontextu, v posledních dekádách ve veřejném prostoru tu a tam rezonuje názor, že, a teď zjednoduším, bez pedagogiky či spíše bez pedagogických fakult bychom se konec konců mohli obejít. Možná právě v tomto případě se – z mého pohledu – jedná o mýtus, který by bylo vhodné vyvrátit, alespoň načas, když ne jednou provždy.

Jakou radu byste dal studentům, kteří se chtějí stát učiteli?

Jedná se nejen o profesi, povolání, ale svým způsobem o poslání, a to velmi odpovědné. Proto je důležité, aby učitel měl ke svému řemeslu navzdory všem souvisejícím úskalím, obtížím, psychické náročnosti a byrokratickým překážkám, pozitivní vztah a naplňovalo jej, což se následně odráží v jeho vnímaní ze strany žáků, studentů, ale i rodičů.   

V druhé části rozhovoru jsme dr. Krákorovi nabídli na výběr ze dvou možností.

Ústní zkouška, nebo písemný test?

Ústní zkouška.

Ranní výuka, nebo večerní seminář?

Ranní výuka.

Ticho v hodině, nebo živá diskuze?

Ticho v hodině.

Pauza na kávu, nebo na procházku?

Pauza na kávu.

Nečekaný test pro studenty, nebo nečekaná kontrola vedení na vaší hodině?

Nečekaná kontrola vedení v hodině.

Panu doktorovi děkujeme za příjemné povídání. I v dalším vydání Kosích rozhovorů se můžete těšit na dalšího zajímavého hosta.

Spolek KOS