Přečtěte si rozhovor s významnou osobností současné pedagogiky a světa vzdělávání, s profesorem Tomášem Janíkem. Tomáš Janík je populární a respektovaná osobnost, svou odborností je pedagog, profesí učitel, jeho posláním je propagovat pedagogiku. V současné době je vedoucím Institutu výzkumu školního vzdělávání a proděkanem pro výzkum a akademické záležitosti na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Založil iniciativu Didactica viva a vzdělávací portál DiViWeb. K tématům kurikula, didaktiky a učitelské profese publikoval desítky textů u nás i v zahraničí.
Pane profesore, nedávno jste vydal knihu, jež pojednává o mýtech, omylech a chybách v pedagogice. Co je podle Vás v našem prostředí nejrozšířenější chyba, jíž se v pedagogice nebo ve školství dopouštíme?
Chyba je v pedagogice, ve výchově a vzdělávání i ve školství velmi důležitým jevem. Děláme chybu, když chybě nevěnujeme pozornost. Chyba je výchozím bodem každé výchovné či vzdělávací cesty. To jest cesty, která má vést kupředu či vzhůru, přičemž se počítá s podporou vychovatele či vzdělavatele.
Při výchově a vzdělávání dětí mám pocit, že někdy dělám(e) chybu, když nerespektujeme, že „méně je více“.
Chyba je takovým způsobem provedení věci, který v určitém ohledu volá po zlepšení. Výskyt chyby a představa o zlepšení – dvě propojené nádoby, s nimiž se má co nejlépe zacházet – zejména v pedagogice. Ta je totiž oborem, který si všímá toho, že zlepšování je podmíněno učením, a navrhuje, jak učení navozovat a podporovat.
Poměr pedagogiky k chybě má být proto velkorysý, vstřícný a konstruktivní. Kniha, o které se dnes bavíme, se takto vůči chybě staví. Koneckonců proto jsme ji přeložili do češtiny a nabízíme ji do veřejné debaty o výchově a vzdělávání.
Chybují všichni, nejen učitelé a jiní aktéři vzdělávacího systému, ale i rodiče. Ve všech těchto rolích spojených s výchovou a vzděláváním se chybám nevyhneme. Vy sám jste nejen odborníkem, ale i otcem, proto mě láká zeptat se, jestli jste se třeba Vy sám dopustil v nějakých výchovných situacích chyb.
Závažnou chybou, jejíž důsledky jsou lépe viditelné ve stavebnictví, než ve výchově a vzdělávání, je stavba „výškových budov“ na nepevném podloží a na chatrných základech. Při výchově a vzdělávání dětí mám pocit, že někdy dělám(e) chybu, když nerespektujeme, že „méně je více“.
Zoufám si z faktografické přehlcenosti učiva ve škole zvané „základní“ a obávám se, že propadáme svodům stavby „výškových budov“, které se mnohdy hroutí jako „domečky z karet“ proto, že podloží se projeví jako nepevné a základy jako chatrné.
V rámci revizí by mělo vzniknout vnitřně diferencované kurikulum, které by docenilo význam základů (tj. jádrového učiva), avšak současně by umožnilo (prostřednictvím rozšiřujícího učiva) hlubší profilaci žákům, kteří mají základy zvládnuty dobře.
Jak bychom podle Vás měli jako učitelé nebo rodiče s chybami zacházet?
Bavíme-li se o této chybě [nezaložení dobrých základů], pak jde především o zdůvodnění významu základů pro navazující učení. Není však dnes snadné lidem vysvětlovat, že méně je více, že všechno chce svůj čas apod. Očekávání je totiž jiné – chceme všechno a hned, bezbolestně a výhodně…
Školy jsou konfrontovány s tímto očekáváním a pouští se do stavby „výškových budov“, přestože takto učení nefunguje. Také kurikulární dokumenty, a zejména učebnice jsou často psány v režimu stavby „výškové budovy“ (na chatrných základech). Přehlcení nedobře strukturovanou faktografií, nezvládnutá návaznost a gradace učiva, vzájemně nekoordinované požadavky na učení – to vše jsou problematické charakteristiky některých učebnic a didaktických postupů, které z nich vycházejí.
A co by se mělo udělat? V rámci revizí by mělo vzniknout vnitřně diferencované kurikulum, které by docenilo význam základů (tj. jádrového učiva), avšak současně by umožnilo (prostřednictvím rozšiřujícího učiva) hlubší profilaci žákům, kteří mají základy zvládnuty dobře. K takto vnitřně diferencovanému kurikulu by měly být vytvořeny, výzkumně ověřeny a optimalizovány učebnice, a to ideálně tak, aby na ně neměla vliv ruka trhu, která, jak známo, ledasco pokazí. No a pak je to věcí kvality výuky přímo ve školních třídách, domácí přípravy žáků a dalších podpůrných aktivit (např. doučování, zájmová činnost). Ale to už je na jiné povídání.
Lze najít chyby také v profesní přípravě na fakultách připravujících učitele? Tento rozhovor bude zveřejněn na portále, jehož cílem je mimo jiné tematizovat právě učitelskou přípravu. V čem by se podle Vás měla proměnit?
Chybou by bylo, pokud by se fakulty připravující učitele zpronevěřovaly svému poslání a závazku, který z něj vyplývá. Vlastně je to jednoduché – smyslem přípravy učitelů je příprava učitelů. Není-li smyslem přípravy učitelů příprava učitelů, je to chyba a nedává to smysl.
A někdy to opravdu smysl nedává. Může k tomu dojít např. v situaci, kdy se pedagogická fakulta stane propadlištěm pro akademiky z jiných fakult univerzity, přičemž tito nejsou ochotni a schopni působit ve směru poslání pedagogické fakulty. Nechci upadat do frází, ale chce se mi říci: Je to o lidech a o institucích.
Na druhou stranu je třeba uznat, že v posledních letech se situace na pedagogických fakultách zlepšuje a jejich orientace k učitelství je zřetelná. Téměř všichni už to ví, jakkoliv to někteří ještě nevzali na vědomí.
Pokud bych to měl shrnout, řekl bych: Pro fakulty připravující učitele, a zejména pro fakulty pedagogické je podstatné, aby přijaly závazek přípravy k učitelství. Pro akademiky, kteří na nich působí, je podstatné, aby se cítili dobře v identitě vzdělavatelů učitelů, přičemž tato identita nemusí být v rozporu s identitou oborových specialistů. Pokud se nedaří tyto předpoklady naplňovat, je někde chyba, což ovšem neznamená, že by zlepšení nebylo možné.
Pane profesore, Vy působíte na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Mohl byste představit inovace, jež připravujete nebo realizujete u Vás v Brně? Co je pro Vás v této oblasti klíčové?
Na Pedagogické fakultě MU v Brně se snažíme učitelskou přípravu profilovat tak, aby se při vší nezřeknutelné orientaci na praxi ukotvovala také teoreticky a výzkumně. Cílem tedy není ryzí prakticismus, nýbrž snaha o vyvážený mix zahrnující učení se praxí, které se prostřednictvím reflexe dostává na úroveň teoretického náhledu na roli učitele ve společnosti, ve škole a ve výuce.
Patrně nejzřetelnější snahou z poslední doby je inovace pedagogicko-psychologického základu, která probíhá pod koordinací Katedry pedagogiky PdF MU a směřuje k posílení reflektovaných praxí a k lepšímu propojení jednotlivých složek učitelské přípravy, a to včetně změny pojetí státních závěrečných zkoušek a výhledově též podoby diplomových prací.
Ráda bych se zeptala ještě na Vaše aktivity směřující k budování profesního didaktického společenství. Mohl byste je blíže představit?
Ano, jde o snahy zastřešené sloganem Didactica viva – tedy Živá didaktika. Před několika lety bylo evidentní, že obecná didaktika studenty učitelství a učitele v praxi neoslovuje tak, jak by mohla. Bylo tomu tak proto, že jim byla představována v neživé, abstraktní podobě se slabým napojením na praxi.
S širší skupinou oborových didaktiků napříč fakultami připravujícími učitele v ČR se pokoušíme rozvíjet koncepci transdisciplinární didaktiky. Ta vychází z výuky různých vyučovacích předmětů na různých typech a stupních škol a dokumentuje ji prostřednictvím případových studií – didaktických kazuistik.
Didaktické kazuistiky obsahují rozbory kvality výuky spolu s návrhy na její zlepšení (tzv. alterace). Jsou průběžně zveřejňovány na DiViWebu a sdíleny v profesním společenství, které tvoří studenti učitelství, učitelé z praxe a vzdělavatelé učitelů. Celé je to vlastně o konstruktivní práci s „chybou“, která je zde bez zveličování a skandalizace východiskem profesního učení.
Proč je pro učitele tolik důležité být součástí společenství? Nebo reflektovat společně své pedagogické konání?
Učitelství je profesí a profese je komunitou – tedy společenstvím. Společenství je víc než jednotlivec. Společenství má kolektivní rozum a předpokládá se, že s ním umí pracovat i ve prospěch jednotlivce. Umí mu pomáhat v tom, aby v souvislostech nahlédl, hlouběji porozuměl a v praxi lépe zvládal profesní výzvy. Současně je profesní společenství nositelem kolektivního svědomí, a může proto být korektivem profesního selhání, pochybení či zanedbání.
Profesní problémy lze na hodnotovém pozadí kolektivního svědomí přezkoumávat kolektivním rozumem. Tak se lze dobírat ponaučení, nápravy či zlepšení. Jak vidno, i zde má konstruktivní práce s „chybou“ své místo.
Jste velmi plodným autorem, Vaše publikace patří právem k těm, jež se v odborné pedagogické komunikaci nejvíce citují. Je něco, co byste ze svého portfolia doporučil širší veřejnosti?
Laskavé pozornosti čtenáře bych doporučil svoji novou knížku, která nese název „Vše pro výchovu“ a právě vychází v nakladatelství Masarykovy univerzity v popularizační ediční řadě „Munice“.
Myšlenka této knížky je jednoduchá. Má-li být naše vychování lepší, než je vychování řeznického psa, je zapotřebí výchovy. Výchova má vést k vychování, a to se má projevit v solidním chování, k němuž má navíc přistoupit i vzdělání. Pozoruhodné je, co všechno ve společnosti vzniklo, aby výchovu a vzdělávání podporovalo – od školy přes vzdělávací programy až po pedagogy. O tom všem – alespoň trochu – je tato nová knížka.
O školství a výchově samozřejmě s oblibou diskutují nejen učitelé a odborníci, ale právě i široká veřejnost. Závěrem bych se proto ráda zeptala na Vaši osobní vizi českého školství, kterou byste do veřejné debaty nabídl. Jakou školu byste si přál pro své děti a budoucí vnuky?
Ano, chtěl bych školu takovou… Když doplníme tři tečky, vznikne ideál a nejspíše i mýtus. Ale proč ne. Moje představa je představou školy jako instituce komplexní pedagogické péče, jak o ni hovořil Zdeněk Helus. A já bych dodal: …s rozvinutou interprofesní spoluprací mezi učiteli, speciálními a sociálními pedagogy, školními psychology a představiteli dalších profesí – a to vše v nejlepším zájmu dítěte a života, společnosti a světa a tak dále.
A na tomto místě musím zabrzdit, nemám-li se projevit jako snílek prchavých nápadů. Ale i kdyby, proč ne – některé věci za nás nikdo jiný neudělá…
Děkujeme za rozhovor!
Ptala se Petra Šobáňová
Foto: archiv autora