"Bloomovu taxonomii se nechci učit zpaměti, dám si ji v kabinetě na nástěnku," říká mladý učitel. "Důležitá je nejen teorie, ale i praktické dovednosti." Přečtěte si velký rozhovor o kompetenčním rámci absolventa učitelství, o vzdělávání na pedagogických fakultách a o problémech budoucích učitelů a učitelek. Dozvíte se, co přinese kompetenční rámec absolventa učitelství na olomouckou pedagogickou fakultu. Jak by se měla proměnit pregraduální příprava učitelů a učitelek ve světle probíhající reformy? Ptáme se oborové didaktičky Petry Šobáňové a studentů Matěje Komínka a Alexandera Ivanova.
Matěji a Alexi, tento rozhovor se má týkat kompetenčního rámce a zkvalitňování přípravy učitelů v České republice. Jaký studijní program jste studovali nebo studujete právě Vy a co bylo Vaší motivací ke studiu?
Matěj: Vystudoval jsem Výtvarnou tvorbu a Historii se zaměřením na vzdělávání (Bc.) a Výtvarnou výchovu a Dějepis (NMgr.) pro 2. stupeň ZŠ, SŠ a ZUŠ, obojí u nás na PdF. V současnosti jsem studentem 1. ročníku doktorského studia – program Výtvarná pedagogika (teorie výtvarné výchovy a tvorby)... Největší motivací ke studiu pro mě asi byl zájem o obor. Cíleně jsem si vybral zaměření, které mě bavilo.
Alex: Aktuálně, stejně jako Matěj, studuji doktorský program Výtvarná pedagogika na katedře výtvarné výchovy. Také předešlé studium jsem měl s Matějem společné. Ke studiu učitelství mne před pěti lety vedly dva důvody. První z nich byl ideový. Již od patnácti let pravidelně jezdím jako oddílový vedoucí na dětské tábory. Práce s dětmi a mládeží je činnost, ve které spatřuji smysl a která mne především mimořádně baví. Druhý důvod byl poněkud méně ušlechtilý. Na AVU jsem si nevěřil a kromě studia psychologie se mi studium učitelství jevilo jako téměř jediný humanitní obor, díky němuž bych se mohl poměrně snadno uchytit na trhu práce. Jelikož jsem se nechtěl vzdát umění ani historie, zvolil jsem si Pedagogickou fakultu UP, která jako jedna z mála v republice nabízela tuto studijní kombinaci. Ke studiu učitelství mne tedy vedl taktéž pragmatismus.
Rozhovoru se účastní taky Petra Šobáňová, již jsme oslovili hlavně proto, že byla členkou týmu, který na kompetenčním rámci pracoval. Znáte se navzájem? A pokud ano, odkud?
Matěj: Ano, s Petrou Šobáňovou se znám. Potkali jsme se nejprve během spolupráce na jednom z projektů pro pedagogickou fakultu a později také v hodinách didaktiky.
Alex: Ano, známe se, nyní na doktorátu již i více na osobní úrovni. S Petrou jsem se poprvé seznámil z pozice studenta navazujícího magisterského studia na seminářích, kde jsme se zabývali rozličnými didaktickými přístupy a metodami, které lze využít v hodinách výtvarné výchovy.
V říjnu 2023 byl na Národní konferenci ke Kompetenčnímu rámci absolventa učitelství představen dokument, který je společnou vizí přípravy učitelů a má sloužit k dalšímu zkvalitňování přípravy učitelů v České republice. Jako jedné ze členek autorského týmu bychom se rádi zeptali Petry, co vlastně zveřejnění kompetenčního rámce předcházelo?
Petra: Byl to dlouhý proces, během nějž se pravidelně scházela velmi pestrá skupina složená z různých aktérů pregraduální přípravy učitelů a učitelek. Scházeli jsme se on-line a začali pracovat na základě velmi dobrých podkladů, jež ministerstvo připravilo pro práci ve skupině. Pak jsme se vyjadřovali k různým odstínům a pojetí termínů, snažili jsme se výstižně popsat, co je pro nás jako vzdělavatele zásadní — a nakonec i to, jaká je naše představa kvalitního učitele nebo učitelky. Co má umět, jakými dovednostmi má disponovat, jaké mohou být úrovně těchto kompetencí na škále od čerstvého absolventa až po zkušeného, takřka ideálního učitele.
Budování kompetencí je celoživotní proces, který nikdy nekončí. Formuje nás naše prostředí, s něčím na pedagogickou fakultu přicházíme, něco se na ní naučíme, fakulta ale není jediný faktor našeho učitelského zrání.
Kompetence se ale týkají absolventů a absolventek fakult připravujících učitele, nemají definovat kompetence učitelů a učitelek.
Petra: Ano i ne. Samozřejmě cílem práce celého týmu bylo popsat kompetence začínajících učitelů a učitelek, tedy těch, kteří právě vycházejí z fakult a vstupují do škol. Měla to být vize učitelské přípravy a podle toho byla také složena pracovní skupina. Nakonec ale nebylo možné uměle oddělit absolventy učitelství od lidí v praxi. Budování kompetencí je celoživotní proces, který nikdy nekončí. Formuje nás naše prostředí, s něčím na pedagogickou fakultu přicházíme, něco se na ní naučíme, fakulta ale není jediný faktor našeho učitelského zrání. Učíme se na praxích, během svých volnočasových aktivit, prostřednictvím dobrovolnické činnosti, na kurzech celoživotního vzdělávání, ale i na internetu třeba v učitelských skupinách. Někdy tak může dokonce docházet k tomu, že čerství absolventi — z různých důvodů — mohou být i v něčem napřed, některou kompetenci mají dobře osvojenou, jinou teprve začínají stavět. A něco se naučí skutečně až samotnou praxí ve škole. Učí se doslova každý den. Každá profesní dráha i kvality každého z učitelů jsou jedinečné.
Matěji, Alexi, je to tak? Jaká byla právě vaše cesta k učitelství a sledovali jste mezi svými spolužáky rozdíly?
Matěj: Já se musím přiznat, že jsem měl velké štěstí na učitele na střední škole. Myslím, že mě dost inspirovali. Během maturitního ročníku na gymnáziu jsem se rozhodl, že bych se chtěl věnovat něčemu, co mě opravdu baví – dějepisu a výtvarnému umění. A protože mě ze Skautu bavilo pracovat s dětmi, byla pro mě pedagogika jasná volba. Rozdíly byly velké, především v bakalářském studiu. Na historii (a dějepis) se hlásilo množství lidí kvůli statusu studenta nebo “jen tak, že něco zkusí”. Na výtvarné výchově byla zase skupina lidí, kteří by se raději viděli na umělecké škole a na pedagogiku se dívali “skrze prsty”. V magisterském studiu ale pokračovali především ti, co měli zájem o obor, takže se rozdíly zmenšily.
Alex: Pro mne zpočátku nebyla cesta k učitelství jednoznačná. Důležitým momentem, kdy jsem si definitivně řekl, že se chci stát pedagogem, byla první učitelská praxe.
A rozdíly mezi vašimi spolužáky?
Alex: Osobně se domnívám, že rozdíly mezi spolužáky nebyly až tak výrazné. Avšak motivace, proč studovat daný obor, odlišné byly. Během bakalářského studia jsme měli ve třídě poměrně značnou část těch, pro které nebyla učitelská profese cílem studia. Během prvního ročníku jsem si ostatně ani já sám nebyl stoprocentně jistý tím, zdali chci být učitelem. Teprve navazující magisterské studium soustředilo ty studenty, kteří byli odhodláni stát se pedagogy, a to včetně mě. I když mnoho pedagogických kompetencí má obecnou platnost, považuji za podstatné zmínit, že jsem se nakonec vydal cestou muzejního pedagoga, ne učitele ve škole. Je však možné, že se někdy v budoucnu do oblasti formálního vzdělávání navrátím..
Vraťme se ke kompetenčnímu rámci a procesu jeho vzniku. Překvapilo nás, že byl kladně přijat napříč pedagogickou komunitou, že jeho tvorbu nedoprovázely rozkoly nebo hádky, jako to můžeme sledovat třeba během procesu revizí RVP. Bylo to opravdu tak?
Petra: Debaty byly někdy zdlouhavé, ale nikdy konfrontační. Vždy jsme se snažili domluvit. Ředitel školy například vyjádřil, co dnes v praxi potřebují nejvíce, zástupce České školní inspekce se zamýšlel nad tím, jak chápou kvalitu oni a jaká jsou jejich kritéria kvality. Vzdělavatelé učitelů zase poukazovali na realitu na fakultách, třeba na to, jak (ne)vybaveni znalostmi nebo motivací jsou dnešní mladí lidé vstupující na fakulty. Nebo sdíleli svou zkušenost s tím, co lze vůbec do studijních plánů ještě přidat. Nebo jsme ladili svá oborová vnímání různých pojmů, třeba reflexe nebo hodnocení. Občas jsme se zamotali, bylo potřeba najít cestu ven. Nezůstat jen v akademickém žargonu, připustit, že složité věci je třeba pojmenovat jednoduše — aby výsledek lidé vůbec chtěli používat.
V takovém procesu jistě potřebujete dobré vedení.
Petra: Ano, přesně tak. Nejen dobrého manažera, ale i tak trochu diplomata. A hlavně člověka, který má vizi a celý proces drží v rukou. Chtěla bych proto zvláště vyzdvihnout roli Matouše Bořkovce, ministerského rady, který celý participativní proces skvěle vedl. V užších i širších pracovních skupinách dokázal udržet spolupracující klima a vážně se zabýval všemi připomínkami. Skupinu místy velmi rozlítaných a zaměstnaných lidí dokázal motivovat a vracet k soustředěné práci. Hledal spojnice v různých pohledech. Když po náročné práci vznikla první verze dokumentu, byla pak předána veřejnosti k připomínkování. Jak Matouš Bořkovec někde uvedl, zpracováno bylo nakonec celkem 241 připomínek k 122 tématům od celkem 59 institucí.
To je vysoký počet, což ukazuje zájem pedagogické veřejnosti.
Petra: Ano, ale představte si to! Vypořádat tolik připomínek! I to se Matouši Bořkovcovi a jeho týmu v závěru procesu velmi dobře povedlo. Ocenit bych chtěla také to, že ministerstvo připravuje navazující kroky a plánuje podporu zavádění rámce do života fakult. Není to tedy jen plácnutí do vody. Část připomínek se například týkala oborovědidaktických kompetencí. Je vůbec možné pracovat jen s obecnými kompetencemi, když každý obor v kurikulu je zvláštní? Nikdo z našich studujících nestuduje nějaké obecné učitelství, vždy je to učitelství nějakého oboru (oborů), případně učitelství pro specifické prostředí: mateřských škol, 1. stupně základních škol. Každý takový pedagog musí na pedagogické fakultě získat základ nasměrovaný přesně tam, kam je potřeba. Proto se mi líbí, že na podporu tvorby navazujících oborově specifických rámců nyní MŠMT připravilo projektové výzvy. V tuto chvíli už fakulty včetně té naší pracují na tom, jak připravit navazující rámce, a hlavně, jak je uvést v život.
Náhled kompetenčního rámce s přehledem hlavních kompetencí; poklepáním se lze dostat na stránky MŠMT, kde je dokument ke stažení hned v několika formátech.
Matěji, Alexi, jak vlastně kompetenční rámec chápete vy? Všimli jste si, že tento dokument vznikl?
Matěj: Myslím, že jsme se o dokumentu bavili již během hodin didaktiky, v průběhu jeho vzniku. Chápu jej především jako soubor kompetencí, které by měl mít dobrý učitel.
Alex: Abych byl upřímný, se zněním dokumentu jsem se seznámil teprve nedávno. Necelý rok zpátky jsem se zúčastnil kulatého stolu na půdě PdF UP, který iniciovalo hnutí Otevřeno společně s fakultou a MŠMT. Tématem diskuze byly právě kompetence, jež by si měli čerství absolventi pedagogických fakult osvojit, a otázka, jak jejich budování docílit. Mimo jiné zde byla akcentována potřeba takovýto dokument sepsat.
Pro mě jako začínajícího pedagoga je to zrcadlo. A celkem neúprosná zpětná vazba. Napadlo mě, že je to takový “kontrolní seznam”. V dobrém slova smyslu! Mohu se ohlédnout a provést reflexi, jak a kde se má výuka blíží k této vizi, a kde mám naopak slabiny.
Když se do něj začtete, líbí se Vám? Může být užitečný také pro Vás jako začínající pedagogy?
Matěj: Ano, musím říct, že je to formulováno hezky. Pro mě jako začínajícího pedagoga je to takové zrcadlo. A celkem neúprosná zpětná vazba. Srovnávat vlastní výuku s tou “ideální”. Co v realitě dokážu naplnit, a co se mi nedaří. Když jsem si dokument četl, napadlo mě, že je to takový “kontrolní seznam”. V dobrém slova smyslu! Že se zkrátka mohu ohlédnout a provést reflexi, jak a kde se má výuka blíží k této vizi, a kde mám naopak slabiny.
Alex: Já osobně jsem z podoby dokumentu nadšený a pevně věřím tomu, že nezůstane u pouhé vize, ale že se přetaví do nových či revidovaných předmětů na pedagogických fakultách. Přesto mám jisté obavy, že význam kompetenčního rámce v čase upadne podobně jako se tomu stalo při ohlášení Etického kodexu učitele, jehož dopad na učitelskou profesi se mi zdá marginální. Domnívám se, že by se s dokumentem neměli seznámit jen studenti pedagogických fakult, začínající učitelé, ale především také pedagogové s dlouholetou praxí. I ti zde mohou nalézt inspiraci, jež může vést ke zkvalitnění výuky a well-beingu žáků.
Měla olomoucká pedagogická fakulta už dříve něco jako kompetenční rámec nebo profil absolventa?
Petra: Samozřejmě v každém akreditačním spisu je jasně vyjádřen profil absolventa a skladba disciplín vyjadřuje akcenty a obsah programu. Vedle toho ale fakulta v roce 2017, mimo jiné v souvislosti s přípravou nových akreditací, formulovala svou novou vizi učitelství a učitelské přípravy. Pojmenovali jsme ji Učitel21. Ve srovnání s nově vzniklým kompetenčním rámcem náš koncept nebyl tolik propracovaný, ale byl a stále je pro nás velmi důležitý. Formuloval totiž nejen vizi, ale také naše specifika. Vyjádřili jsme, co právě u nás považujeme za zvlášť důležité a co vepisujeme do studijních plánů a do výuky. Vedle typických kompetencí dobře ladících s těmi, jež najdete v kompetenčním rámci, jsme se například přihlásili k tomu, že budeme zvláštní pozornost věnovat budování digitální gramotnosti našich absolventů nebo jejich schopnosti působit v inkluzivní škole a kriticky myslet.
Ostatně náš rozhovor vzniká přímo pro platformu Učitel21.
Petra: Ano, ta je důležitou součástí celého konceptu. Reagovali jsme na to, že dnes se budoucí učitelé neformují jen díky přednáškám a seminářům na fakultě a na povinných praxích, ale také prostřednictvím toho, co je obklopuje ve virtuálním světě a na sociálních sítích. Proto jsme vstoupili také sem a připravili jsme komunikační platformu Učitel21, jež má inspirovat, vzdělávat a napomáhat k tomu, aby se učitelská příprava měnila podle potřeb praxe. Nebo aby se akademický svět hlouběji propojil s pedagogickým terénem.
Alexi, využíváte nějak tuto platformu?
Alex: Během svých studií jsem portál několikrát navštívil — ačkoliv ne v takové míře, jakou by si tak skvělý projekt zasloužil. Jedná se o úžasnou studnici nápadů a příkladů dobré praxe určenou jak pro začínající učitele, tak i pro pedagogy z praxe — a nejen ty. Využívám jej i nyní především jako inspiraci, taktéž mne udržuje v obraze. Na platformě Učitel21 je přístupné video, ve kterém obhajuji svoji bakalářskou práci Metamorfóza. A další prezentace studentských výstupů.
Matěji, jak využíváte portál Vy? Je pravda, že jste se dokonce podílel na jejím obsahu?
Matěj: Ano, portál znám, měl jsem možnost spolupracovat na tvorbě několika projektů, které se na webu objevily. (Příběh 17. listopadu, Listopad 1989 | 7 klíčových momentů sametové revoluce nebo Čtěte Komenského a přemýšlejte; Matěj Komínek tyto výukové materiály ilustroval; pozn. redakce.) Web jsem také využil při hledání inspirace do hodin. Myslím, že je to dobrý způsob, jak zůstat v “napojení” na současné trendy v pedagogice a oborových didaktikách i po skončení studia.
Příprava učitelů se mění přirozeně spolu se školou a celou společností. Je více otevřená, pluralitní, staví hodně na individualitě: dnes opravdu záleží na každém studentovi a studentce, jak dalece využije studijní nabídky a jak bude svou profesní přípravu modelovat.
Je vidět, že vzdělávání učitelů se výrazně mění.
Petra: Když se podíváme hodně do minulosti a srovnáme vysokoškolskou přípravu učitelů s dneškem, uvidíme mnoho rozdílů. Příprava učitelů se mění přirozeně spolu se školou a celou společností. Je více otevřená, pluralitní, staví hodně na individualitě: dnes opravdu záleží na každém studentovi a studentce, jak dalece využije studijní nabídky a jak bude svou profesní přípravu modelovat. Studující dávají svým učitelům zpětnou vazbu, když se jim něco nelíbí, ozvou se. Vše je taky mnohem rychlejší, velmi proměnlivé. Stále vznikají nové trendy a výzvy; vezměte si třeba umělou inteligenci. Okamžitě jsme začali nejen studentům, ale i lidem z praxe nabízet podporu v tomto směru.
Možnosti se dnes zdají nepřeberné.
Petra: Dnešní studenti mají k dispozici nejen povinné přednášky, semináře a praxe, ale také možnosti dobrovolnické praxe, stáží v zahraničí, fakulta jim nabízí celou řadu pravidelně konaných workshopů a výcviků, studující mohou využívat digitální vzdělávací zdroje. Třeba v aktuálním projektu, který zrovna řeším, vzniknou skoro dvě stovky nových videí a moderních studijních opor. Za nás jsme měli třeba jen jedna skripta, dnes jsou studující až zahlceni nabídkou, již mají na dosah ruky, na jedno kliknutí. U nás na portále Učitel21 si mohou vzájemně předávat zkušenosti z praxí, učit se od pedagogů z terénu, z jejich blogů, videozáznamů výuky, z kazuistik. Jsme doslova obklopeni možnostmi, o nichž se studentům ještě před dvaceti lety ani nesnilo. Každá mince má ale dvě strany: možnosti, dynamika, mnohost jsou někdy doprovázeny bezradností, úzkostmi, problémy. Dnešním studujícím proto nezávidím, nemají to jednoduché.
A co zůstává stejné?
Petra: To, co se nezměnilo, je, že pedagogická fakulta dá mladému člověku pouze základy a první profesní orientaci. Náš absolvent nebo absolventka — podobně jako je tomu v lékařské profesi — nemůže být ještě mistrem. Musí se učit dál během praxe a s podporou uvádějícího učitele, svých kolegů a oborové komunity.
Matěji, Alexi, jak v tomto směru vnímáte svoje studium? Využívali jste některých zmíněných možností? Dala vám fakulta rozhled a základ, na němž nyní můžete stavět?
Matěj: Rozhled a základ rozhodně ano. Zdrojů bylo většinou dostatek, větší problém mi přišla informovanost o jejich existenci. Několikrát jsem zažil, že k danému předmětu existovaly publikace a studijní podpory, které vznikly např. v rámci nějakého projektu či grantu, jen jsme o nich nevěděli. Na druhou stranu… dohledávání si informací ke studiu, dle mého názoru, neodmyslitelně patří.
Alex: Informace o různých projektech a možnostech jsem získával hlavně na katedrách, kde jsem studoval — především na seminářích oborových didaktik. Za velké množství podobných materiálů jsem nesmírně rád. Kupříkladu jsem se takto mohl díky katedře výtvarné výchovy přihlásit na kurz akreditovaný MŠMT (Participativní přístupy ve výtvarné výchově), na didaktice dějepisu vedené paní docentkou Radmilou Prchal Pavlíčkovou jsem zase objevil úžasný blog Tajný učitel. Na jednu stranu je skvělé mít tolik portálů a možností, na stranu druhou bylo někdy náročné se v nich zorientovat. Dalším problémem byla občasná kolize mezi inspirativními workshopy, kurzy nebo přednáškami a povinnými předměty, kde byla možná jen jedna absence. Musel jsem se v daný moment rozhodnout, co je pro mne přednější. Takových momentů ale nebylo mnoho. Někteří vyučují nám v tomto ohledu rádi vyšli vstříc, jiní k tomu takto pozitivně nakloněni nebyli.
Jaký je vlastně dnes systém vzdělávání pedagogů? Ten modelový, který je uplatňován na pedagogických fakultách?
Petra: Nastavený systém — proti němuž se ozývá stále více hlasů — počítá s tím, že během bakalářského studia se budují hlavně oborové znalosti. Češtinář se učí o pravidlech jazyka, poznává literaturu, učí se rozumět současným formám komunikace včetně té elektronické. Získává orientaci a jistotu v oboru, který si vybral. A teprve během navazujícího magisterského studia nastupují oborové didaktiky, souvislé praxe a soustředěnější budování pedagogických kompetencí. Zkrátka: studující se učí, jak učit. Tento systém má hodně much a myslím, že nazrála doba na vážnější debatu o jeho další budoucnosti. Dalším aspektem je, že učitelství je regulovaná profese, a MŠMT tak má vliv na obsah studijních plánů.
Jak se na tento systém díváte vy jako jeho absolventi? Jak se promítl do studia vašich aprobačních oborů?
Matěj: Když se nad tím zamyslím zpětně… asi mi dosavadní rozdělení na oborové znalosti a didaktiku nevadilo. Troufám si tvrdit, že bakalář byl v našem dvouoboru po všech směrech náročnější než u jednooboru. Ale velice oceňuji oborovou přípravu. Práce v ateliérech na katedře výtvarné výchovy a možnost osobního rozvoje po výtvarné stránce byla skvělá a naplňující sama o sobě. Historie – v našem případě “se zaměřením na vzdělávání” – byla náročná, ale zpětně oceňuji, že jsme měli výuku společně se studentkami a studenty jednooborové i dvouoborové historie. Pomohlo to k dobrému vhledu do mateřské vědní disciplíny oboru. Co na bakalářském studiu notně pokulhávalo, byl společný pedagogicko-psychologický základ. Musím říct, že jsem si nejvíc odnesl ze seminářů a přednášek z psychologie. Struktura pedagogicko-psychologického základu mi ne vždy vyhovovala. Učit se v prvním ročníku bakalářského studia, kolik lumenů je potřeba pro osvětlení třídy a kolik toalet připadá na třídu na ZŠ, bylo absurdní. Myslím si, že by studijnímu plánu neuškodilo okleštění od některých předmětů. Dělit pozornost mezi všechny tři oblasti studia (přičemž výtvarné umění a historie se krásně doplňují) bylo náročné. Navazující studium, naplněné didaktikou, pak bylo praktické a – v mém případě – méně časově náročné.
Chtěl bych znát postupy a metody, jak pracovat s žáky s problémovým chováním, jak pracovat s well-beingem žáků. Chci řešit modelové situace, hovořit s učiteli z praxe nebo se detailně seznámit s psychologickým vývojem těch věkových skupin, které budu jako pedagog v budoucnu učit.
Vám, Alexi, stávající způsob dělení studia vyhovoval?
Alex: Osobně mi zaměření bakalářského studia na prohlubování oborových znalostí vyhovovalo. Vyzkoušet si na KVV všechny možné výtvarné disciplíny pro mne byla mimořádná zkušenost, za kterou jsem nesmírně vděčný. Studium historie se zaměřením na vzdělávání na KHI bylo sice náročnější, ale já osobně rád balancoval mezi světem zaměřeným více na výtvarné umění a tím ryze akademickým. Bohužel slova chvály nemohu automaticky převést na vše, co jsme museli absolvovat. V bloku pedagogických disciplín marně hledám v paměti předmět, který mi na prvních učitelských praxích pomohl při samotné výuce. Zatímco jsem si rád prohluboval aprobovanost v oblasti výtvarné výchovy a historie, tak ve společném pedagogicko-psychologického základu jsem postrádal předmět, který by se zabýval metodami výuky nebo čímkoliv, co lze prakticky využít při samotné hodině. Namísto toho jsme například probírali ontogenetický vývoj člověka od narození po smrt, u čehož jsem dlouze přemýšlel nad využitelností. V hlavě se mi vyjevily absurdní scény, ve kterých jsem učil třídu plnou embryí, neboť jsem o jejich vývoji v tu chvíli věděl první poslední. Filosofie výchovy je možná hezké téma pro zájemce, ale v praxi mi nebyla nikterak oporou. Raději bych se dozvěděl postupy a metody, jak pracovat s žáky s problémovým chováním, jak pracovat s well-beingem žáků, řešil modelové situace, hovořil s učiteli z praxe nebo se detailně zabýval psychologickým vývojem žáků těch věkových skupin, které budu jako pedagog v budoucnu učit. Navazující magisterské studium pro učitelskou praxi mně osobně přišlo daleko přínosnější a více navázané na praxi. Oborové didaktiky na NMgr. mi přišly skvělé jak na KVV, tak i na KHI.
I dnes se musejí studující v prvé řadě naučit rozumět svým aprobačním oborům, stoupá ale význam oborových didaktik a předmětů, které u studujících pěstují dovednosti využitelné v praxi.
Dá se shrnout, co je dnes v pregraduální přípravě učitelů — oproti minulosti — trendem?
Petra: Oproti dřívějšku, kdy dominovala právě ona oborová, znalostní příprava, se dnes zařazuje mnohem více předmětů orientovaných přímo na pedagogickou praxi. Ani tam se samozřejmě neobejdeme bez teorie, více by se ale měly zapojovat sebezkušenostní, aktivizační formy výuky — tak aby i výuka na VŠ byla pro studující pozitivním pedagogickým vzorem. Tak o tom hovoří Alex: i dnes se musejí studující v prvé řadě naučit rozumět svým aprobačním oborům, stoupá ale význam oborových didaktik a předmětů, které u studujících pěstují dovednosti využitelné v praxi. Třeba dovednost komunikovat, reagovat na individuální potřeby žáků (včetně těch speciálních) nebo dovednost volit vhodné strategie a metody, aktivizovat a týmovat žáky, diagnostikovat třídu a budovat přátelské sociální klima. Aby žáky škola bavila a chodili do ní rádi. Je toho opravdu mnoho.
A jsme zase u kompetenčního rámce. Jakou roli v procesu všech zmíněných trendů a změn hraje právě tento dokument?
Petra: Kompetenční rámec tohle všechno vyjadřuje. Je to konkrétní a sdělný dokument, který ukazuje cestu. Čtivým a použitelným způsobem shrnuje to hlavní, s čím by měl absolvent nebo absolventka odcházet do praxe a na čem by měl dál pracovat během své profesní dráhy. Pro nás vzdělavatele je to sdílená vize, vítaný pomocník, s nímž budeme pracovat jak na úrovni výuky, tak na úrovni akreditací a strategií. Nutí nás zamyslet se nad tím, co naši studující budou v praxi opravdu potřebovat, nutí nás něco redukovat, něco přidat — a mnohdy také vystoupit ze zavedených modelů.
Matěji, Alexi, jak chápete roli samotných studujících? Zatím jsme hovořili spíše o tom, co by měla dělat fakulta a její vyučující. Co studující? Jsou aktivní? Zajímají se o kvalitu svého vzdělání?
Matěj: Myslím, že mezi studenty jsou na PdF obecně velké rozdíly v aktivitě a také v motivaci. Stále bohužel platí, že na pedagogickou fakultu se hlásí řada lidí, kteří nemají k pedagogice žádný vztah a nikdy by se práci s dětmi nechtěli věnovat. To bylo nejčitelnější na bakaláři, postupně ale lidí bez zájmu o dané obory ubývalo. Stejně tak mi přišlo, že čím vyšší ročník studia, tím více jsme se zajímali o kvalitu svého vzdělávání. Přeci jen, máte více zkušeností a s přibývajícími praxemi zjišťujete, na co vás fakulta připravila a v čem ještě potřebujete dovzdělat.
Alex: Ze své pozice nemohu mluvit za ostatní studenty. V tomto ohledu by bylo možná na místě nějaké povinné anonymní dotazníkové šetření. Osobně se domnívám a nerad bych, aby to vyznělo příliš egoisticky, že jsem se řadil mezi ty aktivnější studenty. Minimálně jsem se o pedagogiku zajímal i ve svém volném čase. K tomu mimo jiné přispěl jednou skupinou opěvovaný a druhou skupinou zatracovaný Robert Čapek. Obecně se dá ale konstatovat, že zájem o pedagogiku a angažovanost byla u studentů NMgr. daleko vyšší než u studentů Bc., což je ale asi pochopitelné.
Na tvorbě rámce se podíleli zástupci a zástupkyně fakult a podařilo se dojít ke shodě. Nikdo nám nic nevnucoval. Možná nejsme dokonalí, ale rozhodně nejsme dinosauři. Na práci s rámcem se těšíme.
Pedagogické fakulty jsou někdy líčeny jako konzervativní instituce plné teorie. Kompetenční rámec má ale úplně jiných charakter a přitom ho tvořili — kromě jiných aktérů — také lidé z fakult vzdělávajících učitele. Jak to tedy je?
Petra: Na tvorbě rámce se podíleli zástupci a zástupkyně fakult a podařilo se dojít ke shodě. Nikdo nám nic nevnucoval. Možná nejsme dokonalí, ale rozhodně nejsme dinosauři. Když pominu různé konkrétní připomínky, které se snad podařilo zapracovat, prozatím jsem se v okolí setkala pouze s kladným přijetím. Myslím, že většina vzdělavatelů má z dokumentu radost. To, co musíme hledat, jsou cesty k naplňování rámce. To bude velká výzva. Budování kompetencí chce totiž trpělivost, motivaci a čas. Nedojde k tomu během jednoho semináře, je to běh na dlouhou trať. Pedagogická fakulta dokáže člověka nasměrovat, dát mu první impulsy, měla by být takovým pedagogickým inkubátorem. Bylo by ale naivní myslet si, že sama svým úsilím dokáže do praxe „odevzdat“ hotového mistra svého řemesla. Tohle žádný rámec nedokáže, cesta k učitelskému mistrovství zkrátka je a vždy byla náročná. V cestě nám taky leží mnoho překážek.
Matěji, když se jako čerstvý absolvent ohlédnete, co Vám z hlediska budování kompetencí studium učitelství dalo? Ve které z kompetencí se cítíte „silný v kramflecích? A která Vám zatím ještě chybí?
Matěj: Osobně se cítím nejsilnější v kompetencích spojených se znalostí vyučovacích oborů a s plánováním výuky. Vím, že s připraveností ve znalostech v oboru byli spokojeni i moji provázející učitelé na praxích. Obecně si myslím, že mně — a co tak slýchám, tak i ostatním začínajícím učitelům — dělá někdy problém získat si u žáků respekt, v dobrém slova smyslu. Největší oporu při zvládání tohoto problému hledám v absolvovaných hodinách psychologie, na které vzpomínám v tom nejlepším světle.
A jak je to, Alexi, u Vás? Kterou z dovedností jste si dobře osvojil, a kterou ještě potřebujete posunout výš?
Alex: Co se plánování výuky (nebo v mém případě tvoření metodických listů k vyučovacím programům) týče, tak mi velmi pomohl předmět Školní didaktika — Kurikulum. Domnívám se, že s cíli vyučovací jednotky umím poměrně dobře pracovat. Mou Achillovou patou je reflexe výuky a time management. Mnohdy jsem se přistihl při tom, že jsem se dopouštěl spíše shrnutí obsahu vyučovací hodiny, než abych si vyhradil dostatek času na promyšlenou reflexi. Také si uvědomuji, že bych měl více času věnovat i své osobní psychohygieně.
Jak bude s kompetenčním rámcem pracovat PdF UP? Budete pracovat se zpětnou vazbou studujících?
Petra: Kompetenční rámec je pro nás výzva, na kterou se těšíme a připravujeme. Během pracovních skupin, které jsme již realizovali například u nás na PdF UP, padla celá řada návrhů na to, co změnit nebo co ze stávajících inovací dotáhnout ještě dál. Shodli jsme se například na tom, že k cíli nedojdeme, když se promění jen část předmětů a studijních plánů. Musí dojít k proměně kultury vzdělávání na vysokých školách. Kdo chce, na kompetence a aktuální témata klade důraz již nyní. Skvělých příkladů nosných inovací máme už dnes mnoho. Naším úkolem je ale motivovat všechny. Vždy je to nakonec o lidech a jejich nastavení. A zpětná vazba od studentů? Každý z nás vyučujících by jí měl naslouchat a měl by pro ni vytvářet prostor. Věřím, že brzy najdeme i způsob, jak získávat zpětnou vazbu na celé studium (dosavadní systém evaluací se týká především rozvrhových akcí), plánujeme také pracovat s daty, jež shromažďuje MŠMT v rámci národního šetření kompetencí a postojů začínajících učitelů a čerstvých absolventů učitelství.
V každém bloku své výuky chci nejen “probrat” nějaký obsah, ale také budoucím učitelům nabídnout pestré způsoby jeho aktivního osvojování. Chci učit taky svým příkladem.
Otázek a výzev je ale víc.
Petra: Ano, jistě. Budeme-li skutečně akcentovat kompetence, neměl by se změnit také způsob jejich ověřování v závěru studia? Zatím zkoušíme hlavně znalosti, i když u nás na katedře třeba cíleně pracujeme i s portfolii. Sama jsem v rámci svých předmětů omezila přednášení a více reaguji na požadavky studujících plynoucí z praxí. V každém bloku chci nejen “probrat” nějaký obsah, ale také nabídnout pestré způsoby jeho aktivního osvojování. Chci učit taky svým příkladem. Ale penzum znalostí z oborové didaktiky máme dosud definováno jinak. Když něco přidám, co dám pryč? Když na nějakém obsahu u zkoušky trváme, umíme si to obhájit? Nebo tam jsou dané zkouškové okruhy jen proto, že se to tak zkoušelo vždycky? Tohle tázání by ale mělo být přirozené, k tomu nepotřebujeme reformu. Otázkou také je, jak v kontextu kompetenčního rámce proměnit diplomové práce. Potřebujeme je vůbec, případně v jaké podobě? Může právě kvalifikační práce napovědět, zda si náš absolvent kompetence osvojil?
Mnohé ze zmíněného mají vyučující nebo fakulta ve svých rukou, částečně jde ale o systémové změny.
Petra: A ty vždy v rukou nemáme. Těžko lze například realizovat sebezkušenostní, výcvikově pojatou výuku ve stohlavých skupinách. Na naší fakultě máme velmi vysoký počet studentů na jednoho akademika, finance nám lepší poměr neumožňují. Zátěž akademiků je u nás enormní, těm nejaktivnějším hrozí vyhoření. Množství výuky, vedení kvalifikačních prací, výzkum, publikování odborných textů, psaní projektů, řešení projektů, konference, komise, administrativa… Na pedagogické fakulty do budoucna nedokážeme přitáhnout ty nejlepší učitele, když u nás budou tarify nižší než v regionálním školství, oboroví didaktici nemohou souběžně plnit přísná publikační a habilitační kritéria a zároveň mít úvazek v praxi a tvořit metodiky. Potřebujeme porozumění pro specifika pedagogických fakult, musíme k nám přitáhnout ty nejlepší, vzdělávání budoucích učitelů je třeba více individualizovat. Ale i na tom panuje shoda. Snažíme se na to upozorňovat.
Co byste své alma mater doporučili vy, Alexi a Matěji? Vzpomenete si třeba na příklad dobré praxe, který by se měl dál podporovat? Nebo naopak na něco, co už by — ve světle kompetenčního rámce — do učitelského studia patřit nemělo?
Matěj: Myslím si, že fakulta by mohla poskytovat studentům více možností věnovat se praxi již během studia. Přírodovědecká fakulta má Pevnost poznání, která skýtá studentům UP možnost se realizovat v oblasti pedagogiky. A to je něco skvělého. Souvislé praxe jsou přínosné a nepostradatelné. Ale začlenit se do fungování nějaké instituce dlouhodobě a spolupodílet se na jejím fungování je skvělá zkušenost. A učit se zpaměti Bloomovu taxonomii… už bych si ji nepamatoval. A proč taky. Když vím, k čemu mi je a jak ji použít, můžu si ji třeba vytisknout a připevnit v kabinetě na nástěnku.
Alex: Nejprve začnu příkladem dobré praxe. Zde bych chtěl vyzdvihnout práci paní docentky Petry Šobáňové a paní docentky Radmily Prchal Pavlíčkové. Pro mne byla za celou dobu studia nejpřínosnější návštěva profesionálů z praxe, nadšených muzejních pedagogů či učitelů, jejichž zápal pro práci mne mimořádně nadchl. Právě zmíněné vyučující byly iniciátorkami takovýchto „exkurzí“ nebo kulatých stolů. Dovedl bych si představit nějaké standardizované semináře nebo přednášky s nadšenými učiteli. Jedno takové hodinové sezení se zapáleným učitelem/učitelkou mi dalo daleko více než semestr strávený na přednáškách o teorii a filosofii výchovy. Mým přáním je, aby si pedagogická fakulta vzala Kompetenční rámec absolventa učitelství skutečně k srdci. Všímám si, že se fakulta pomalými krůčky tímto směrem vydává a přeji jí na této nelehké cestě mnoho zdaru a úspěchů.
Děkujeme za rozhovor.
Text: redakce U21
Foto: Alžběta Gregorová
Máte chuť zapojit se do debaty o kompetenčním rámci a způsobech jeho zavádění do života pedagogických fakult? Chcete debatovat o pregraduální přípravě učitelů a učitelek? Napište nám na vojtech.cesik(a)upol.cz!
Kdo je kdo?
Alexander Ivanov a Matěj Komínek jsou čerstvými absolventy učitelství výtvarné výchovy a dějepisu. Oba pokračují ve studiu v rámci doktorského studijního programu, oba se věnují pedagogické činnosti: Alexander (vlevo) ve Vlastivědném muzeu Olomouc a Matěj (vpravo) na gymnáziu ve Zlíně. Uprostřed je Petra Šobáňová, jejich vyučující, proděkanka PdF UP a oborová didaktička, jež se podílela na tvorbě kompetenčního rámce.