Strašák pro řadu žáků a ožehavé téma pro učitele – povinná četba. Dokáží žáci objevit smysl děl klasických autorů a je vůbec žádoucí je do četby těchto děl nutit? Nad těmito i dalšími otázkami se ve svém debutu zamyslel náš nový blogger Petr Šulc!
Když jsem před lety začal učit češtinu na základní škole, dotklo se mě poměrně ožehavé téma. Povinná četba. Co to znamená? Proč to existuje?
V průběhu prvních týdnů na novém pracovišti jsem se začal potýkat s tímto souslovím v ne příliš pozitivním směru. Stran učitelů jde o penzum děl, s nimiž se žáci v rámci výuky českého jazyka a literatury musí nutně seznámit, stran žáků pak hovoříme o jakési nutnosti a nudnosti. A tu mi rázem vyvstala otázka, na niž hledám odpověď celou tu dobu, kterou na základní škole působím.
Povinná literatura shromažďuje díla autorů, na něž během svých toulek do dějin literatury narážím. Budu-li se orientovat na šestý a sedmý ročník – tedy žánrově – pak jistě zabruslím ke klasickým autorům. Božena Němcová, Karel Jaromír Erben, Eduard Petiška, Alois Jirásek, Jan Neruda. Znalost těchto jmen samozřejmě nelze ze systému edukace vytrhnout. Otázkou však je, zda jim naši žáci stále rozumí. Zda v díle stále vidí smysl pro svůj současný a budoucí život. Zda dokáží rozklíčovat motivy díla a zda dovedou odpovědět na onu otázku Co tím chtěl autor říci. Z vlastní zkušenosti mohu říct jediné. Ne.
Nechme naše žáky seznámit se s dílem, povyprávějme jim zajímavosti ze strastiplného života Němcové, ukažme jim střípky tvorby. Ale – jednou pro vždy ji odstraňme z přihrádky Povinná četba.
Šestý ročník je orientován ryze žánrově. V prvním pololetí se většinou seznamujeme se základy literární teorie, vysvětlujeme si rozdíly mezi poezií, prózou a dramatem. Po debatách nad žánry lyrickými a epickými se směle pouštíme do širokého záběru pohádkového světa. Ukazujeme si typické rysy pohádky jak tradiční, tak autorské, porovnáváme ukázky, posloucháme audiozáznamy, kreativně pracujeme s uměleckými texty. A vtom přichází Ona. Němcová.
Božena Němcová byla českou spisovatelkou tzv. národního obrození, jejíž tvorba se pohybuje na rozhraní literárního romantismu a realismu. Byla schopnou vypravěčkou, a proto se rozhodla pohádky zaznamenávat. K nejvýznamnějším počinům patří Národní báchorky a pověsti, které byly vydávány sešitově (Čertův švagr, O Popelce, Sedmero krkavců, Princ Bajaja, Čert a Káča, Chytrá Horákyně, Jak Jaromil ke štěstí přišel atd.). Neméně známým je taktéž soubor Slovenských pohádek a pověstí. K nejvýraznějším pohádkám pak řadíme O dvanácti měsíčkách nebo Sůl nad zlato.
Máte dost? Já ano. Musí nám žáci odvykládat či interpretovat kus memorovaného textu o životě autorky, která je jim vzdálená? Ale oni se s tím musí seznámit! Znalost zkráceného životopisu a výčet stěžejních děl je alfou a omegou základního školství! To zná přece každé dítě! Vždyť to má každý v knihovně! A to jsme zatím jen u Němcové…
Dost. Nechme naše žáky seznámit se s dílem, povyprávějme jim zajímavosti ze strastiplného života Němcové, ukažme jim střípky tvorby. Ale – jednou pro vždy ji odstraňme z přihrádky Povinná četba. V dnešní době vzniká celá řada moderních pohádek odpovídajících životu našich žáků. I v nevinné pohádce dítě hledá cestu, ztotožňuje se s psychologií hlavních postav, prožívá dramatický děj.
Nechci své žáky nutit číst knihy, které nebaví ani mě. Nechci, aby mí žáci trávili čas nad pohádkami, jimž nerozumí.
Nebudu zabředávat do seznamů vhodnějších děl, neboť se domnívám, že jedno je vhodnější než druhé, třetí je méně vhodné než první, čtvrté je nejlepší. Osobně upřednostním hravé Lingvistické pohádky Petra Nikla, Tatínku, ta se ti povedla od Zdeňka Svěráka, rád se s dětmi zasměji nad pohádkami Arnošta Goldflama. Pokud je zaujmou uvnitř výuky, rád jim je – a nyní přichází důležitý zvrat – doporučím k četbě. A také rád vyměním slovo povinná za slovo doporučená. Nechci své žáky nutit číst knihy, které nebaví ani mě. Nechci, aby mí žáci trávili čas nad pohádkami, jimž nerozumí. I když, co se týká klasických pohádek výše zmíněných, je tu jedna drobná výjimka. Bratři Grimmové. A jejich původní verze pohádek.
Uhádli jste, které verze pohádek jsou v lavicích úspěšnější? Bezhlavé objíždění statků se ztraceným střevícem, dokud se nenajde ta pravá, nebo uřezaný palec s patou? A vyklované oči k tomu navrch? Odpověď jistě máte.
Ano. Čím tragičtější osud hlavních hrdinů, tím lepší atmosféra v hodině. Nemusím nic doporučovat ani nic podmiňovat, žáci mi často knihu donesou do kabinetu s tím, že bude brzy dočtená.
Vyhněme se proto zaběhlým rituálům. Vystupme z komfortní zóny, připravme moderní texty, které doplní ty drobné nutnosti. I ty děti pak budou přívětivější a ochotnější, co se četby týče otevřenější a benevolentnější k našim požadavkům. A kdo ví, třeba již v šesté třídě vychováme nového čtenáře.
Petr Šulc