Proč se vlastně vzdělávat? A jak na to? Několik poznámek na okraj sešitu...



Blíží se volby a již tradičně je jedním z hlavních předvolebních programových témat oblast vzdělávání a jeho podpora. Politické strany se předhánějí v zaručených receptech na zlepšení české vzdělávací soustavy, volební billboardy zaplavují hesla typu: Konec biflování! Napravíme české školství! Zredukujeme vzdělávací obsah na polovinu! Vrátíme vzdělávání smysl! Dnešní letní text tedy věnuji právě tomuto tématu – smyslu vzdělávání, vzdělávacímu obsahu, znalostem a dovednostem.

A. Proč se vzdělávat? Má to vůbec smysl?

Hlavním smyslem a také logickým cílem vzdělávání je podle mého názoru snaha zvyšovat kvalitu našeho života a také kvalitu života ostatních (prostřednictvím kvalitních pracovníků – třeba učitelů či lékařů – zvyšujeme kvalitu života ostatních). Ten, kdo disponuje slušným vzděláním (tedy znalostmi, dovednostmi a dalšími schopnostmi, včetně predispozic typu nadání a dalšími osobními charakteristikami), má větší šanci na prožití kvalitního života. Kvalitní život automaticky neznamená, že to budeme mít v životě snadnější (opak bývá často pravdou), ale budeme mít jednoduše více možností jak život prožít, budeme více rozumět světu kolem sebe, budeme se schopni s nástrahami světa rychleji (flexibilněji) vyrovnávat. A další poměrně pragmatická výhoda – kvalitní vzdělání nám zajistí konkurenční výhodu před ostatními.

B. Znalosti a dovednosti jako komplementární prvky

Vzdělávání je proces, který v sobě zahrnuje na jedné straně znalosti (získané různými způsoby a cestami), na straně druhé pak dovednosti, tzv. skills (tj. schopnost využívat znalost v konkrétních situacích). Tyto složky jsou komplementárně propojeny a tvoří kompaktní celek – dovednost bez znalosti je vlastně takový domeček z karet, stavba bez základů, která se snadno zhroutí při jakémkoli silnějším otřesu (např. dotazu zvídavého a urputného žáka). Čím větší znalosti máme, tím jsou základy domečku pevnější.


Odtržení znalostí od dovedností často vidíme v případech tzv. biflování vzdělávacího obsahu zpaměti. U zkoušení často narážím na studenty, kteří se ze svých poznámek či skript naučili pasáže extrémně složitého textu, které na zkoušce zpaměti vychrlí. Při jakémkoli dotazu však nejsou schopni informace (znalosti na úrovni zapamatování) aplikovat na konkrétní situaci, na konkrétní problém. Je pro ně snadnější naučit se obsah zpaměti (dle Bloomovy taxonomie je jejich cílem pouhé zapamatování informací), než se snažit jej pochopit, porozumět mu a umět jej aplikovat.


Zde platí, že daleko efektivnější je porozumět principu fungování daného jevu a tento princip popsat (klidně vlastními slovy), než postupovat opačně. A čím více praktické aplikace/demonstrace daného učiva, tím lépe!

C. Nepleťme si nástroje a cíle vzdělávání

V praxi často chybně zaměňujeme cíle vzdělávání s nástroji, pomocí kterých těchto cílů dosahujeme. Je to jeden z velkých neduhů českého školství, ve kterém se oháníme různými stereotypy a klišé typu “toto musí každý žák umět”, aniž bychom si zodpověděli klíčovou otázku: Proč by měl právě toto umět? Co je cílem? Má to smysl?


Dejme si pár příkladů z praxe:


Příklad 1. Obohacování slovní zásoby (čeština)


Ve školní praxi se učíme způsoby obohacování slovní zásoby (slovotvorné procesy typu odvozování, skládání, zkracování, ale také např. přejímání z cizích jazyků, proměňování významu slov apod.). Cílem ale není, abychom uměli vyjmenovat, jak se slovní zásoba obohacuje, způsoby obohacování slovní zásoby jsou pouhé nástroje pro dosahování jiných důležitějších cílů. Důležitým cílem je především podpořit aktivní rozvíjení slovní zásoby žáků, nabídnout jim možnosti, jak lépe, srozumitelně a funkčně vyjadřovat jejich vlastní myšlenky, ale také chápat myšlenky druhých. Bohatá slovní zásoba nám samozřejmě zlepší komunikační dovednosti, v reálném světě tak budeme snadněji vyjadřovat naše potřeby či efektivněji klást otázky. A pokud chcete ryze praktické příklady – s bohatou slovní zásobou budeme schopni např. napsat kvalitní motivační dopis a získat výhodu před dalšími uchazeči o zaměstnání, s bohatou slovní zásobou a chápáním principů tvoření slov také snadněji ovládneme cizí jazyky (řada principů je velmi podobných či stejných i v cizích jazycích), bohatá slovní zásoba nám umožní získat atraktivní zaměstnání apod.


Příklad 2. Obsahy a obvody rovinných obrazců (matematika geometrie)


V matematice se učíme vypočítat obsah a obvod rovinných obrazců (čtverec, obdélník, trojúhelník apod.) a učíme se příslušné vzorce, jak se ke kýženým hodnotám dopracovat. Cílem ale není znalost příslušného vzorečku, cílem je využití znalosti o obvodu a obsahu rovinných útvarů v praxi, třeba naší domácnosti. Představme si situaci, kdy jdeme např. vybírat koberec do našeho nového obývacího pokoje. Koberce se ale prodávají v ceně za metr čtvereční, musíme si tedy umět spočítat, kolik metrů čtverečních budeme potřebovat, abychom zaplnili celou plochu. A další situace – chceme si náš nový pokoj (samozřejmě před položením koberce) vymalovat – i k tomu potřebujeme vědět, jako plochu naše stěny zabírají a kolik litrů barvy pro zaplnění této plochy potřebujeme. Opět využíváme znalosti, které přetavujeme v dovednosti.


Příklad 3. Jakékoli historické období (dějepis)


Většina z nás jistě zažila výuku dějepisu a mnozí si dosud vzpomínají na záplavu letopočtů, dat, jmen, bitev a dalších informací, ze kterých si většina z nás dnes již pamatuje pouhý zlomek. Jenže smyslem dějepisu není vyjmenovat řadu jmen, bitev a letopočtů – smyslem je pochopit, čím byla daná historická epocha odlišná od současnosti, jak fungovala společnost a především, jaké si z toho můžeme vzít ponaučení do současnosti. Praktický význam je poměrně jasný – pokud se poučíme z minulosti (např. z toho, jak snadno lze vyvolat nenávist proti člověku, jak ji rozdmýchávat a posilovat až do fáze holokaustu, jak snadno se dají umlčet základní lidské svobody, jaké to je být otrokem, kde bychom byli bez vědy apod.), máme velkou šanci, že nezopakujeme stejné chyby, kterých se dopustili naši předkové. V dějepisném učivu je velmi důležité vybrat takový obsah, který je pro žáky smysluplný, hodnotný a který jej nějakým způsobem obohatí.





D. Procvičovat, procvičovat a zase procvičovat

Aby bylo vzdělávání skutečně efektivní, je nesmírně důležité procvičovat. Bez procvičování a tréninku to jednoduše nejde. Bohužel velmi často díky velkému množství nového učiva, které jsme se rozhodli s žáky probrat, na procvičování nezůstává čas a prostor. Neprocvičené učivo pak žák (i dospělý) velmi rychle zapomínáme a nabyté znalosti vydrží skutečně velmi krátký čas. Pokud tedy chceme, aby nám znalosti (a z nich vyplývající dovednosti) v našich hlavách nějakou dobu vydržely, nutně musíme cvičit, cvičit a zase cvičit.

E. Proč je důležitá vnitřní motivace?

Pokud chápeme, proč se dané učivo učíme (případně ho učíme naše žáky) a co tím zlepšujeme/posilujeme, efektivně podporujeme vnitřní motivaci – učitel si uvědomuje, proč učí právě tento vzdělávací obsah tímto způsobem, žák si uvědomuje, proč je pro něj toto učivo důležité. Jinými slovy – učíme se to, co je pro nás (a náš život) užitečné.


Zabijákem vnitřní motivace je výuka, u které nechápeme její smysl a reálný dopad na náš život, která je navíc podpořena vnější (často negativní) motivací. Mnoho učitelů využívá nesmyslný argument, že se učíme proto, že je to napsáno v učebnici, že je to napsáno v učebních plánech, že jim to někdo “nařídil”. Ve skutečnosti si o hloubce a rozsahu učiva rozhodují samotní učitelé (v Rámcovém vzdělávacím programu pro ZV najdeme pouze minimální požadované znalosti/dovednosti/kompetence a velmi obecně definované učivo) prostřednictvím ŠVP. Zde platí, že méně v řadě případů znamená více – méně učiva, které je však kvalitně vysvětleno a procvičeno, je lepší, než nadbytečné množství povrchně probraného a neprocvičeného učiva.


Vnitřní motivace je motor, který nás pohání na cestě ke vzdělání - když se o něj dobře staráme, poskytne nám dostatek energie naučit se v podstatě cokoli.


Mimochodem, velkým diskusním tématem je také problém, zda se děti neučí právě jen proto, aby dostaly dobrou známku (např. zvládly test a zkoušku), nikoli pro samotný vzdělávací obsah a jeho užitečnost. Jsem přesvědčen, že v mnoha případech je cílem z pohledu dítěte skutečně ono “získání jedničky”... nejde o znalost a dovednost, ale o známky a přechod do vyššího ročníku.

F. Panická hrůza z chyb

Typickým problémem vzdělávacího systému je až panická hrůza z toho, že uděláme chybu a že za ni budeme “potrestáni” třeba špatnou známkou, veřejným ponížením a následnou ostrakizací. V životě jsou přece chyby také trestány a dětskou duši je proto na tyto situace připravovat již od první třídy ZŠ, tak zní argumentace řady (doufám že ne většiny) učitelů, kteří se rozhodli tvrdě a nekompromisně známkovat práce dětí třeba už od 2. třídy ZŠ. Bohužel tento přístup extrémně zabíjí vnitřní motivaci dětí – dítě se bude bát projevit se, ale také učit se novým věcem, protože bude riskovat, že udělá chybu, za kterou bude potrestáno (pedagogem, spolužáky…).


Strach a hrůza z toho, že uděláme chybu, prochází celým vzdělávacím systémem a projevuje se i v dospělosti, např. při používání cizího jazyka. Mnoho z nás se na základní a střední škole učilo nějaký světový jazyk, v praxi se však také mnoho z nás bojí jazyk používat v reálné komunikaci třeba s cizinci, protože se často bojíme dělat chyby a věříme, že bychom se ztrapnili. Projevuje se v nás hluboce zakořeněný strach z toho, že bychom udělali chybu, který začíná už někde na základní škole…


Strach z chyb často vidím u svých studentů v 1. ročnících studia – při diskusích a debatách mlčí, bojí se projevit svůj názor, bojí se nabídnout odpověď, obávají se toho, jak budou vnímáni svým okolím (už jen za to, že vystoupili z davu a nebojí se promluvit) apod. Je to ostatně zajímavý fenomén – na jednu stranu chce být student něčím unikátní a zajímavý, co se týče výuky a vzdělávání ale chce zároveň být neviditelný, šedivý, chce splynout s okolím.

Pozor, touto kapitolou nechci říct, že je potřeba chyby zcela ignorovat a nevšímat si jich! Naopak, s chybami je potřeba aktivně pracovat, zjistit, proč k nim došlo, zda dítě rozumí učivu a dílčím algoritmům, zda není problém třeba jinde (sociální prostředí, šikana) apod. Stejně tak by měl mít každý žák možnost případnou chybu opravit, odčinit, dokázat, že se dané učivo doučil – měl by mít možnost zažít úspěch. Kde jinde než ve školství nám systém umožňuje napravit chyby, které jsme způsobili, a to v podstatě bezbolestně, s vysokou přidanou hodnotou! Takže všechny pedagogy (současné i budoucí) moc prosím – pracujte aktivně s chybou, umožněte dětem zažít úspěch, nezabíjejte jejich motivaci pro vzdělání. Chybovat je skutečně lidské.





G. Učme se, vzdělávejme se, má to smysl a je to cool

Vzdělání je a bylo vždy důležité – zlepšuje nám šance na kvalitní život a dobrou práci, umožňuje nám lépe se orientovat v současném velmi komplikovaném světě (viz dezinformace apod.), vzdělání nám také umožňuje být soběstačnými a nezávislými, kvalitní vzdělání nám umožňuje dělat kvalitní (a často také kvalifikovaná) rozhodnutí, vzdělání také posiluje naše sebevědomí, vzdělané lidi je horší podvést a zmást apod. Vzdělání nám nabízí širokou paletu možností – je prostě cool a sexy.


Kamil Kopecký