Mami, proč ty můžeš a já ne?

Je tu další příspěvek naší bloggerky Regíny Oczkové, mladé speciální pedagožky a maminky. Jak říká, mateřství jí změnilo pohled jak na školství, tak na rodiče dětí, s nimiž se setkává v praxi. „Proč ty to mami můžeš dělat a já ne?“ Dnes se Regína zamýšlela nad tím, jak rozumně odpovídat na zvídavé otázky dětí a jak je důležité správně s dětmi komunikovat.


Čtyři roky. Věk, kdy moje dcera dorostla do období „a proč?“. A nejsou to jen otázky typu „Proč je nebe modré a voda mokrá…“. Tyhle věci se ještě dají vygooglit. Přichází s otázkami daleko záludnějšími…


Děti vstřebávají vzorce chování dospělých, kteří se kolem nich pohybují. Nejdříve rodiče, prarodiče, později pedagogové v mateřské škole. Slyší, jakým stylem komunikujeme, jestli zdravíme a děkujeme. Vše si ukládají do paměti a postupně naše chování kopírují. Sociálními sítěmi proběhlo mnoho vtipných videí, která zachycují batolata chodící po pokoji, žvatlající do plastového telefonu a divoce gestikulující rukama. Děti hrající si s autíčky, sprostě nadávající na okolní řidiče. Holčičky vysvětlující svým panenkám, že teď si prostě nemůžou jít s nimi hrát, protože mají plno práce a ještě musí uvařit večeři. Většina z nás by se v tom našla.


Velmi pozorně nás sledují i ve chvílích, kdy si myslíme, že si můžeme v bezpečí kousnout do čokolády, aniž by nás dítě vidělo/slyšelo. Ale právě v těchto chvílích jsou nejpozornější. A tehdy přicházejí ty pálivé dotazy. Mami, proč ty můžeš koukat do telefonu u jídla, a já nemůžu mít pohádku? Proč ty můžeš čokoládu před večeří a já ne? Proč už musím jít spát a ty se můžeš koukat na film? A odpovědí „protože už jsem dospělá a ty jen dítě“ jsem si jen přitížila.


Slovy „Už jsi přece velká holka, zvládneš to, věřím ti…“ jsem jen roztočila kolotoč myšlenek v té malinké blonďaté hlavičce. Teď přijde s tím, že si dá ke svačině dva nanuky, protože už je přece velká a dospělá.

Brzy totiž přišla situace, kdy bylo třeba, aby byla statečná a zvládla těžký úkol. A slovy „Už jsi přece velká holka, zvládneš to, věřím ti…“ jsem jen roztočila kolotoč myšlenek v té malinké blonďaté hlavičce. Teď přijde s tím, že si dá ke svačině dva nanuky, protože už je přece velká a dospělá. S tímhle už google nepomůže. Jako vše ostatní, i tohle je o správné komunikaci.


Jako už spousta jiných situací, i tohle mě vrátilo myšlenkami do dětství. Vždy jsem musela půjčit mladší sestře vše, co chtěla, protože „jsem přece starší a rozumnější“. Dostávalo se mi méně pozornosti, protože „sestřička je ještě malá, ty už jsi velká, běž si hrát sama“. To přece není žádné rozumné vysvětlení dané situace, ani uspokojení mých dětských potřeb. Pomalu ale jistě mezi námi vznikl nezdravý vztah. Mladší sestra chtěla být pořád se mnou, vzhlížela se ve mně, já ji nemohla vystát, protože jsem ji měla pořád na krku a sebrala mi pozornost mámy. Ve velmi raném věku jsme se začaly hádat a prát, a zůstalo nám to doteď.


I když tohle byla dříve běžná situace, dnes už spousta rodičů uvažuje jinak a naštěstí se snaží s dětmi daleko lépe komunikovat. I já se o to snažím, nejen doma, ale i v práci. Děti jsou taky lidi. A zaslouží si respekt a měly by mít možnost říct svůj názor. Jak ale odpovědět rozumně na otázku, „Proč ty to mami můžeš dělat a já ne?“. Všechno jde, když se chce, se říká. Když je nejhůř, vždy se dá vzít čokoláda s sebou při vynášení odpadků a dát si ji v klidu u popelnic. Jen nezapomeňte zlikvidovat obal. Děti jsou všímavé.


Regína Oczková

65 zobrazení0 komentářů

Související příspěvky

Zobrazit vše