Je tu další text Hany Vackové, zkušené středoškolské učitelky z gymnázia a také naší bloggerky! Zoufalství, marnost, nevděk, ale také vděčnost a empatie. Hana dnešní příspěvek věnuje všem lidem, kteří neztrácí elán a baví je učit bez ohledu na všechny překážky a těžkosti.
Neboť zároveň si nemohu nevzpomenout na tu lopotu, na to marné úsilí. Na ten pocit zoufalství, který střídá pocit zoufalství, na ten pocit marnosti, na nevděk, překážky, vyčerpanost, která se člověka v 15:00 zmocní, na tu únavu, když jsou porady, na přípravu maturitních ročníků, na to vstávání, když škola začíná hned ráno. Na to, jak jeden druhýho nechápe (jak často se přistihnu, že cituju nějakého žáka). A na ty pusté žvásty a na tu pseudopedagogickou hantýrku. A na ty kilometry a KILOMETRY NAPSANÝCH SLOV. A stačí jeden okamžik opravdového citu a už se poroučím ze svého lana se slunečníkem a se vším.“
Bel Kaufmanová – Nahoru po schodišti dolů
Knihu, která nese název Nahoru po schodišti dolů, napsala roce 1964 americká spisovatelka židovského původu a byl z toho bestseller.
Na tento úryvek denně myslím, když běhám sem a tam nahoru po schodišti dolů. Myslím úplně stejně na ten marný boj, na byrokratické překážky, na pocity zoufalství, že vlastně nevím, ke komu mluvím… Letos jsme ve filozofii při probírání George Berkeleyho přišli na to, že předběhl dobu – Existovat znamená být vnímán. Takže já jako učitel nejsem, protože nejsem většinově vnímána. Studenti unikají do svých sociálních sítí, a mě přepadají pocity marnosti a zoufalství.
Jaké překážky jsou dnes, když mnoho let před tím jsme byrokratické dokumenty vyplňovali ručně? Vysvědčení, tabulky o prospěchu, docházky, papírové třídní knihy a výkazy. Dnes se vše účelně spojuje ve Škole online, či v Edukitu. A přesto – trávíme mnoho času mailovou korespondencí, měli bychom stále sledovat školní poštu, protože se v ní může objevit nečekaná událost, či nějaký nenadálý příkaz. Když náhodou onemocníme, měli bychom den předem varovat, protože suplování je náročná věc, a tak místo small talku na sebe ceníme zuby a běháme. Samostatnou kapitolou je, že vše musí být v kopiích, nejméně ve třech, protože by se jeden mohl urazit, že nebyl osloven. Dozory, přeběhy, spěch je nám v patách. Káva je naše transfúze, abychom vydrželi do odpoledního vyučování.
Existovat znamená být vnímán. Takže já jako učitel nejsem, protože nejsem většinově vnímána. Studenti unikají do svých sociálních sítí, a mě přepadají pocity marnosti a zoufalství.
Nekonečná řada otázek, proč tady máme sedět, proč se máme něco učit, proč máme jít na kulturní představení? A v tom všem vysvětlovat, vysvětlovat, a tvářit se profesionálně, že nás nic nevyvede z míry…
A pak stačí jeden okamžik a přijde zpráva na Messenger: „Ty 4 roky uběhly jako voda, ale co můžu s jistotou říct, že kdybych vás neměl ze ZSV, neměl bych až takovou empatii, kterou jsem získal přes psychologii a různé eseje, takže ještě jednou děkuji moc, ať vás učit stále baví, a hlavně s názory a eseji nepřestávejte, rozvíjí to kreativitu!!!“
A jsem z lana dolů i se slunečníkem i s profesionalitou.
Věnováno všem, které učit stále baví a jdou přes překážky vpřed, protože nezáleží na tom, jestli jim je dvacet pět nebo šedesát, všichni ti si zaslouží úctu a ocenění.
Hana Vacková