Nejnovější autorský dialog Hany Vackové a Jiřího Vymětala pracuje s metaforou bouře. Přečtěte si další příspěvek blogu zajímavého tím, že jde o společný blog dvou autorů – tentokrát mimo jiné na téma reflexe pandemií poznamenaného období. Hana Vacková a Jiří Vymětal – zkušená středoškolská učitelka z prestižního gymnázia a její někdejší žák, který sám je dnes nejen učitelem, ale i úspěšným ředitelem základní školy. Originální dvojice bloggerů, pro které je učitelství posláním a životním stylem. Jak říkají, společné psaní je pro ně způsobem reflexe vlastního pedagogického počínání a taky svého druhu terapií. Oba totiž berou svou práci vážně, kladou si důležité otázky a prostřednictvím psaní a vzájemného dialogu na ně hledají odpovědi.
Z bouřného času jsme se narodili, krok za krokem bouřným časem jdem… bože, proč mě jako první napadá Neruda? Ale nic výstižnějšího mě o uplynulém školním roce nenapadá, netušila bych, jak moc Neruda může být aktuální.
Příměr s lodí a kapitány je skvělý, loď je určena k plavbě, a ne ke kotvení v přístavu, to se z ní klidně může stát historická památka… Přesto jsme byli násilně ukotveni, někteří v poměrně luxusních kajutách, jiní méně. S úklidem na lodi museli pomáhat všichni, i ti, kteří nikdy neuklízeli.
Nakonec i loď zakotvená v přístavu se naplnila cestujícími, každý byl ale zalezlý v kajutě a moc ven nemohl. A tak se stalo, že někteří si na bezplavbu zvykli, protože byli v bezpečí. A když zazněl pokyn plnou parou vpřed na širé, rozbouřené moře, dostali někteří hned při vyplutí mořskou nemoc.
A protože mořská nemoc není rychle odstranitelná, mají ji někteří doposud, i když loď otočila a vrací se do přístavu. Potíže jednotlivých kajut jsou silně individuální. Někteří si zvykli, že loď stojí. Kam by jezdila? Někteří nestačili nastoupit, jiní jásají, protože tak to má být i s mořskou nemocí, vždyť každý to musí zvládnout.
Bouře v nás, bouře ve všech, bouře na moři, dá se to vůbec ukočírovat?
Hledám majáky, ale na rozbouřeném moři nejsou vidět. Zápasím s tím, abych se nenechala zlomit ani ponorkovými nemocemi, ani letními bouřkami na moři.
Na moři je to přece jiné než v přístavu. A v životě si mají lidé možnost vybrat: nemají-li rádi cestování lodí, vyberou si něco jiného. Na druhé straně, když už jsou lidé na palubě, nedá se nic dělat než plout a plavbu si neznechucovat. A tak chceme most přes rozbouřené moře a ono to nejde. Vše mívá svůj začátek a konec, ale když skočíte doprostřed, těžko to zvládáte. A tak mezi cestovateli propukne ponorková nemoc z ničeho… možná jen z únavy. Spousta cestujících zapomněla na to, koho vedle v kajutě má, co je soused zač a na co si dát pozor.
Poslední dobou nám to v lidech a mezi lidmi nějak bouří, píše Jirka. A já na sobě sleduji, že i já se nechám snadno strhnout a bouřím víc, než je zdrávo. Hledám majáky, ale na rozbouřeném moři nejsou vidět. Zápasím s tím, abych se nenechala zlomit ani ponorkovými nemocemi, ani letními bouřkami na moři. Chci se udržet na palubě, nenechat se z ní smést, je potřeba se chytnout lana. Lana, co k nebi nás poutá. Pokusit se udržet zdravý rozum, nadhled, i když je to přes nemoc a únavu tak těžké.
A pak přijde náhle čisté nebe posílené mladou energií: „tohle by mě nikdy nenapadlo, až po přečtení toho článku, který jste nám dala, to jsem nevěděla, je to jiný pohled na věc, pokusím se na to dívat z různých úhlů pohledů“. Vane svěží vítr a člověk má najednou touhu skály lámat a hory přenášet.
A zase mi letí hlavou Neruda, kde ses mi tady vzal?
Ach hleďme pilně ke korábu svému, jsme jeho plaňky, hřeb jsme svěrný v něm, a věrně, toužně přilneme-li k němu, zas šťastna záhy bude Česká zem! Však byť měl Čech již všechno ve svém klínu, čeho si v nejbujnějších snech svých ždál — to lidské moře nezná odpočinu…
Proč tohle patetické je v dnešní době tak aktuální? To lidské moře nezná odpočinu…
Hana Vacková