Učitelka v profesních situacích: Jsem učitelka, co nikoho nic nenaučí

Co se stane, když učitelka otevřeně řekne, že nikoho nic neučí? Dnešní text Jaroslavy Ševčíkové není provokací pro efekt, ale pokusem vrátit se k samotnému jádru učení a k tomu, komu vlastně patří odpovědnost za poznání, porozumění a změnu.

Rodič: Tak ho to naučte! Učitelka: Nenaučím. Nejde to!

Ano, jsem učitelka, co nikoho nic neučí a víte co… Jsem na to hrdá!

Nechci nikoho nic učit a naučit, protože to prostě není možné z principu a významu pojmu: učit se. Určitě už cítíme nějakou zradu, a asi všichni chápeme, že jde o terminologický problém.

Ale kéž by byl problém jen v terminologii! Rozčilují mě výroky typu: Učte žáky tomu a tomu… Učte je myslet, učte je řešit problémy, učte je správně komunikovat, učte je moderně…

Proč raději neřekneme: Ať (kéž) se žáci učí…

Víte, pro mne platí, že učit se může jen žák (člověk) sám.

Nikoho nic naučit nelze, už z principu věci, principu učení, jako SEBEregulačního mechanismu, kterým si žák osvojuje INDIVIDUÁLNÍ zkušenost, a ve škole pak záměrně (ne)získává vědomosti, dovednosti, návyky a utváří si postoje. 

Toto za něj, za žáka, nemohu udělat já, jako učitelka, a ani bych nechtěla, i kdyby to bylo možné. Učení není (ná)tlak zvenku. Učit se opravdu může jen žák sám, zevnitř.

Učitel navzdory pojmenování své profese, nikoho nic neučí a ani naučit nemůže. On svého žáka k učení vede, učením provází, podporuje, podněcuje a někdy i provokuje.

Učitel totiž žáky neučí, učitel žáky vyučuje

Když mi někdo řekne: Začněte už konečně učit své žáky moderně…, tak se šklebím.

Moderně se musí učit oni sami. Já jim „jen“ připravuji podmínky. A rozhodně jim nebudu přikazovat, jestli se mají učit diskusí ve skupinách, nebo individuálně, hloubkovým studiem faktů s následným analyzováním myšlenek, formulováním argumentů, odpovídáním na doplňkové otázky, učením se z více zdrojů a srovnáváním faktů. To je jejich učební strategie. Já jim ve výuce ukážu všechny, ale kterou si vyberou – to je prostě na nich.

Ti chytráci pak říkají: Hádáte se o slovíčka!

Já říkám: Hádám se o princip! O svobodu žáka: učit se.

Mám významné podezření, že právě ti prudiči, chytráci a odborníci, kteří nám učitelům přikazují, že (vůbec) máme učit žáky, si myslí, že prostě vezmeme trychtýř a nasypeme žákům požadované učivo do mozku, nejlépe úhlednou vizuálně kontrolovatelnou prací ve skupinách, zážitkem, diskusemi o ničem, protože kdo nezná fakta, o čem by diskutoval?

To oni jsou na zcestí! Protože nejen nerozumí obsahu pojmu „učit se“, ale i jejich představa o dělbě práce ve výuce je zcestná. Brojí proti transmisi, ale sami ji svými výroky nabízí jako moderní řešení! Volají po aktivizačních metodách učení a považují za ně použití Kahoot! nebo Riskuj či křížovku vlastní výroby. (Cha!)

Rodič: Tak ho to naučte! Učitelka: Nenaučím. Nejde to! Naučit se to (cokoliv) může jen on sám. Ale ráda ho k učení povedu, připravím mu podmínky, připravím cestu, nabídnu podporu a pomoc. Ale učit se a naučit se to může jen žák sám.

Berete to? Anebo to vidíte jinak?

Mimochodem, milí studenti VŠ, i vy jste v roli žáka ve výuce. :) Ani vás nic vyučující nenaučí, nemůže, nejde to z významu slova „učit se“. Naučit se to můžete jen vy sami.

Omlouvám se za terminologické okénko, ale cítím, že bylo potřebné.

Protože nakonec nejde o tu terminologii ale o to, učit se…

Anebo to vidíte jinak?

Jaroslava Ševčíková