Bouře

Nejnovější autorský dialog Jiřího Vymětala a Hany Vackové pracuje s metaforou bouře. Přečtěte si další příspěvek blogu zajímavého tím, že jde o společný blog dvou autorů – tentokrát mimo jiné na téma odpovědnosti za „společnou“ plavbu a potřebnosti majáku. Hana Vacková a Jiří Vymětal – zkušená středoškolská učitelka z prestižního gymnázia a její někdejší žák, který sám je dnes nejen učitelem, ale i úspěšným ředitelem základní školy. Originální dvojice bloggerů, pro které je učitelství posláním a životním stylem. Jak říkají, společné psaní je pro ně způsobem reflexe vlastního pedagogického počínání a taky svého druhu terapií. Oba totiž berou svou práci vážně, kladou si důležité otázky a prostřednictvím psaní a vzájemného dialogu na ně hledají odpovědi.


Tak jsme přežili tyto šílenosti, tak teď už přijde klidnější období. Buch bác! Týjo. Aha. Tak to šílené období byla vlastně zpětně nádherná pohoda, teď je to teprve pořádná katastrofa… Buch bác! Aha. Takže ne, to bylo super, teď je to mazec… Zvládnu to? Jo, aha zvládnu, až teď toto nedám! … A zase dám. Protože musím. Protože nemůžu jinak. Protože chci. Protože prostě jsem ten, který teď vede, zodpovídá, táhne.


A každou zkušenost beru jako možnost růstu.


Klidné moře zkušeného námořníka nevydá, že?


Jaký je ten zkušený námořník? Možná trochu drsoň, i když v jádru laskavec. Asi chápe ty, co jsou na začátku, dá jim radu, nebo jen povzbudí; občas přitvrdí, pokud někomu příliš roste hřebínek a neslyší a nevnímá souhru plavby; ctí ty, co už mají odpádlováno v pořádných bouřích. A rád se vrací domů, kde nemusí být zkušeným a zodpovědným, ale docela obyčejným užívačem jiných krás, které mu život přináší.

A věří v Prozřetelnost. V náhody, příležitosti a možnosti. Že každá bouře je tu právě pro ten růst. A že po každém dešti něco vzklíčí. U někoho hořkost a zloba, u druhého pevnost, u dalšího pochopení, rozhled, respekt a pokora. U sebe střeží růst toho dobrého.


Svět je permanentní růst. A bez bouří by nevydal ty zkušené.

Učitel hlídá klid na moři třídy, ředitel klid na moři pedagogického sboru. Hlídá, hlídá, ale neuhlídá. Svět není klidný. Svět je permanentní růst. A bez bouří by nevydal ty zkušené. Nerozlišil by strach od jistot, pevné od předstíraného. Při bouři se rozsvítí jako strážce a útočiště maják. Nezvládne zajistit, aby všichni vyšli z bouře bez šrámů, ale pojmenuje, reflektuje, vyhodnotí, poradí, zhodnotí, povzbudí, nasměruje.


Poslední dobou nám to v lidech a mezi lidmi bouří nějak moc. Asi je třeba rozlišit zrno od plev. Najít své správné místo a posílit to, co má posilněno být.


Sleduju ty, v kterých to tak bouří, až to rozbouří i všechny kolem. Ty útočné, kousavé…

Mívám trochu obavy, když to v člověku začne bouřit. Když se stává zhoubou, vichřicí a smete vše kolem.


Spíše rozsvěcuji maják klidu, nadhledu a rozumu. Ochránit to křehké.

Nehledám ten správný čas, kdy se vrhnout do bouře a skládat zpřeházené. Na to bude ta správná chvíle až po nečase. Spíše rozsvěcuji maják klidu, nadhledu a rozumu. Ochránit to křehké.


Někdy bych rád znal ty prvky, jednotlivosti, které splynutím vytvoří bouři. A jak jim předcházet. Rád bych věděl, proč zrovna to nejvíce bouří v lidech, kteří se tváří jako trvalé slunce a jas? Jestli rouškou duchovnosti přetváří skrývanou nenávist, zlost a nesebejistotu? Útočnou obhajobou sebe sama svou pýchu a neschopnost přijmout jiné vidění světa než černobílé?


Jsou lidé, kteří bouře vytváří. I když je sami odsuzují. Jsou chvíle, kdy bouři vytváříme svým vlastním rozhodnutím.


A vše je v pořádku. Jen být tím majákem, který zasvítí, když je momentálním vládcem tma.

Nenechat se zlomit. Být dál nositelem pevnosti a jasu. Majákem.


Nezmatkovat, nepopouzet, nestavět se proti řádu, ale pevně nést spoluzodpovědnost za celou plavbu.


A objevit umění přijít domů. Vysvléct se z námořnického. Poděkovat osudu. A užívat si jiný svět, který je také můj.



Jiří Vymětal

32 zobrazení0 komentář