Jednou z oceněných prací, které získaly v minulém období Cenu děkanky, je diplomová práce Martiny Tumové na téma Faktory přispívající ke vzniku poruch hlasu u středoškolských učitelů. Původně se v rámci výzkumu chtěla věnovat přímému pozorování vyučujících v hodinách, vzhledem k pandemii koronaviru ale nakonec musela přistoupit k rozhovorům s jednotlivými učiteli. Překvapivým pro ni bylo zjištění, že se rizikové faktory vyskytly u všech učitelů, se kterými mluvila.
Svou diplomovou práci Martina napsala na Ústavu speciálněpedagogických studií, kde je v současné době studentkou doktorského studia. V rámci praxe také vypomáhá v logopedické ambulanci.
Když jste se dozvěděla o tom, že dostanete Cenu děkanky za Vámi publikovanou práci, jak jste reagovala?
Bylo to pro mě milé překvapení a forma zpětné vazby. Potěšilo mě to, protože jsem psaní diplomky věnovala spoustu času a sil, a i když mě téma zajímalo, místy to bylo velmi náročné. Něco jako vytrvalostní běh s různými překážkami po cestě.
Váš výzkum byl původně zamýšlený jako pozorování přímo ve výuce, jak velkou komplikací pro Vás byl nástup pandemie koronaviru?
Ano, to je pravda. Původně jsem chtěla sledovat ve výuce, zda a jak často učitelé překřikují studenty, jaký je ve třídách hluk, v jakých pozicích učitelé mluví apod. Tato část výzkumu byla prakticky znemožněna. Školy byly zavřené, přešlo se na online výuku a studenti byli doma. Proto jsem musela vymyslet, jak se pokusit zjistit ty informace jinak. Využila jsem polostrukturovaný dotazník, kde jsem se vybraných učitelů na tyhle věci ptala. Je tam sice vyšší riziko zkreslení, ale i tak to bylo zajímavé.
Kromě toho, že jsem se nemohla podívat do výuky, přinesla pandemie i další překážky. Někteří z ředitelů škol odmítli svým učitelům dotazník rozeslat, protože je chtěli ušetřit jakékoli zbytečné zátěže. Je to naprosto pochopitelné a ze strany ředitelů ohleduplné a sympatické. Byla to doba, kdy se učitelé učili učit online a často trávili u monitoru značnou část dne výukou i hodnocením prací studentů, mnozí byli přetíženi. Nicméně jsem tím přišla o potenciální účastníky výzkumu.
Pak jsem taky musela počítat s tím, že učitelé, kteří by normálně měli určitou míru hlasové zátěže, ji teď mohou mít úplně jinou. Někteří učili online. Někteří zadali studentům práci, ale online neučili – míněno nemluvili. Míra hlasové zátěže je jeden z faktorů, který mě zajímal – ale teď byl najednou velmi rozkolísán, což mohlo mít vliv i na vyplňování úvodního dotazníku Voice Handicap Index.
Poslední komplikací bylo také to, že když jsem pak s vybranými učiteli vedla rozhovor a dělala percepční hodnocení jejich hlasu, bylo to skoro pokaždé v jiných podmínkách. Za normální situace bychom si našli tichou místnost ve škole, kde bych si udělala zvukový záznam a zároveň bych daného učitele slyšela osobně. Nyní jsem se s některými sešla venku, s jinými online, s někým vevnitř. Kvalita záznamu byla různá v závislosti na kvalitě různých mikrofonů (u online formy), kterou jsem nemohla ovlivnit, a v závislosti na akustických podmínkách, tak se musí brát s rezervou i mé následné hodnocení hlasu učitelů.
Pandemie mi tedy sice do jisté míry zkomplikovala práci, ano, ale spíš to vnímám jako výzvu, se kterou jsem si musela poradit. Vzhledem k celkovým dopadům pandemie mi tyto mé drobné problémy připadají titěrné. To, že jsem mohla mluvit s několika vstřícnými učiteli o jejich práci právě v době tak velkých a náhlých změn, vnímám jako privilegium a velmi si vážím toho, že si na mě našli čas a byli ke mně upřímní.
Mezi rizikové faktory obecně patří nedodržování zásad hlasové hygieny – tedy např. pobývání v hlučném nebo prašném prostředí, v prostředí, kde je suchý vzduch, nebo mluvení ve třídách s nevhodnou akustikou.
Tématem Vaší oceněné práce byly Faktory přispívající ke vzniku poruch hlasu u středoškolských učitelů… Kolik faktorů se Vám podařilo najít?
Těch rizikových faktorů je hodně. V první části jsem hledala v literatuře, co všechno může k poruše hlasu přispět. Některé příčiny jsou organického původu – třeba záněty horních dýchacích cest nebo refluxní choroba. Mezi rizikové faktory obecně patří nedodržování zásad hlasové hygieny – tedy např. pobývání v hlučném nebo prašném prostředí, v prostředí, kde je suchý vzduch, nebo mluvení ve třídách s nevhodnou akustikou. Z hlediska jednotlivce je rizikem nesprávná hlasová technika a nadměrný fonační tlak na hlasivky, křik, mluvení v nevhodné hlasové poloze (hlas je vyšší, než je normální hlasová poloha daného člověka) nebo nadměrná hlasová zátěž. Udává se také, že u žen jsou poruchy hlasu častější.
U učitelů může hrát roli i vyučovaný předmět, rizikovější je tělocvik. Dále je nevhodné habituální užívání hlasitého hlasu nebo i běžné mluvení v případě, že je člověk nemocný. Někteří autoři zmiňují také konzumaci kávy, alkoholu, nevhodné držení těla při mluvení, stres a kvalitu spánku, problémy se sluchem a v neposlední řadě kouření. Nikotinismus totiž způsobuje na hlasivkách otok, který se projevuje drsností hlasu, chraplavými zlomy, někdy dušností a vyšším napětím při tvoření hlasu.
U učitelů, se kterými jsem mluvila, se z rizikových faktorů objevila nadměrná hlasová zátěž, tělocvik jako předmět vyučovaný v současnosti či minulosti, mírné zhoršení sluchu, pravidelné pití kávy, kouření a návykové odkašlávání, které hlasivkám škodí. Vyskytla se i refluxní choroba jícnu a přecházení infekcí dýchacích cest. Z faktorů ze strany prostředí zmiňovali zvýšený stres v práci, hluk a nevhodnou akustiku tříd, nedostatek průběžného hlasového odpočinku.
Překvapilo mě to, že rizikové faktory se vyskytly u všech učitelů, se kterými jsem mluvila – ať už měli nějaký hlasový problém nebo ne.
Překvapily Vás některé z nich?
Překvapilo mě to, že rizikové faktory se vyskytly u všech učitelů, se kterými jsem mluvila – ať už měli nějaký hlasový problém nebo ne. Zajímavé pro mě bylo, že jedna učitelka, která byla vystavena mnoha rizikovým faktorům, neměla s hlasem problém. Pracovala v hlučném prostředí, v práci prožívá velký stres, nicméně správná hlasová technika a různé další ochranné faktory vyvážily ty rizikové. U učitelky podobného věku, která u sebe udávala hlasové obtíže, bylo rizikových faktorů zjištěno méně, ale stačilo to. Překvapilo mě to, čekala jsem totiž, že čím víc rizikových faktorů, tím spíš ten jedinec bude mít hlasové potíže. Ale je to vždy individuální. Zde mohlo hrát roli i to, že učitelka s hlasovými obtížemi se už snažila ty rizikové faktory co nejvíc eliminovat, ale až poté, co porucha hlasu vznikla.
Další překvapení pro mě bylo to, že čtyři ze šesti učitelů, s nimiž jsem mluvila, neznali pojem hlasová hygiena. Ti dva, kdo ho znali, se s ním potkali buď během svého studia (tak by to mělo být), nebo až při řešení vlastních hlasových obtíží (to je pozdě). Dodržování zásad hlasové hygieny vede k zachování zdravého hlasu, a tak je důležité i pro učitele, kteří zatím žádný problém s hlasem nemají.
Proč jste si vybrala právě toto téma?
Z několika důvodů. Téma hlas a jeho poruchy mě bavilo už během studia logopedie jak tady v Olomouci, tak i na studijním pobytu v Antverpách. Tam jsem se taky setkala s využitím tzv. „konceptualizace případu“, která se dá při diagnostice a terapii poruch hlasu použít. Přišlo mi to tak přínosné, že jsem chtěla tenhle postup a způsob práce s informacemi zpřístupnit studentům logopedie a logopedům u nás.
Rizikové faktory u středoškolských učitelů jsem chtěla proto, aby moje téma bylo praktické a aby moje práce mohla být přínosná učitelům, kteří si ji případně přečtou. Mezi středoškolskými učiteli mám mnoho přátel, a když jsem se s nimi o tom radila, vnímali to jako něco, co by je zajímalo. Chtěla jsem, aby si po přečtení mé práce mohli říct: „aha, tohle všechno může mít na hlas vliv, tomu bych se měl vyhnout a tohle je dobré, že zvládám“. Chtěla jsem taky přiblížit, že u poruch hlasu často neplatí jednoduchá lineární kauzalita, ale že faktorů, které mohou hrát roli u vzniku poruch hlasu, je hodně. A kromě toho se mohou ovlivňovat navzájem.
Věříte, že Vaše práce dokáže pomoct učitelům, aby se faktorům, které jim mohou způsobovat poruchy hlasu, snažili vyhýbat?
Věřím, že ano, protože edukace je důležitá i pro motivaci něco změnit. Moje práce má takový edukační charakter – jsou tam popsané rizikové faktory, zásady hlasové hygieny i případové studie několika učitelů. Považuji to za přínosné čtení jak pro začínající učitele, tak pro ty, kdo už mají dlouholetou praxi. Myslím, že obě skupiny si tam najdou něco svého. Ti nastupující učitelé si mohou uvědomit, jak je hlas pro jejich povolání důležitý a že je nutné o něj pečovat. Praktické tipy pak mohou aplikovat hned od začátku svého pedagogického působení. Učitelé z praxe zase často mají vlastní zkušenost s tím, jaký problém představuje, když se jim mluví hůř nebo když o hlas přijdou. Proto si myslím, že budou mít větší motivaci aplikovat to, co se dozví, aby případné poruše hlasu do budoucna předcházeli.
Pokud někdo není ochoten měnit své zajeté návyky, tak mu pouze přečtení práce pochopitelně nepomůže. Je mi taky jasné, že i ta práce má své limity, nemůže třeba nahradit kurz věnovaný správnému tvoření hlasu, ani nemůže poskytnout zpětnou vazbu čtenáři, jestli se nadechuje správně nebo ne. Nicméně si myslím, že ta práce má své místo. Upřímně doufám, že si najde čtenáře, kterým pomůže cenit si svého hlasu a pracovat s ním tak, jak je třeba, aby si ho zachovali zdravý.
Text: Lukáš Blokša
Foto: Lukáš Blokša