Je tu další příspěvek naší bloggerky Regíny Oczkové, mladé speciální pedagožky a maminky. Jak říká, mateřství jí změnilo pohled jak na školství, tak na rodiče dětí, s nimiž se setkává v praxi. Ve svém dnešním textu se zamýšlí nad fenoménem předsudků ohledně dětí učitelů a představuje čtenářům vlastní zkušenosti.
Asi všichni známe předsudky o dětech učitelů, lékařů, zdravotních sestřiček aj. Od takových dětí společnost očekává, že se budou chovat určitým způsobem, vystudují vysokou školu a půjdou ve stopách rodičů. Když jsem čekala dceru, bylo mi 27, měla jsem tři roky praxi ve speciálním školství, takže jsem prakticky nepotkala zdravé dítě. Spoustu času jsem trávila čtením knížek o zdravém vývoji dítěte a nakupovala hromady didaktických „hraček“. Každý si ze mě dělal legraci, že se malá ještě nenarodila, ale už má vzdělávací plán na tři roky dopředu.
A aby to byla ještě větší legrace, teoreticky našprtané učitelce se narodilo dítě, které vyžadovalo téměř 100% pozornost, moc nespalo, o hromadu didaktických ani jiných hraček nejevilo zájem a chtělo být nonstop s maminkou. Takže jako každé jiné dítě. Postupně jsem zkoušela vymýšlet všelijaké aktivity podle montessori apod., ale zájem dcery vždy do pěti minut opadl. Závistivě jsem pozorovala děti v herničkách, které si soustředěně hrály s legem. A to moje, jako by vědělo, že se narodilo učitelce. Běhalo, křičelo a jezdilo dokola na odrážedlech a úspěšně ignorovalo veškeré vzdělávací snahy své matky.
Blíží se její čtvrté narozeniny, první rok v mateřské škole má úspěšně za sebou. A co jsem vypozorovala, ve školce je to šikovný snaživý andílek. Takže ignoruje jen svou matku, ne všechny učitelky. To se mi ulevilo. Ze školky nosila pečlivě vyplněné pracovní listy, vybarvené omalovánky. Doma se tvářila, že pastelky jsou sprosté slovo. Je to rebel.
A moje dítě, jako by vědělo, že se narodilo učitelce. Běhalo, křičelo a jezdilo dokola na odrážedlech a úspěšně ignorovalo veškeré vzdělávací snahy své matky.
Jsem asi jedna z mála maminek, která netvrdí, že je její dítě nejšikovnější na světě. Moc dobře vím, co jí nejde. A dost se snažím, aby se v tom zlepšila. Ale jí je to jedno. Dál si dělá to svoje. A dělá dobře. Občas mi musí připomenout, že i když je dcera učitelky, nemusí získat nobelovku, nemusí vystudovat vysokou školu, nemusí být nejlepší ze všech.
Na konci školního roku se mnou absolvovala spaní ve škole s mou třídou. Musím říct, že jsem byla překvapená, jak rychle se mezi ty jedenáctileté děti integrovala. Za hodinu jsme si s kolegyní mohly sednout a dát nohy nahoru, protože ten milý blonďatý andílek běhal za dvakrát většími dětmi a křičel: „Neběhej po té chodbě!“ „Kde máš papuče?!“ „Nejez na tom koberci, budou tam drobky.“ „Umyl sis ruce?“ Tak nevím, jestli se ty „učitelkovské geny“ dědí, nebo z ní roste bachařka. Každopádně, u nás doma nikdo nemluví u jídla a boty máme srovnané do řady. Pro jistotu.
Regína Oczková