top of page

Učitelka a oblíbené požadavky studentů aneb rozhodněte (za mě), zda to mám správně

Ve svém dnešním příspěvku se naše bloggerka Jaroslava Ševčíková, zkušená učitelka a didaktička z Ústavu pedagogiky a sociálních studií PdF UP, zamyslela nad otázkami (sebe)hodnocení. Jak autorka sama upozorňuje, studující často nevěří své práci a potřebují potvrzení od autority vyučujícího. Někdy dokonce nejsou ani ochotní svoji práci hodnotit. Jak ale s tímto problémem pracovat? Nejen to se můžete dočíst v dnešním článku.



Práce učitelky je podle mě ta nejlepší na světě. Mám ji ráda. Každý den se do práce těším, a to jak na své žáky na střední škole, tak na své studenty vysoké školy. Mnohé profesní situace jsou ale fakticky „adrenalin“.

 

Někdo uspokojuje svou dobrodružnou část povahy adrenalinovými sporty, pro mne je nejvyšším „adrenalinem“ výuka a práce s žáky a studenty. Překvapení na mě číhá každý den. Mou práci doprovází záplava endorfinů, radost, pocit spokojenosti…

 

Ale poslední dobou se spokojenost občas vytratí. I když… jen na minutky.

 

„Mohla byste mi zkontrolovat, jestli to mám dobře?“ Zeptal se jeden student poté, co odevzdal zápočtovou práci, splnil veškeré povinnosti a získal zápočet. (Představme si prosím studenta fiktivního. Kdyby se v něm někdo z vás poznal, jde o podobnost čistě náhodnou).

 

„A máte to dobře? Co myslíte?“

 

Pokrčil rameny.

 

Zadala jsem ve cvičení z obecné didaktiky úkol vypracovat písemně přípravu na výuku. V průběhu cvičení jsme ji diskutovali, ukazovali si praktické výstupy teoretických konstruktů, vzájemně sdíleli své přístupy ke zpracování jednotlivých didaktických kategorií atd. Předem jsem studenty upozornila, že za svou práci nesou odpovědnost sami, já odpovědnost přebírat nebudu. V zadání nastavuji podmínky, organizuji cvičení, průběžně odpovídám, napovídám a povzbuzuji k hledání ideálních řešení, ale odpovědnost za práci je na nich.

 

Student cítil pochyby, nevěřil svému výkonu, nevěřil své práci a potřeboval potvrzení od autority.

 

Šlo o aktivního studenta, do cvičení poctivě docházel, hodně diskutoval, skvěle se zapojoval. Přesto ve chvíli kdy mu už v podstatě „o nic nešlo“, protože zápočet měl zapsán, cítil pochyby, nevěřil svému výkonu, nevěřil své práci a potřeboval potvrzení od autority.

 

Nic proti, mohla bych se cítit polichocena, jednak tím, že má v mou odbornost důvěru a že mě ctí jako autoritu v oboru. Proč jsem tedy byla rozmrzelá? Protože jsem cítila selhání v roli učitelky. Poslední dobou hodně přemýšlím o tom, co si žáci a studenti myslí o odpovědnosti za své výkony.

 

Když jsem nastupovala do profese, už skoro před čtyřiceti roky, cítila jsem plnou odpovědnost za výkony svých žáků. Byl to těžký závazek. Dusivý. Nést odpovědnost za to, jak naplánuji a zorganizuji výuku, i jak ji realizujeme s žáky společně (já vyučuji, oni se učí) a ještě i za to, co se nakonec naučí? Ano, tehdy mi bylo dáváno najevo, že mám odpovědnost i za jejich výkon. A také za to, kolik rozdám jedniček a kolik pětek, protože přece jen neschopný učitel využívá hodnocení pět.

 

Dnes starý přístup beru jako daň profesní nezralosti. Postupem času jsem rychle došla k přesvědčení, že jen přenesení odpovědnosti za vlastní výkon na žáka je správný přístup. V okamžiku, kdy se žák (student) rozhodne převzít zodpovědnost za své výkony ve výuce, za realizaci učebních činností i za hodnocení výsledků své práce, dovolím si prožívat profesní pocity dobře odvedené práce. Bohužel, žáci ani studenti na tento přístup nejsou připraveni a mnohé z nich stresuje a rozčiluje.

 

V okamžiku, kdy se žák (student) rozhodne převzít zodpovědnost za své výkony ve výuce, za realizaci učebních činností, i za hodnocení výsledků své práce, dovolím si prožívat profesní pocity dobře odvedené práce.

 

Student: „Tak mám to dobře?“

 

Učitel: „Myslíte, že máte?“

 

Student (si myslí, některý to ale v dnešní otevřené době klidně i řekne nahlas):  „To mi snad řeknete vy!?“

 

Učitel – já: „Neřeknu. Proč taky? Je to vaše práce. Zhodnoťte si ji. Podklady k tomu máte ve skriptech, studijních oporách a máte i zkušenost ze cvičení. Ohodnoťte svou práci! A neste za hodnocení odpovědnost.“

 

Nic nerozčílí velkou část studentů víc než tato slova. Nic nepřinutí studenty studovat lépe než tento postup.

 

Pokud máte hodnotit nějaký výkon, snažíte se být v té věci odborníkem. Pak i línější student (konečně) sáhne po skriptech, monografii, textu a studuje, aby mohl zhodnotit svůj výkon.

 

Tváříme se jako jediné autority schopné cokoliv hodnotit. Zametáme mladým cestičky a nedovolíme jim ochutnat sílu a moc hodnocení vlastních výkonů a činů.

 

Náš svět s sebou nese hodně dobrého, nového a příjemného oproti době před čtyřiceti lety. Ale přinesl jednu hodně zlou věc. Jak se my dospělí snažíme chránit svá mláďata (děti), tak na sebe přebíráme odpovědnost za veškeré jejich chování a jednání (někdy snad i myšlení). Tváříme se jako jediné autority schopné cokoliv hodnotit. Zametáme mladým cestičky a nedovolíme jim ochutnat sílu a moc hodnocení vlastních výkonů a činů. Přitom – o kolik by byl svět jednodušší, kdyby mladí přebírali odpovědnost za své po/činy od okamžiku, kdy jsou schopni rozpoznat příčiny, projevy a následky svého jednání v dané věci.

 

Nejsme zvyklí hodnotit své výkony, ale jsme připraveni hodnotit ostatní a někdy opravdu „s gustem“. Cítíme se v právu mít na vše názor. Hodnotíme ale většinou na základě emocí (ne/líbí, ne/sympatický…), nikoliv na základě argumentů.

 

Student: „Nelíbil se mi přístup vyučující k výuce.“

 

„Co se vám na jejím přístupu nelíbilo?“

 

Student: „Tak obecně, prostě jsem se tam necítil dobře.“

 

„Uveďte prosím příklad. Co by měla vyučující změnit?“

 

Student (ošívá se): „No já nevím, třeba jak v tom cvičení se pořád ptala a vyvolávala. Jak malé fracky ve škole.“

 

„Aha. Jak to probíhalo konkrétně?“

 

Student: „No jak se ptala na nějaké ty věci, nevěděl jsem o tom nic, bylo to trapné, necítil jsem se dobře.“

 

„Vyučující se ptala se na nějaké věci a vy jste se u toho cítil trapně? Na jaké věci? Šlo o osobní (intimní) věci?“

 

Student: „Ne, ptala se na to, co zadala k prostudování minule, já jsem o tom nic nevěděl a cítil jsem se trapně. Ponížilo mě to.“

 

Toto je přepis záznamu rozhovoru, který byl realizován v rámci výzkumu na téma: Aktivizační metody ve výuce, ne/spokojenost studentů s organizací výuky.

 

Student také zjistil, že se tyto situace už nemusí opakovat, protože mají řešení. A to řešení má v rukou on sám. To je myslím největší výhra takové reflexe.

 

Nechci, aby tato ukázka vrhla špatné světlo na studenty. Většina studentů pracuje aktivně, dobře a s patřičným nasazením. Ale velká část studentů není schopná sebereflexe a sebehodnocení (možná protože je k tomu nikdo nevedl?). Trvalo asi dvacet minut, než v rámci rozhovoru student sám došel k názoru, že to, že se cítil trapně a nekomfortně, byl vlastně jeho problém a ne zlý záměr vyučující, protože měl stejně jako ostatní studenti šanci se na toto cvičení připravit a pak být jeho plnohodnotnou součástí. Student také zjistil, že se tyto situace už nemusí opakovat, protože mají řešení. A to řešení má v rukou on sám. To je myslím největší výhra takové reflexe.

 

Případný zlý záměr vyučující je ze strany studenta neřešitelný problém, protože ho neovlivní. Být připraven do výuky je naopak ze strany studenta řešitelný problém, protože ho má v ruku on sám.

 

Osobně jsem přesvědčena, že vyučující odpovídá za nastavení (rovných) podmínek pro učení žáků (studentů) a oni pak za své výkony, jak v procesech učení, tak ve výsledcích svého učení. Uvěřme tomu a bojujme za toto nastavení našich myslí. Bude nám všem líp!

  

Jaroslava Ševčíková

Související příspěvky

Zobrazit vše

Σχόλια


bottom of page