Bouře

Nejnovější autorský dialog Jiřího Vymětala a Hany Vackové pracuje s metaforou bouře. Přečtěte si další příspěvek blogu zajímavého tím, že jde o společný blog dvou autorů – tentokrát mimo jiné na téma odpovědnosti za „společnou“ plavbu a potřebnosti majáku. Hana Vacková a Jiří Vymětal – zkušená středoškolská učitelka z prestižního gymnázia a její někdejší žák, který sám je dnes nejen učitelem, ale i úspěšným ředitelem základní školy. Originální dvojice bloggerů, pro které je učitelství posláním a životním stylem. Jak říkají, společné psaní je pro ně způsobem reflexe vlastního pedagogického počínání a taky svého druhu terapií. Oba totiž berou svou práci vážně, kladou si důležité otázky a prostřednictvím psaní a vzájemného dialogu na ně hledají odpovědi.


Tak jsme přežili tyto šílenosti, tak teď už přijde klidnější období. Buch bác! Týjo. Aha. Tak to šílené období byla vlastně zpětně nádherná pohoda, teď je to teprve pořádná katastrofa… Buch bác! Aha. Takže ne, to bylo super, teď je to mazec… Zvládnu to? Jo, aha zvládnu, až teď toto nedám! … A zase dám. Protože musím. Protože nemůžu jinak. Protože chci. Protože prostě jsem ten, který teď vede, zodpovídá, táhne.


A každou zkušenost beru jako možnost růstu.


Klidné moře zkušeného námořníka nevydá, že?


Jaký je ten zkušený námořník? Možná trochu drsoň, i když v jádru laskavec. Asi chápe ty, co jsou na začátku, dá jim radu, nebo jen povzbudí; občas přitvrdí, pokud někomu příliš roste hřebínek a neslyší a nevnímá souhru plavby; ctí ty, co už mají odpádlováno v pořádných bouřích. A rád se vrací domů, kde nemusí být zkušeným a zodpovědným, ale docela obyčejným užívačem jiných krás, které mu život přináší.

A věří v Prozřetelnost. V náhody, příležitosti a možnosti. Že každá bouře je tu právě pro ten růst. A že po každém dešti něco vzklíčí. U někoho hořkost a zloba, u druhého pevnost, u dalšího pochopení, rozhled, respekt a pokora. U sebe střeží růst toho dobrého.