Jsem šťastný člověk! Rozhovor s Petrem Exlerem

Aktualizováno: 10. 2.

Petr Exler, dlouholetý pedagog katedry výtvarné výchovy PdF UP, oslavil významné životní jubileum a u této příležitosti bude 1. 12. 2021 zahájena jeho výstava v Galerii města Olomouce. K ní vychází také katalog s rozhovorem, který s Petrem Exlerem vedla jeho kolegyně Petra Šobáňová. Čtenářům portálu U21 přinášíme jeho zkrácenou verzi.




Petr Exler působil řadu let na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci jako odborný asistent pro obor didaktika výtvarné výchovy. Na univerzitu nastoupil nejprve jako externista, později zde začal působit naplno a uplatnil zde své mnohaleté zkušenosti z práce s dětmi a mládeží. Stal se jednou z nepřehlédnutelných osobností projektové metody ve výtvarné výchově a zároveň symbolem svobodomyslného, autentického, prožitkového – a sympaticky živelného – přístupu k výtvarné edukaci. Co jej formovalo? Jak se vlastně dostal k umění a výtvarné výchově? Co bylo na jeho projektech jedinečné? O tom více v rozhovoru.


Petře, přestože se známe už tak dlouho, nikdy ses mi nezmínil o tom, co Tě vlastně přivedlo k umění a výtvarné pedagogice. Co Tě formovalo, kdo Tě přitáhl k výtvarné tvorbě? Zajímal ses o ni už v dětství?


Já jsem byl vždycky dítě ulice, nejraději jsem běhal venku, s kamarády jsme lezli po sklepích po půdách, hráli jsme si venku mezi stromy. K umění jsem se dostal díky své mámě, která měla umělecké zájmy. Chtěla dokonce studovat Akademii, ale nakonec studovala práva. Tam se taky seznámila s mým otcem, ale pak byli vyhozeni, bylo to v 50. letech, měli jít pracovat do lesů – a nakonec skončili ve fabrice v Trutnově. Začátky měli opravdu tvrdé.


Nicméně asi právě od mámy jsem dostal do vínku umělecké sklony; jako dítě jsem hrál asi rok na housle a rok na klavír, ale měl jsem trochu jinou energii, raději jsem kreslil a maloval. Rodiče mě přihlásili do LŠU v Olomouci, tehdy v začátcích sídlila v Armádním domě. Mám na ni ty nejlepší vzpomínky, panovala tam výborná atmosféra díky konstelaci skvělých lidí.


Takže už jako dítě sis vyzkoušel obdobu toho, co jsi později sám realizoval a rozvinul v roli učitele?


Vliv LŠU na mě byl veliký: byli tam skvělí lidé, kteří nebyli sobečtí a kteří nám i za totality ukazovali zajímavé věci, doporučovali nám publikace, mluvili s námi o své tvorbě, o jejích úskalích. Měli nás rádi. Vděčně vzpomínám právě na Radko Mašatu, kterého jsem měl jako dítě nejdéle.


Kam jsi šel po základní škole? Věnoval ses tomu, co jsi měl rád?


Po základní škole jsem chtěl jít na střední uměleckou školu do Brna, ale rodiče mě nepustili. Vlastně se jim ani nedivím, byl jsem zralý na polepšovnu, jak mi doma říkali, byl jsem syčák. Báli se, že v Brně bych se jim bez dozoru „zludařil“. Nakonec jsem šel do učení do Lutína. Dovedeš si představit, že to bylo pro mne velmi tvrdé. Byl to pětiletý obor: týden probíhala teoretická výuka, týden jsme dělali práci u soustruhu, u frézy atd.


Jak jsi tam mezi ostatní chlapce zapadl?


Byl to tvrdý náraz „do čumáku“, když jsem viděl poměry, které tam panovaly. Byla to pro mě tvrdá vojna. Bylo by na delší povídání, jak se učni k sobě navzájem chovali: když ti třeba něco ukradli ze skříňky, pak to zapřeli, ten, kdo se kamarádil s mistrem, tak měl nejlepší podmínky a kšefty. Mně jen dali nějakou bednu materiálu, abych jej u soustruhu obráběl. Samozřejmě mě to nebavilo, ale byla to škola života a později jsem si vážil všeho dalšího studia a možností.


Celou dobu v Lutíně i později na průmyslovce ses věnoval technické oblasti. Zajímalo by mě, jak ses nakonec dostal k výtvarné výchově a umění?


Já jsem si i v době, kdy jsem byl na učení, souběžně dělal různé kresby, výtvarné záznamy; měl jsem tvůrčí přetlak a potřeboval jsem se umělecky vyjadřovat. I když to samozřejmě není jednoduché přijet od soustruhu a večer se přepnout do tvůrčí roviny. Bylo to pro mne dost náročné, takže jsem se umění věnoval hlavně o sobotách, o nedělích. Hodně jsem jezdil do přírody, kde jsem taky kreslil, na průmyslovce jsme s kamarády jezdili na hory a tam jsem nejen kreslil, ale taky třeba fotil. Měl jsem svůj skicák pořád u sebe a bylo pro mne přirozené dělat si kresebné záznamy. Zkrátka: umělecká stopa ve mně nevymizela. Technická a umělecká oblast od sebe ale nemusejí být až tak vzdálené.


Nakonec jsi absolvoval nejen učení a střední průmyslovku, ale i vysokou školu.


Na tu dobu si dobře vzpomínám, byl osmašedesátý, viděl jsem vstup vojsk, chodil jsem na shromáždění. Imponovalo mi, když jsem na nich viděl, jak se vysokoškoláci baví o myšlenkách, které se probíraly v televizi. Bylo to fascinující období, nádherné, to byla pro mne vzpruha, kdy jsem si říkal, já musím z dílen vypadnout a jít někam dál. Po studiu na střední škole průmyslové jsem tedy šel na pedagogickou fakultu.


Byla to tvoje první volba? Chtěl ses připravovat na pedagogické působení, nebo to byla taky nějaká oklika?


Ne, já jsem měl k dětem vždycky blízko. Už jsem říkal, že jsem byl děcko ulice, a to mi zůstalo. Babička mi vždycky říkala, Petře, jak ty půjdeš na vojnu nebo kamkoliv, ty budeš mít furt regiment děcek za sebou. K dětem jsem měl vždycky vztah, s tím se myslím člověk rodí. Znám lidi, kterým děti překážejí, ale mně nikdy nevadily, naopak. Věděl jsem, že mám jít právě na pedagogickou fakultu, že to je pro mne nejlepší. A navíc: být jeden z mála kluků mezi samýma holkama – co si budeme povídat, to je paráda! (Smích.)


Co jsi, Petře, vlastně studoval? Dnes se mnohé obory jmenují nebo strukturují jinak, jak byl tehdy zaměřen ten Tvůj?


Studoval jsem vychovatelství s výtvarnou výchovou, byla to prakticky obdoba dnešní speciální pedagogiky se zaměřením na výtvarnou výchovu. Měli jsme tam tehdy všechny základní speciálněpedagogické předměty, jako je logopedie, psychopedie a další. Taky jsme často jezdili po různých zařízeních, kde se člověk mohl setkat s různými skupinami dětí, které měly nějaké problémy. Jako diplomovou práci jsem zpracoval téma výtvarného projevu dětí se zbytky sluchu. Jezdil jsem do školy na Svatém Kopečku, ale moje diplomová práce měla spíš teoretický charakter.


V oblasti speciální pedagogiky jsi pak ale působit nechtěl, že?


Když jsem do školy na Svatém Kopečku, kde jsem viděl nádherné děti, které měly postižení, měl jsem vnitřní problém s tím, že příroda někomu nadělí víc, někomu méně. V té době jsem na práci s takovými dětmi osobnostně neměl a chtěl jsem se vydat jinou cestou.


Po ukončení vysoké školy jsi rovnou nastoupil do praxe?


Hned po skončení vysoké školy jsem dostal nabídku učit na LŠU v Lipníku a v Hranicích, ale nebylo to pro mne jako Olomoučana ideální. Tehdy mě oslovila kolegyně Jitka Tláskalová, jež tady v Domě dětí (tehdy Pionýrském domě dětí a mládeže) pracovala na výtvarném oddělení. Nemusela mě dlouho přemlouvat, v Lipníku jsem se omluvil a nastoupil jsem v Olomouci právě do Pionýrského domu dětí a mládeže.




V Domě dětí jsi pak strávil řadu let a právě tam ses vyprofiloval jako osobnost projektového vyučování. Projekty jsi realizoval v době, kdy to ještě vůbec nebylo běžné. Mohl bys zavzpomínat na to, jak se tento Tvůj přístup k výtvarné výchově formoval?


Ty nejhodnotnější projekty jsme uskutečnili mimo běžný režim Domu dětí, byly to vlastně výtvarné tábory realizované o prázdninách. Už za mlada a pak i v Domě dětí jsem na tábory jezdil, tehdy to byly tábory pionýrské, kde se dělaly takové ty typické činnosti hodně zaměřené na pohyb a sport. Já jsem si ale raději sbíral brouky a motýly, chodil jsem po lese, dělal si třeba herbáře. Byl jsem jiný, neměl jsem rád, když se jelo jen na výkon. Brzy jsem pochopil, že takový typ táborů já dělat nechci a nebudu. Typ tábora, kde se dělá s dětmi od každého trochu – plus ten výkon – to zkrátka nebylo nic pro mne. Chtěl jsem se do nějakého tématu ponořit hlouběji, tvořit a poznávat soustředěně. Začal jsem tedy přemýšlet nad tím, jak tábory dělat tak, aby to vyhovovalo potřebám výtvarné výchovy a těmto mým představám.


Měl jsi v tom nějaký vzor? Viděl jsi u někoho podobný způsob práce?


Ještě než jsme s takovou promyšlenější formou projektového vyučování začali, jezdili jsme s dětmi na běžné krajinářské kurzy, tak jak se obvykle dělají – na takových kurzech se hodně kreslí, maluje, ale taky se pracuje s pohybem, hraje se na kytaru, využívají se metody dramatické výchovy. Tyto kurzy, z nichž se postupně zrodily naše tematicky ucelené projekty, jsem dělal v rámci DDM třeba na Bouzově a v okolí Olomouce. Pak jsme začali jezdit na Slovensko, na Oravu, na Pieniny, na Dobšinskou Mašu nebo taky do tehdejšího východního Německa. Z výstupů a dokumentace každého podobného projektu jsme pak instalovali výstavu buď přímo v Domě dětí, nebo třeba v Artamě v Praze, v Galerii Půda na pedagogické fakultě a podobně.


Kdy se tyto projekty uskutečnily?


Dělal jsem je prakticky od doby, kdy jsem nastoupil do Domu dětí, což bylo v roce 1977. Letní soustředění v Bouzově se uskutečnilo myslím v roce 1979, pak jsme je realizovali každý rok až do roku 1989 a rovněž v 90. letech. Od roku 1990 jsem samozřejmě cítil, že nastal určitý přelom, nejenom společenský, ale taky třeba ve využití médií. Čím dál víc jsem si uvědomoval, jak je důležité dokumentovat vše, co s dětmi děláme, snažil jsem se i samotné děti vést k tomu, aby média vyžívaly a aby se s nimi naučily pracovat. Každé soustředění jsme se snažili dokumentovat a k výstupům, které jsme pak třeba prezentovali na vernisážích, patřily nejen práce dětí, ale i fotografie a promítání diapozitivů; později vznikaly i videozáznamy, které jsme koncipovali jako metodické videopořady. Kazety s videi pak mohli využívat i učitelé.


Snažili jsme se, aby si děti mohly vyzkoušet různé přístupy. Myslím si, že v projektové výuce je výborné právě to, že děti experimentují se škálou výtvarných prostředků; každé dítě je originální a má úžasnou energii, vitalitu – ale v běžném školském přístupu není čas na to, aby si mohly zkoušet a využít všechny tyto možnosti.


Na to jsi měl v Domě dětí – oproti běžné škole – prostor i během roku. Tvoje projekty šly ale ještě dál.


V Domě dětí se realizuje mimoškolní činnost, tam jsou přihlášeny děti, které by to mělo bavit, kultivace je tam jiná než ve škole, na vše je více času. Právě v těch kroužcích jsme se postupně připravovali na vážnější tvorbu, kterou jsme pak rozvinuli během letních projektů.


Mohl bys nám přiblížit, jak se takový projekt připravuje?


Vždycky jsem nejprve zajel sám nebo s někým z kolegů do míst, která nás třeba už dříve oslovila, která mají genius loci. Zajeli jsme třeba do Horní Lipové do míst, kde je lom a kde nás napadlo, že bychom pak mohli s dětmi pracovat s lomovým kamenem. Místo jsme prozkoumali, promysleli jsme program, domluvili jsme lektora, který pak dětem povídal o kamenech, o žulách, o písmenkové žule, která vzniká prorůstáním křemene a živce, a o podobných věcech. Vše jsme připravili tak, aby děti mohly kámen zkoumat, aby mohly drobnějším nářadím a sekáčky zkoušet dělat vrypy a zanechávat na povrchu kamene různé stopy. Vše se nám postupně prolínalo, protože pak jsme začali jezdit na židovskou kulturu, kde v Mikulově opět najdeš kámen – ale tam je na náhrobcích a je spojen s písmem. Najednou se objevuje v jiném kontextu. Ale prvopočátek tohoto zájmu vznikl právě v lomu v Horní Lipové, kde nás kámen oslovil. Tam jsme se s ním setkali poprvé a dál jsme přemýšleli nad tím, jak ho dětem víc přiblížit.


Projekt inspirovaný židovskou kulturou budeš prezentovat také na chystané výstavě. V čem Tě tato kultura přitahovala, že ses ji rozhodl přiblížit dětem a nyní i divákům?


Hebrejská kultura je velmi silná. Myslím, že pro nás ve střední Evropě je křesťanství a židovství základ, židovská kultura nás provázela a ovlivňovala velmi dlouho a je dobré ji dětem také přiblížit. V rámci výtvarného projektu jde o to předložit ji dětem poutavým způsobem; důležité pro mě taky bylo, aby vše bylo spojeno právě s určitým místem, v němž se tato kultura odráží – je to něco úplně jiného, než když jenom děláme přednášky, když o tématu pouze povídáme. To často záhy odezní, ale zážitek spojený s expresivními činnostmi a technikami, to je něco úplně jiného. Důležité je, když se prožitek odehraje přímo v daném místě.


Tvé vyprávění působí, jako bys vyprávěl o ryze současných přístupech. Mluvíš o projektové metodě, o zážitkové pedagogice – o přístupech, které jsou dnes moderní a přijímáme je jako aktuální vzory. Ty ale nevyprávíš o současnosti, nýbrž o 70. nebo 80. letech, kdy se u nás využívaly odlišné přístupy. Navíc panovala normalizace a takto svobodné pedagogické uvažování vůbec nebylo běžné.


Měl jsem to tak asi proto, že jsem dost svobodomyslný člověk. Když o tom zpětně přemýšlím, důležité pro mě bylo taky to, že jsem měl okolo sebe kolegy, kteří s mými myšlenkami souzněli, kteří uvažovali podobně. U mě to vyrůstalo taky z dětství, které jsem prožil jako velké dobrodružství. Tyto silné vzpomínky mě provázely a podobné prvky jsem se snažil dávat do našich projektů.


Když vzpomínáš na své projekty a spolupracovníky, je vidět, že jste byli naladěni na stejnou vlnu. Nežili jste ale ve vzduchoprázdnu, působil jsi v Pionýrském domě dětí a mládeže. Já sama jsem chodila do školy v 80. letech a vzpomínám, že ve výtvarné výchově byla propaganda všudypřítomná: vyráběli jsme holubice, továrny, aurory, účastnili se soutěží Děti, mír a umění. Na táborech jsme na nástupy chodili v pionýrském kroji. Nic podobného tomu, co popisuješ, jsem nezažila. Jak jste si dokázali i během normalizace uchovat takovou tvůrčí svobodu?


Pionýrák se dost lišil od školy, byli jsme trochu mimo dohled a méně na očích. Byl to zvláštní prostor, kde se dařilo zajímavým lidem, mimoškolních aktivit se tam vždycky nabízelo víc a starali se o ně vesměs fajn lidi: ať už to byl turisťák, kroužky tělesné výchovy a podobně. S dětmi po odpoledních a víkendech tam pracovali lidé, kteří tuto práci měli opravdu rádi. Bývali jsme tam od rána do večera, dávali jsme do toho hodně energie. Občas se objevil někdo, kdo myslel, že to bude jen nějaká pohoda, ale takoví lidé vždycky brzo odešli. Ty ses ale ptala na „Děti, mír a umění“, „Naše děti v JZD“ a podobná zadání od minulého režimu. Samozřejmě jsme se tomu nemohli vyhnout, tím vším jsme prošli, museli jsme se toho účastnit. Od zkušenějších kolegů-výtvarných pedagogů – třeba od Evy Stiborové nebo Josefa Hejného – jsem se ale už dřív naučil jejich „fóry“. Ukázali mi, jak na to. Třeba Josef Hejný byl výborný člověk v tom, že byl taky hodně svobodomyslný a nebál se. Vzpomínám, jak na výtvarných soutěžích nebo setkáních vždycky stála nějaká soudružka a ptala se, proč je na našich obrázcích tak málo Auror – a my jsme vždycky říkali třeba: podívejte, tady na tom obrázku jsou námořníci, kteří jsou z Aurory; prostě jsme si vymýšleli souvislosti, snažili jsme se nějak vybruslit. Něco bylo předepsáno, ale vždycky jsme našli cestu, jak to obejít a uhájit si to svoje. Dělat s dětmi jen přesně předepsané Aurory se třemi komíny, to bychom nedokázali.


Takže jste našli cestu, jak svůj přístup obhájit. Balancovali jste a pokud možno s dětmi dělali, co jste sami chtěli. Jaké místo měly v činnosti DDM letní tábory nebo soustředění?


Byly hodně důležité, byla to součást stálých aktivit Domu dětí. Každý rok jsme měli za úkol nachystat kromě základních zájmových činností během školního roku ještě program na léto. V tom byl režim jiný než třeba na ZUŠ – tam měli učitelé prázdniny, my jsme naopak o prázdninách svou činnost ještě rozšířili. Právě těmito projekty mimo běžný školní rok jsme si také získali dobré jméno – najednou jsme byli konkurencí, myslím, že jsme motivovali i ostatní, protože když kolegové-výtvarníci viděli výstupy z našich projektů, nadchlo je to, začali o podobném způsobu práce taky přemýšlet a tyto aktivity taky postupně dělat. V Domě dětí ale byla tendence dělat velké tábory, 50 nebo 60 lidí, jezdilo se na naši turistickou základnu na Ochoz. Říkal jsem tomu „vývařovna“ a neměl jsem to rád. Myslím si, že výtvarník je citlivá bytost a potřebuje se soustředit a pracovat s menším počtem dětí – maximálně do 30, když je tam více lektorů.


Svým pojetím jsi tedy vybočoval z toho, co bylo v Domě dětí obvyklé?


Ostatní se na mě dívali jako na blázna, jako na podivína, nebylo to vůbec jednoduché. Samozřejmě mě taky tlačili do těchto velkých akcí, ale já jsem to neměl moc rád, potřeboval jsem víc soustředění, a proto jsem začal utíkat třeba na Slovensko – třeba i kvůli hygieně, která se nám občas snažila dávat pokuty, protože tam, kam jsme jezdili, mnohdy nebylo optimální zázemí. Pro mne nebylo zdaleka nejpodstatnější to, jestli je na daném místě veškeré možné vybavení. Jezdili jsme hlavně za geniem loci a vůbec nám nevadilo, že spíme třeba na zemi v nějaké škole, že nocujeme jen ve spacáku na karimatce.


Tvůj přístup ovlivnila artefiletika Jana Slavíka, výchovné pojetí, v němž se spojuje expresivní tvorba s reflexí založenou na dialogu. Mohl bys přiblížit, čím se toto pojetí liší od běžných modelů hodin výtvarné výchovy?


V artefiletice hraje důležitou roli reflexe, to, že se s dětmi o tvorbě více mluví. Mnohé děti mají s podobnou komunikací problém, zvlášť když jsou z rodiny, kde na to nejsou zvyklé. V mnoha rodinách mezi sebou neumějí mluvit. Abys mohla začít s artefiletikou a vážnějším dialogem, je důležité trochu se s dětmi poznat. Když jsme se s dětmi už znali, tak jsem k nim vždycky přisedl, povídali jsme si o dané konkrétní práci, nikdy to nebylo anonymní a rozhovor musel být přirozený, aby se dítě uvolnilo a nemělo tendenci odpovídat jen ano, ne, nevím. Tak to někdy dopadá ve škole, když učitel vede řízený dialog, ale to není ono. Podobné hovory jsem aplikoval už během roku v kroužku a pak to bylo ještě mnohem intenzivnější právě o prázdninách, kdy se dítě uvolní, zapomene na školní testy, zákazy, příkazy, na školní režim, který je pro děti velmi náročný. O prázdninách by mělo dítě pomalu zapomenout na to, jak se jmenuje, mělo by se úplně uvolnit. Na našich soustředěních bylo hezké sledovat, jak se děti během prvních dvou tří dnů proměnily: byly mnohem přirozenější, vyvěraly z nich nápady, stali se z nich malí divoši. Reflektivní rozhovor pak byl přirozený a tvorba dětí byla daleko lepší, než když jsou během roku sevřené. Bylo vidět, že soustředění a ponor do tématu byly právě o prázdninách daleko větší než během roku.


Při tvorbě, tak jak ji popisuješ, asi není výsledek to nejdůležitější, že?


Ne, v artefiletice opravdu o výsledek nejde, forma není důležitá. Podstatný je průběh, jdeme po procesu a prožitku; podstatné taky je, že se máme rádi. To je základ, proto vždycky říkám, že mám každého rád – a od tohoto mého přístupu se pak všechno odvíjí. Dítě nebo třeba klient během arteterapie musí cítit, že s ním jedu fér hru, že vše je pravdivá záležitost, že mi o něj jde. Musí cítit, že ho neklamu a že jsem upřímný – taky proto jsem dětem a později i studentům hodně vyprávěl svoje vlastní příběhy.


Takže když chceš, aby se děti otevřely, otevíráš se nutně i Ty sám?


Ano, myslím, že to platí i obecně: demokracie celá by měla být založena právě na pravdivém způsobu komunikace. Je důležité, aby se jak rodič, tak pedagog dokázali dětem otevřít, a ne aby to jen tak „lechtali“.


Takto pojatá výtvarná výchova rozvíjí hodně širokou oblast osobnosti dětí. Zdaleka se nejedná jen o výtvarné dovednosti, že?


Ve výtvarné výchově je všechno: komunikace, myšlení, emoce, cítění. Ale nejde to bez autentičnosti pedagoga a bez dobrého klimatu. Pro získání důvěry dětí nemůžeš něco jen tak hrát, musíš být jejich partner. Mně nikdy nezáleželo na věku člověka, který stál přede mnou: přistupuji ke každému stejně, ať už má sedm let, nebo sedmdesát, to je pro mě druhořadé. Když máš před sebou druhého člověka, musíš se umět usmát, nebýt zakaboněný – když někdy vidím obsluhu v obchodech, jak jsou naštvaní, ti by vůbec neměli obchod ráno otevírat. Mnozí si neuvědomují, jak moc svým chováním ovlivňují ty druhé. U dětí to jsou základní věci: být s nimi kamarád, přinášet dobrou náladu, umět si s nimi pohrát, popovídat si, zasmát se, zahrát večer na kytaru. Kromě výtvarných aktivit jsem moc rád využíval taky divadlo; v tom okamžiku do procesu vstoupili všichni, protože divadlo je souhra, součinnost. Děti se v rolích uvolnily. Dneska se dělá divadlo na školách z různých důvodů jen málo, to považuji za velký problém. V našich projektech se dramatické aktivity hodně využívaly, děti se při nich daly dohromady a fungovalo to senzačně.


Tyto své bohaté zkušenosti jsi pak využil na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého, kde jsi začal na katedře výtvarné výchovy působit jako didaktik a pomáhal jsi připravovat na praxi budoucí pedagogy.


Jako první mě oslovil doc. Špičák a z fakulty mě pozvali, abych externě spolupracoval na výuce studentů oboru vychovatelství. Bral jsem si je často do Domu dětí, protože tam jsem měl ve specializovaných ateliérech vše potřebné. Tam jsem mohl studentům všechno ukázat; to samé jsem pak dělal, když jsem později začal vyučovat studentky a studenty „národky“ (učitelství pro 1. stupeň základní školy, pozn. PŠ). Také když jsem pak přišel na Václavák (do tehdejších prostor katedry výtvarné výchovy na Václavském náměstí v Olomouci, kde dnes v přestavěných budovách sídlí Arcidiecézní muzeum, pozn. PŠ), se studenty jsem dál chodil do Domu dětí, kde jsem měl vše uzpůsobeno pro výuku a v ateliérech bylo všechno, co jsem mohl potřebovat. Tehdy nebyly podmínky na katedře zdaleka takové jako dnes. Pamatuji si, že byla k dispozici jedna kopírka, když se tisklo, vyjel papír s pruhem, na to jsem nebyl zvyklý. Na druhou stranu historická budova blízkosti katedrály měla duchovní energii, místo bylo jedinečné. Externě jsem vedl skupiny studentů 4 nebo 5 let a pak jsem nakonec nastoupil na plný úvazek.


Generacím budoucích učitelů a učitelek ses snažil předat maximum svých zkušeností. Měl jsi někdy pocit, že se Ti to nedaří? Že všichni nejsou naladěni na Tvou strunu?


Někdy jsem ten pocit měl, ale nepřipouštěl jsem si to. Vždycky jsem dal studentům maximum, „rozjel“ jsem to tak, jak to jen bylo možné. Pak už záleží i na těch druhých: na chuti učit se a přijímat impulsy. A v praxi pak taky záleží na poctivosti a svědomí každého kantora. Na fakultě a katedře mohou načerpat spoustu podnětů, ale jak moc se do nich ponoří a jak potom jednou budou vést svoji výuku, záleží opravdu jen na nich samotných. Přistupoval jsem k nim partnersky, i s nimi jsem sdílel, co jsem v životě zažil. Seznamoval je s plusy a mínusy, se svými zkušenostmi, s tím, co bych dnes třeba dělal jinak. Osobní zkušenost a autenticita je důležitá, pro rozvoj osobnosti mladého člověka je dobré, aby poznal klady i zápory, není dobré mu říkat, že vše je jen pozitivní.


Hodně energie jsi vkládal také do pořádání výstav, na fakultě jsi vedl galerii Prima. Proč jsi považoval za užitečné pořádat výstavy?


Myslím, že je nesmírně důležité, aby to, co vznikne, šlo ven. Aby to viděli sami účastníci projektů, kteří práce vytvořili, aby výtvory nešly někam do skříně, ale aby vše žilo ještě jiným způsobem. Je taky důležité, aby tvé výsledky viděli další kolegové, veřejnost, rodiče. Princip je stejný jak u dětí, tak u dospělých studentů. Když jsme výstupy z výuky nebo projektů vystavili, často jsem pak se studenty hovořil přímo u vystavených prací a mnohé mohli pochopit právě na výstavě. Výstavy to byly komorní, galerii Prima na PdF UP jsem převzal po Josefu Hejném a výstavy jsem dělal rád. Josef Hejný měl podobné metody a výstavní aktivity také vždycky považoval za klíčové. Dost jsem se od něj naučil.




Na výstavě v Galerii města Olomouce budeš kromě vlastní tvorby prezentovat také jeden ze svých úspěšných projektů, konkrétně projekt Setkání s hebrejskou kulturou, který jste realizovali v Mikulově. Mohl bys přiblížit, jak byl koncipován?


Jedinečné na tomto projektu bylo nejen téma hebrejské kultury, ale také to, že jsme hodně využívali dramatickou výchovu. Na projektu spolupracovala Jana Sedláčková s Leošem Březinou, kteří dramatickou výchovu absolvovali v Lužánkách v Brně a její metody uměli vhodně použít. Celý projekt začal tak, že jsme dětem dali za úkol, aby chodily mezi veřejnost a ptaly se lidí, jestli si oni nebo jejich prarodiče vzpomínají na židovské obyvatelstvo nebo na cokoliv týkající se židovské kultury. Během projektu se každé dopoledne konala výuka zaměřená na Starý zákon a bibli, děti se učily o hebrejském písmu; vedli jsme je k tomu, aby jednoduše vnímaly jednotlivé znaky a jejich krásu. Odpoledne jsme chodili na židovský hřbitov v Mikulově, kde se pak realizovaly některé naše myšlenky a nápady. Docházela za námi paní Brychtová, ředitelka mikulovského muzea, která nám zajímavě povídala o životě zdejší židovské komunity. Tohle všechno dohromady pak – spolu s originálními výtvarnými technikami a činnostmi – bylo na projektu jedinečné. Propojení výtvarné a dramatické výchovy, znalostí a jejich výtvarného zpracování v mnoha technikách.


Dovol mi zeptat se na závěr, čím žiješ právě teď. Co Ti dnes dělá radost?


Jsem nyní naplněný tím, že mám kolem sebe vnoučata. To je krásný pocit, jsou mé pokračování, stále mám děti kolem sebe, a to ty nejbližší. Také s nimi rád tvořím u nás v zahradě v Náměšti, zahrada a vůbec příroda je pro mě pořád tvůrčí inspirací. Takže teď se věnuji hlavně vnoučatům, ale i vlastní tvorbě: kresbě, malbě... zkrátka pořád pokračuji ve své celoživotní cestě. Takže jsem opravdu šťastný člověk, což o sobě neumí říct každý.


Děkuji Ti za rozhovor!


Rozhovor vedla, nahrála a přepsala PŠ; foto PŠ..




Kdo je Petr Exler?


Mgr. Petr Exler, Ph.D., působil od roku 1998 na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci jako odborný asistent pro obor didaktika výtvarné výchovy. Specializoval se na propojování uměleckých oborů s pedagogickými aspekty a na aplikaci artefiletického přístupu do výtvarné výchovy. Na univerzitu nastoupil nejprve jako externista s mnohaletými zkušenostmi z práce s dětmi a s dobrým jménem mezi členkami a členy české výtvarněpedagogické komunity. Stal se jednou z nepřehlédnutelných osobností projektové metody ve výtvarné výchově a zároveň symbolem svobodomyslného, autentického, prožitkového – a sympaticky živelného – přístupu k výtvarné edukaci. Je osobností, jež ovlivnila generace dětí a studentů. Kromě univerzity byl jeho profesní život spojen zejména s Domem dětí a mládeže v Olomouci. Působil v něm od roku 1976 – tehdy to byl Pionýrský dům dětí a mládeže – a dětem, které sem po škole docházely trávit svůj volný čas, věnoval svá nejlepší léta.





128 zobrazení0 komentářů