Jeden z předmětů, které učím na naší fakultě, je zaměřen na možnosti využití moderních online platforem (sociálních sítí, sociální médií, komunikačních nástrojů, ale třeba také principů gamifikace s využitím online i offline pomůcek) ve vzdělávání na různých úrovních – ať již v rámci formálního vzdělávání (ve škole, v rámci domácí přípravy) i neformálního vzdělávání apod. Konkrétně se studenty řešíme třeba využití Instagramu, Facebooku, TikToku, YouTube, Snapchatu, Messengeru, ale také možnosti využití různých herních principů (online únikovky, odznaky, žebříčky, využití příběhů, LARP apod.). V tomto textu bych chtěl představit vlastní zkušenost se semináři, které dělám tak, že cíleně měním úlohu pedagoga a studenta (dále v textu), a třeba i trochu namotivovat ostatní pedagogy na vysokých školách, aby si tento způsob vedení výuky vyzkoušeli.
Předmět vyučují přímo studenti (prostřednictvím tandemové výuky, má úloha je čistě koordinační či supervizní (nápravná – třeba v situacích, kdy dojde k nějaké nejasnosti, zkreslení, složitějšímu problému). Je to taková zjednodušená varianta převrácené výuky/třídy (flip teaching, flipped, classroom), kdy si obsah hodiny připraví studenti doma (zde nutně potřebují technologie, bez nich to nejde) a ve škole pak učí ostatní. Ale jak říkám, je to hodně zjednodušené – u flip teaching se učí v domácích podmínkách všichni studenti všechno, u mě pouze ti, kteří ví, že lekci povedou. Každopádně princip je zachován – já jako učitel nejsem předkladatelem hotových znalostí, ale koordinátorem vzdělávacího procesu.
První krok, který v seminářích tohoto typu dělám, je zrušení evidence docházky. Někteří kolegové trvají na dodržování např. 80–100% účasti na seminářích, já se snažím jít spíše cestou důvěry – smyslem seminářů je, aby se student dozvěděl a procvičil si něco, co má pro něj určitou hodnotu – získá či rozvine nějakou znalost či dovednost. A pokud chápe, že pro něj má větší smysl být na semináři než popíjet pivko v hospůdce, je vyhráno. Přestože nevyžaduji prezenčku, stejně drtivá většina studentů chodí. A ti, co nechodí, se stejně musí dané téma naučit… protože daná témata řešíme třeba u státnic. Ale zpátky k převrácené třídě.
Snažím se jít spíše cestou důvěry – smyslem seminářů je, aby se student dozvěděl a procvičil si něco, co má pro něj určitou hodnotu – získá či rozvine nějakou znalost či dovednost. A pokud chápe, že pro něj má větší smysl být na semináři než popíjet pivko v hospůdce, je vyhráno.
Samotný seminář má vždy 3 klíčové části – v první části studenti prezentují ostatním spolustudentům konkrétní téma a mají obecně definováno, co všechno musí v tématu zaznít, co potřebujeme cílovou skupinu naučit, jaké konkrétní cíle potřebujeme splnit a k čemu vlastně jejich práce je – důraz je kladen především na smysl (proč se to učíme, k čemu to využijeme, v čem jsou limity) – cílíme na vnitřní motivaci. Forma je čistě na studentech – někteří výuku pojímají interaktivně s využitím mnoha pomůcek, další zkouší aktivně do výuky zapojit třeba vlastní videoprodukci, ukázky, simulace, demonstraci, jiní aktivizují třídu třeba pomocí Kahootu s klíčovými otázkami, na které hledáme odpovědi, další se např. převlékají do role influencerů a simulují jejich chování, no a někteří dělají komentovanou frontální prezentaci. Automatickou součástí je vždy „handout“ – krátký stručný přehled klíčových částí tématu, který prezentující sdílí se všemi v podobě krátkého přehledného dokumentu. Jinými slovy – všichni mají k dispozici zápis.
Druhá část semináře je tvořena řízenou diskusí k tématu – studenti se mohou ptát na cokoli k tématu, přičemž úloha vyučujícího (má úloha) je převážné koordinační. Přesto jako vyučující-koordinátor musím celou první část dávat pozor a chystat si baterii případných otázek, které je třeba zodpovědět. Diskuse je skutečně velmi důležitá – tříbí názory, učí argumentaci, dává možnost dovysvětlit případné nejasnosti, nabízí různé pohledy na věc apod. Stejně tak studenti do diskuse promítají své zkušenosti v praxe – na jaké konkrétní problémy v souvislosti s tématem naráželi a jak se dají řešit (a vyřešit). Ostatně velmi často se studenty řešíme třeba komunikaci s rodiči a problémy s ní spojené, stejně jako problémy spojené s učitelským kolektivem, který neakceptuje změny a inovace.
Součástí veškerého dění jsou emoce – smějeme se, odměňujeme potleskem výborný výkon, snažíme se bourat veškeré komunikační bariéry, děláme vtipy, vztah student vs. učitel není v protikladu, ale v synergii. A vůbec nedochází ke ztrátě kvality, naopak, emoce posilují zážitek z výuky a fixaci znalostí a dovedností.
Studenty učím, ať nehodnotí anonymně a ať se naučí jak hodnocení rozdávat, tak jej i přijímat.
Třetí část semináře je nejtěžší – studenti totiž mají za úkol zhodnotit práci svých prezentujících kolegů, tj. zhodnotit, jak byli se seminářem spokojeni, co se jim líbilo a co nelíbilo, co se povedlo a co se nepovedlo atd. Hodnocení samozřejmě nesmí být ubližující, ale musí odrážet případné chyby – třeba velké množství zajímavých informací vs. malé zapojení publika, nebo např. převážně frontální charakter prezentace, ale zato velmi dobře zvolené ukázky a dobré reakce na dotazy. Studenty učím, ať nehodnotí anonymně a ať se naučí jak hodnocení rozdávat, tak jej i přijímat. Samozřejmě mohou hodnotit i mě – v rámci celofakultní evaluace předmětů. V každém případě nesmí nikdy dojít k ponižování, vše se odehrává v bezpečném prostředí a cílem případné kritiky je zlepšit jejich budoucí výkon. A myslím, že to většina z nich chápe.
Součástí předmětu je také podpůrná online skupina, kde si společně sdílíme další materiály, zdroje a odkazy k tématu. Já osobně k tomu využívám Microsoft Teams – a to proto, že je velmi dobře propojen s naším informačním systémem a umožňuje snadnou práci s konkrétními studijními skupinami. No a např. v případně lockdownu prostě jen přeskočíme do online prostředí a výuka pokračuje.
Co můžu říci – takto pojaté a realizované semináře baví jak studenty, tak mě jako vyučujícího. Studenti se naučí naprosto konkrétní znalosti a dovednosti, které mohou okamžitě nasadit do výuky, učí se aktivně vyhledávat informace a pracovat s nimi, strukturovat vzdělávací obsah, provádět didaktickou transformaci vzdělávacího obsahu, pracovat se skupinou (překonat stud), diskutovat, argumentovat, vyrovnat se s kritikou, ale také aktivně hodnotit apod. A pevně věřím, že chápou konkrétní využitelnost většiny vzdělávacího obsahu v praxi.
Kamil Kopecký