Učitelka a rozhodování o jediné pravdě světa (aneb o profesních situacích)

Kdo rozhoduje o pravdě? Ve svém dalším textu naše bloggerka Jaroslava Ševčíková popisuje reálné školní situace, které ukazují, že úkolem učitele není diktovat, ale vést žáky k samostatnému myšlení a sebereflexi. Text zároveň přibližuje, jak mohou žáci prostřednictvím aktivního zapojení, vlastních rozhodnutí a zodpovědnosti za výsledky svého učení objevovat nejen fakta, ale i hodnoty kritického myšlení a osobní interpretace.

Vnímám potřebu podělit se o řešení profesních situací, které jsem nedávno zažila. Ani dlouhá léta praxe mi nikdy nedají jistotu, že jsem situaci opravdu vyřešila a že jsem (se) rozhodla správně.

Stresuje mě to, ale i fascinuje. A to na učitelském povolání miluji.

Situace první: devátý ročník, dějepis, téma: Kultura věda mezi válkami (myšleno mezi první a druhou světovou).

Žák (fiktivní): „Paní učitelko, jak nám ukazujete ten kubismus v umění, hlavně v malířství, kdo rozhodl o tom, že je to kubismus?“

Zaskočil mě. Začala jsem skoro vařit z vody: „Myslím, že jak se utvářely různé umělecké směry, jak se umělci profilovali, tak buď už dopředu, nebo zpětně oni sami, či kritici umění, vyhledávali určité společné znaky a prostě pak ten styl pojmenovávali…“ nechala jsem ten výrok otevřený a cítila velkou nejistotu.

Ž: (nespokojeně zavrtěl hlavou): „Někdo by to měl říct jasně, upřesnit to.“

„Parametry uměleckých směrů ujasněné jsou, jde tu o znaky, které když rozpoznáme a porovnáme, můžeme vyslovit názor, možná i tvrzení…“

Ž: „A tyhle kočky jako obraz na stěnu za 550,-K, to je fakt kubismus? To je jako umění?“

Zamyslela jsem se. „Nacházíš tam znaky kubismu, obecně znaky umění?“

Ž: „Proč se mě pořád ptáte, proč to nemůžete rozhodnout? Jste přece učitelka, měla byste to rozhodnout!“

„Sama o tvé otázce musím přemýšlet, víš, jsem učitelka dějepisu, ne umění. Umění vnímám a mám ho ráda, ale nejsem odborník. Položil jsi mi otázku, na kterou možná neznají jednoznačnou odpověď ani sami umělci či jejich kritici. Co je umění? Jiná otázka je, Co je kubismus? Vnímáš mezi nimi rozdíl?  Přiznávám se, že nemám dost znalostí, abych ti jednoznačně na obě otázky odpověděla.“

Ž (vítězoslavně): „Takže to nevíte!“

„Opravdu nevím všechno. Na něco prostě jen můžu mít názor. Vlastně můžeme mít názor oba, ty i já. A dokonce se náš názor může lišit. Já svůj názor mám.“

Ž: (ještě vítězoslavněji): „Takže to víte, ale nepovíte! Za co pak berete plat, to jste učitelka (styďte se, zaznělo tam v podtextu). Máte mě učit!

„To tedy ne, učit se máš sám!“

Situace samozřejmě tímto nekončí. Přečetli jsme si společně znovu znaky kubismu, tak jak jsou popsány v učebnici dějepisu, hledali je a porovnávali na konkrétním obraze a... našli! Vyhodnotili jsme, že obraz nese znaky kubismu. Je-li to ale umění?! S tím si musí poradit každý žák sám.

(viz např. nehodnotící zpětná vazba, in. Slavík, J. (1999). Hodnocení v současné škole. Praha: Portál.)

Střih!

Situace druhá: jiný den, jiná situace, opět dějepis v devátém ročníku.

Žáci psali opakovací „prověrku“. Vznikla tak, že v předchozí hodině si ve dvojicích zformulovali pět otázek pro zopakování toho nejdůležitějšího pro téma Kultura a věda mezi válkami. Z jejich návrhů jsem vybrala pro celou třídu pět společných otázek pro prověření základních vědomostí (mimochodem, otázky všech byly velmi podobné a vesměs jednoznačně formulované, to je pro mne znamení, že se žáci učili a naučili, dávali pozor a pochopili nejdůležitější fakta). Dnes si prověrku napsali. Pak si vyměnili pera za tužky jiné barvy a odpovědi si s pomocí zdrojů informací vyhodnotili, opravili a navrhli si známku (prověrku psali modrým perem, hodnotili zeleným, protože červená je moje barva :) ). Jako zdroje informací jsme společně určili učebnici, sešit i internet (přes mobilní telefony).

Žák (fiktivní): „Paní učitelko, mám to dobře?“

„A co myslíš ty, máš to dobře? S čím si nevíš rady, s čím ti mohu pomoci? Použil jsi pro vyhodnocení odpovědi učebnici nebo sešit, nebo jiný odpovídající zdroj informací a našel jsi tam odpověď?“

Ž: „To jo, použil jsem učebnici a ověřil jsem si to v sešitě.“

„Pak jsi odvedl skvělou práci!“

Ž: (se lehce rozčílil): „Jo, já jsem pracoval, a co vy? Taťka taky říkal, že je to divné, když třeba píšeme písemku, sami si do ní vymyslíme otázky, sami si ji napíšeme, sami si ji opravíme, sami si navrhneme známky, sami si tam doplníme správná řešení a musíme za to nést odpovědnost… A co jako děláte vy (za ty peníze, co tu berete?), říkal taťka…“ dodal žák ještě opatrně. Asi abych nepoznala, že si to myslí také.

Nerozhodla jsem za něj, zda to má správně, ale pššššt (!), vám prozradím, že měl!

Co se to s našim světem stalo, že jediným arbitrem pravdy (správnosti?) má být někdo jiný (učitel, ředitel, politik), hlavně někdo jiný? Proč mám nést jako učitelka odpovědnost za to, co přijmou za správné (za pravdu) žáci, proč bych jim to měla diktovat?

Jsem učitelka. Chci žákům připravovat adekvátní podmínky pro jejich učení. A také to dělám, a to upřímně, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Organizuji výuku, předkládám fakta, podporuji jejich učení. Je na nich, k jakým závěrům dojdou, kolik úsilí do své práce vloží a jak výsledky využijí.

Mám zoufalý pocit, že stále víc diskutujeme o formě, nikoliv o obsahu. Bojím se, že je to zkáza současného světa. Kdo za co může, kdo co zhodnotí, kdo za to ponese odpovědnost.

Můj názor je, že učitel vyučuje, plánuje, realizuje, koordinuje (a na závěr pak spoluhodnotí) společnou interakci ve výuce, ale učit se musí žák sám. A jedním z procesů učení, ve škole podle mě možná nejdůležitějším, je učit se přijímat odpovědnost za výsledky svého učení. Učitel k tomu má žáka vést, ukazovat cestu.

Anebo je to jinak?

Jaroslava Ševčíková