Naše bloggerka Jaroslava Ševčíková, zkušená učitelka a didaktička z Ústavu pedagogiky a sociálních studií, se ve svém dnešním textu zamýšlí nad možnostmi hodnocení žáků. Jaká pozitiva přináší prověřování znalostí ve skupinkách a v čem je naopak lepší zkoušení jednotlivce? A připravuje škola na běžný život?
Školství, škola, učitelé, výuka a učení žáků je v hledáčku české společnosti neustále. Na jednu stranu je to dobré, protože existuje kontrola, na druhou je to stresující pro nás učitele. Učitel si buduje své profesní přesvědčení, vzdělává se, získává a vyhodnocuje zkušenosti a pak si „něco přečte“ či zaslechne v médiích a jeho svět se otřese. Poprvé jsem stála před tabulí před osmatřiceti lety. Ale ty nejsilnější otřesy přicházejí v posledním desetiletí.
Jakýsi učitel (možná jím je, možná není) pranýřoval na jakémsi blogu současný způsob prověřování znalostí a hodnocení ve škole. Psal o tom, že je nesmysl týrat děti zkoušením a prověřováním znalostí pomocí individuálních písemných testů, vždyť přece nic v životě nevzniká tak, že by byl člověk přinucen mít všechno v hlavě, vždyť je přece přirozené, že si věci dohledává, konzultuje s okolím, ve skupině… Tak prý vnikají nejlepší projekty. Proč se tak tedy nezkouší ve škole?
Mírně mě zviklal. Přece jen jsem už v profesi dlouho. Nemohlo se mi stát, že jsem zatvrzelá, nevstřícná novým myšlenkám?
Rozhodla jsem se, že připravím prověřování znalostí tak, aby v rámci projektu mohli žáci spolupracovat a společně nacházet řešení problémů, a já si tím ověřím jejich znalosti (ne že bychom to ve výuce nedělali – děláme, ale v přípravě, nikoliv u prověřování znalostí).
Učitel si buduje své profesní přesvědčení, vzdělává se, získává a vyhodnocuje zkušenosti a pak si „něco přečte“ či zaslechne v médiích a jeho svět se otřese.
Nebudu to protahovat.
Nepovedlo se. V každé skupince pracovali dva, někde snad i tři, ale další dva se vezli a odpočívali, tématem zcela nepolíbeni, a opisovali. A bohužel ani ti dva aktivní neuchovali své poznatky v mysli dlouho, prostě je odevzdali do projektu a zapomněli.
Byla jsem rozčarovaná. Bohužel, ze sebe. Nedokázala jsem tento způsob prověřování znalostí žáků zvládnout.
A pak se to stalo: žák naší střední školy mne jednou svezl domů. V jednom okamžiku prudce skočil na brzdy a upřeně zíral na malé dítě, které mu vběhlo do cesty. Ufff! Strašná situace! Ale zvládl to!
Můj žák na základě znalostí vyhodnotil situaci a hned zastavil… Věděl jak na to. A vyřešil to sám. Musel se rozhodnout vmžiku, řešit situaci bez porady s kamarády, bez nahlížení do příruček a prý i bez zkušenosti.
Ale víte co? Já se uklidnila. Můj žák na základě znalostí vyhodnotil situaci a hned zastavil… Věděl jak na to. A vyřešil to sám. Musel se rozhodnout vmžiku, řešit situaci bez porady s kamarády, bez nahlížení do příruček a prý i bez zkušenosti. Stejně rychle musí reagovat řidič u dopravní značky, semaforu a řešení situace na křižovatce. A většina z nás jsme přece řidiči.
I proto si myslím, že škola žáky na běžný život připravuje.
V expozici, výuce a učení, při opakování a fixaci prostě pracujeme ve skupinách, diskutujeme, dohledáváme informace, řešíme problémy společně. A když přijde čas vytáhnout ze svých myšlenek fakta, a to rychle, hned a pod tlakem, v časové tísni – to také dokážeme. A podle mne i díky testům, které nás na tyto situace připraví. Ano, školní znalosti jsou relativně odtržené od běžného života, od terénu… Ale připraví náš mozek na tento typ reakcí.
Za mne tedy – sláva testování v přísném režimu bez opisování, v roli „každý sám za sebe“, protože nutí žáka vymáčknout z mysli fakta, data, informace, a to vše v mírném stresu, pod tlakem a v časové tísni. Takový je totiž i život a velká část rozhodování v něm.
Anebo je to jinak?
Jaroslava Ševčíková