Naše bloggerka Sylva Kočí se ve svém dnešním textu vrací k tématu autismu. I na základě vlastní zkušenosti s dočasnou ztrátou sluchu se tentokrát blíže podívala na ty z nás, kteří mlčí. Jak sama upozorňuje, pro autisty je náš svět plný agresivních vjemů a někdy jim nezbývá než sluch odpojit. Jak tedy s nemluvícími autisty komunikovat?
Zdá se, že my lidé stále mluvíme. Možná jsme naučení, že je třeba stále mluvit, nebo jsme si na to prostě zvykli. Zkrátka to asi potřebujeme a zřejmě taky věříme, že se pomocí slov propojíme s těmi ostatními.
Myslím, že jsem taky ten typ člověka, co rád mluví, a zřejmě právě proto jsem před nedávnem onemocněla tak, že jsem přišla o sluch. Moje potřeba propojovat se s druhými lidmi prostřednictvím slov byla najednou hrubě omezena. Nerozuměla jsem lidem kolem sebe a měla jsem najednou velikou touhu být jen sama se sebou. Dostala jsem shůry několik takových týdnů, kdy jsem byla sama se sebou víc než kdykoliv jindy. Nemluvila jsem a spíše jen přemýšlela o všem možném. V té době ke mně najednou nepřicházely informace zvenku, ale zevnitř a kupodivu jsem prožívala veliký klid i radost.
Zdá se, že my lidé stále mluvíme. Možná jsme naučení, že je třeba stále mluvit, nebo jsme si na to prostě zvykli.
Momentálně se můj sluch pomalinku vrací a já hodně přemýšlím o mých milých autistech, kteří také nemluví. Jejich sluch je ovšem zcela funkční, často však hypersenzitivní; což znamená, že je vysoce citlivý a nesnese všechny ty zvuky, které náš svět produkuje. Někdy jim nezbývá, než sluch odpojit. Jenže se zdá, že tady zdaleka nejde pouze o sluch.
Pro autistu je náš svět plný agresivních vjemů a naše chování jim mnohdy nedává smysl. Nemluvící autisté tedy často zůstávají sami se sebou, tam kde je to pro ně nejvíce bezpečné. Proto ani nemůžeme čekat, že se nám budou chtít přizpůsobit a náš svět začít s chutí objevovat. Proč by to dělali? Myslím si, že teď je řada na nás. Pokud jsme schopni s nimi za všech okolností zacházet jako s inteligentními bytostmi, které jsou nám rovny, můžeme se jim citlivě přiblížit, aniž by se cítili ohrožení.
Pro autistu je náš svět plný agresivních vjemů a naše chování jim mnohdy nedává smysl. Nemluvící autisté tedy často zůstávají sami se sebou, tam kde je to pro ně nejvíce bezpečné. Proto ani nemůžeme čekat, že se nám budou chtít přizpůsobit a náš svět začít s chutí objevovat.
Je pravda, že se je vždycky snažíme naučit komunikovat. Ne vždy to jde prostřednictvím slov a tak používáme znaky nebo obrázky. Ale ani to se nám někdy nedaří. Jsou prostě autisté, kteří s námi nekomunikují. A já se ptám sama sebe „Proč asi?“. Možná je to prostě proto, že dokud bude konkrétní člověk s autismem vnímat náš svět jako chaotický, přeplněný vjemy, nebezpečný, nelaskavý, neláskyplný… Dokud jej nebudeme schopni milovat přesně takového, jaký je, nebude mu ani dávat smysl se s námi propojit.
A jak tedy mluvit s nemluvícím autistou? Úplně jednoduše. Jako s milovanou bytostí, která možná nemusí rozumět obsahu mých slov, ale zcela jistě rozumí řeči mého srdce, rozumí energii, kterou směrem k ní vyzařuji a to je mnohem víc než slova. A třeba je to jedno z mnoha poselství, které nám autisté přišli předat. Možná nemusíme tolik mluvit, možná potřebujeme méně slov a více lásky. Třeba s námi pak začnou mluvit i ti, co nemluví.
S láskou k lidem s autismem SK