top of page
Vyhledat

Umí ještě studenti myslet bez AI?

  • Obrázek autora: Hana Vacková
    Hana Vacková
  • před 3 hodinami
  • Minut čtení: 4

Ve svém dalším textu se Hana Vacková vrací k otázce, která začíná být ve školách čím dál naléhavější: co vlastně ještě dělá student sám? Nad úvahami Michala Kaderky a Ondřeje Štefla konfrontuje vlastní zkušenosti s realitou tříd, kde AI dokáže během několika sekund vytvořit text, ale už nevede automaticky k tomu, aby mu jeho autor rozuměl. Pozornost, trpělivost, vůle a odpovědnost se tak stávají možná důležitějšími než kdy dřív.


Při surfování na internetu jsem narazila na Facebooku na článek Michala Kaderky, který se zabývá problematikou vyučování a používání AI na školách. Na první pohled se může zdát, že je to jednoduché téma, ale to jednoduché často skrývá velkou hloubku. 

 

Už jste si mohli všimnout, že při svém psaní používám metody kritického myšlení, především dvojitý deník. Tak se na tento článek podíváme metodou dvojitého deníku. 

 

Cituji z článku: „Nejčastěji řešíme věci, jak se vypořádat s halucinacemi jazykových modelů a jak zabránit tomu, aby žáci nechávali AI psát seminární práce, ročníkové práce, eseje a písemky“. Souhlasím s autorem, že AI části mladé populace spíš vymete hlavu, než by jí pomohla rozvíjet vlastní schopnosti. Z praxe vím, že tohle se už stává fenoménem, vytvořit vlastní myšlenku je téměř nemožné, hlavně v českém jazyce. Děti málo mluví, mezi sebou, s rodiči, dokonce i v poslední době vzdorují tomu, že by se měly bavit s učitelem. Cituji své studenty: „písemky napíšu, tak co mě ještě otravuje mluvením“? 

 

Používat AI ke školní práci ještě neznamená používat ji ke vzdělávání, i z autorovy zkušenosti vyplývá, že naprostá většina studentů AI nepoužívá ke vzdělávání, nechávají za sebe vykonávat práci do školy, a to není vzdělávání. Většina studentů využívá AI pouze jako vyhledávač, jednoduše zadají otázku, nepopíší situaci, neuvedou kontext ani požadovanou podobu výsledku. AI jim většinou nabídne tupé převzetí prvního výstupu. Taktéž dobře znám, ptám se na čestná občanství, studentka odpovídá: „nabídlo mi to nějakého Churchilla (tak jak psáno, tak čteno). Ptám se: Kdo je to ten Churchill? Odpověď zní: nevím, asi nějakej americkej prezident“! 

 

Problém je převážně v tom, že se studenti nemusí učit, ani se správně ptát. Jaké jsou důsledky toho, že děti prakticky nepoznaly nic jiného než obrazovky, chaty, krátká videa? Důsledkem je omezenější slovní zásoba, neznalost běžně používaných slov a slabší schopnost se vyjádřit. Samozřejmě nejvíce se omezená slovní zásoba objevuje v češtině; když nemám pomoc AI, nedám dohromady ani slohovou práci. A pak to vypadá tak, že vám student napíše, že nechápe, že má horší známku ze slohové práce, když si to po sobě četl a nezdálo se mu to vůbec špatné! Narážíme tu i na to, že ani učitel nedokáže AI konkurovat, protože není tak rychlý, tak pohotový. Nicméně má zkušenosti, ale to studenti většinou nechtějí slyšet, protože propojování souvislostí u studentů dnes moc nefunguje. Když studenti dostanou od AI delší text, většinou ho zkracují a nejsou ochotni přečíst tři odstavce a ani u nich neudrží pozornost. Nedokážou rozeznat, která část textu je podstatná, co je to odborný termín. A v této části se dostáváme k třem důležitým vlastnostem učení: pozornost, trpělivost a vůle. Jak chcete pracovat s některými studenty, když pozornost díky hrám udrží tak tři minuty, trpělivost nemají jako dovednost, a mimo jiné se to týká také seberegulace, odolnosti vůči pokušením a schopnosti odložit okamžité uspokojení ve prospěch dlouhodobého cíle. 

 

Rady – zadejte žákům práci, která je bude bavit, přestávají fungovat. K zajímavému úkolu v digitálním prostředí konkuruje prakticky neomezené množství zábavy a okamžitých podnětů. Obří konkurence v pozornosti a bezbariérový přístup k moři algoritmické zábavy nakonec povede k tomu, že mnoho dětí bude potřebovat vedle sebe mít někoho, kdo ho bude neustále vracet k učení, či mu připomínat, že se má učit.  

 

Pokud nadále studenti budou texty jednoduše kopírovat a odevzdávat, nestávají se tak autory, editory, ani kritiky textu. Stávají se pouze pošťáky, kteří přenášejí výstup od chatbota k učiteli. 

 

Když je vám sedmnáct a během několika sekund dostanete text, který jazykem připomíná odborný časopis, jste nadšeni. Něco takového byste sami nikdy nenapsali. A vůbec nevadí že text je bezobsažný, obecný, fakticky chybný nebo že mu vůbec nerozumí. A ještě zatloukají a zatloukají a zatloukají. Vycvičeni v bezbřehém alibismu, jak je učitel podceňuje, jak oni se učí, jak mají v textu všechno, co tam mám být… To není aboutismus, ale butismus, podle principu, že přeci mi nějaký boomer nebude nic vykládat... Hlavně že text neobsahuje pravopisné chyby a na první pohled vypadá odborně. Co je nejděsivější, je rostoucí neodpovědnost každého dítěte za vlastní vzdělávání. V tomto procesu zásadně neprobíhá hluboké učení. Možná nejděsivější není, že neprobíhá hluboké učení, to se asi dá naučit. Nejděsivější je, že převzít odpovědnost za své jednání student nechce, nicméně to vidíme i u dospělých a u rodičů a celé společnosti. 

 

Ondřej Štefl říká, že děti používají AI tak, jako kdyby zdraví lidé používali invalidní vozík. Pokud zdravé dítě dlouhodobě přestane chodit, jeho svaly ochabnou, kosti zeslábnou, zhorší se rovnováha a návrat k chůzi je stále obtížnější. S AI je to podobné. Dětem při nadměrném používání upadá schopnost soustředěně číst, samostatně psát, formulovat myšlenky, kriticky uvažovat, tvořit, pracovat s chybou, vytrvat u náročného úkolu, a nést odpovědnost za vlastní práci. 

 

Do budoucnosti by měly mít stále větší vliv interakce mezi učitelem a žákem, posilování duševní odolnosti, rozvoj manuálních dovedností, péče o duševní zdraví. A za mě se vrátíme pokorně k ústnímu zkoušení a všem technikám, které budou podporovat autentičnost, odpovědnost, vždyť přece už moc dobře víme, že odpovědnost za to, co vyřknu před svědky, je vyšší, než když bezuzdně nadávám sprostě na internetu.

 

Pobavila mě reakce na závěr tohoto článku na Facebooku od jednoho učitele, který říkal, že vždy po dvouhodinovce leží v kabinetu na zemi a vyčerpáním pije z vázy na kytky. 

 

Letošní školní rok byl pro mě velmi náročný a tento pocit, že budu pít vodu z vázy a lehnu si na zem, jsem měla mockrát… 

 

Formou dvojitého deníku jsem naťukla jen některé problémy, které trápí dnešní učitele, nicméně i odborníci potvrzují, že věci týkající se AI jedou skokově. Jestli jsme v roce 2023 měli problémy s žáky používajícími Google, další sítě a aplikace, nyní už máme co do činění s AI, která je daleko dokonalejší a den ode dne se zlepšuje. Myslím, že učitelská veřejnost by jako první měla být informována o výzkumech, které se týkají AI, protože ona je v první linii boje s dětmi, které bohužel poznaly od útlého mládí jen obrazovky.

 

Moc jsem se snažila, aby tenhle článek nevyzněl příliš pesimisticky, protože končím vždy nějakou nadějnou myšlenkou, ale nevím, jestli už nejedeme trochu v prohrané bitvě. 

 

Psáno bez pomoci AI. 

 

Hlubší problematiku najdete: 

 

Hana Vacková 

bottom of page