Je tu další příspěvek Jaroslavy Ševčíkové, zkušené učitelky a didaktičky z Ústavu pedagogiky PdF UP. Ve svém dnešním textu se podělila o vlastní zkušenosti s využitím (či zneužitím) umělé inteligence přímo ve výuce. Má učitel šanci odhalit podvod s využitím AI?
Jsem učitelka. Dnes bych chtěla sdílet jednu profesní situaci ze střední školy. Byla jsem na školení k Artificial Intelligence, tedy AI. Donedávna jsem spojení písmen A a I znala jen obráceně, ve vazbě na otázku: Jak dělá oslík? No přece ia, iáááá… Tak nějak jsem si na tom školení připadala, ale to je jiný příběh.
Říkali nám tam, že učitel nemá šanci rozpoznat podvod, když žák použije AI. Víte co, já si myslím, že šanci aspoň občas má, a dokonce má povinnost se to snažit poznat.
Povím vám příběh, tedy popíši jednu nedávnou profesní situaci: středoškolákům byl zadán úkol, aby si vypracovali přípravu k maturitnímu okruhu. Mimochodem, úkol vyplynul ze společné diskuse o problematice a z požadavků samotných žáků. V podstatě si ho vyžádali.
Žák Martin (bude to fiktivní žák, možná složený z více žáků, ale případná podobnost, pokud se v tom poznáte, zde bude čistě náhodná) odevzdal úkol. O většině úkolů vedeme rozpravu. Na tuto jsem se docela těšila, protože miluji výzvy. Úkol byl zadán ve škole, ale kdo nestíhal, mohl si ho dopracovat doma. To, že Martin přinesl úkol psaný na počítači, bylo už na první pohled podezřelé, ale znám jeho nečitelné písmo, tak mě to nezaskočilo. Říkala jsem si: dal si práci, přepsal úkol, abych ho přečetla. Jak jsem byla naivní! Toho pedagogického optimismu a naivity se bohužel asi nikdy nezbavím. Ale žáci mě vyškolí! Nu, zpět k situaci: Druhý pohled, respektive pročtení úkolu, mě však zaskočilo. Hodně.
Říkali nám tam, že učitel nemá šanci rozpoznat podvod, když žák použije AI. Já si myslím, že šanci aspoň občas má, a dokonce má povinnost se to snažit poznat.
„Martine, zaujala mě věta v tvém úkolu.“
Usmál se.
„Vlastně, zaujalo mě více vět, ale jedna je excelentní.“
Úsměv v jeho tváři se rozšířil. Neslyšel ironii v mém hlase.
Třída se už pochechtávala, ušklíbala, ale Martin zatím nezabral.
Zopakovala jsem: „Úkol zněl: napiš si přípravu k maturitě pro zadané téma, v bodech tak, abys o tématu mohl volně patnáct minut hovořit, abys nezapomněl na nic důležitého a zejména abys používal správnou terminologii, je to tak?“
Martin přikývl, ale už chápal, cítil, že nebude všechno úplně v pořádku.
„Přečti nám pár úvodních vět své přípravy, prosím.“
Martin polkl a spustil: „Didaktický trojúhelník je unikátní nadčasové zařízení edukační reality, které kloubí a láme žáka, učitele a kutikulum…“ dál nemusel. Třída ležela v křeči.
Prostě jsem verbalizovala své profesní soudy (úsudky) v této profesní situaci na základě znalosti žáka a jeho dosavadních reakcí a projevů ve výuce.
Nevím, jakou verzi AI použil, popřípadě co pak ještě s textem dělal, ale tohle bylo… inu, rozpoznatelné, že jde o blábol.
Držela jsem vážnou tvář: „Martine, když zadáváme úkol AI, zadáváme parametry kvalitně, neměl to být funkční styl umělecký, ale odborný, v krajním případě prostě sdělovací, chápeš?“
Vykulil oči. Polkl. „Jak víte, že jsem použil AI?“ (Trošku se mě dotklo, že ač jsem vyučující pedagogiky, neocenil mou znalost funkčních stylů a jde hned k věci :-))
Významně jsem se dívala a držela dramatickou odmlku: „A taky vím, že jsi zadal klíčová slova, které jsme si ve výuce společně vygenerovali, ale párkrát ses přepsal… a taky si myslím, že jsi je tam naházel ve špatném pořadí.“
No jo, přiznávám, dělala jsem chytrou, ale díky tomu „kutikulu“ to fakt nebylo těžké rozpoznat… prostě jsem verbalizovala své profesní soudy (úsudky) v této profesní situaci na základě znalosti žáka a jeho dosavadních reakcí a projevů ve výuce.
„Takže?“
Přikývl: „Takže to přepracuji, napíšu rukou, v čase patnáct minut, abych si zažil a vyzkoušel, jaké to bude u maturity na potítku.“
Přikývla jsem. Překvapil mě, řekl doslova to, co jsem měla na mysli. No, mají mě přečtenou, mí žáci.
Pořád si myslím, že učitel má šanci aspoň občas podvod žáka s využitím AI rozpoznat, ale dost často nemá šanci mu to dokázat. A to je zatraceně velký rozdíl.
Martin odcházel do lavice. Otočil se: „A paní učitelko, co si myslíte o AI?“
„Právě teď si myslím, že AI vytvořili zatraceně chytří lidé pro neuvěřitelné hlupáky…“
Zoufale se na mě zahleděl.
„… a pro lenochy…“ dodala jsem a on si ulehčeně odfrkl. Pochopila jsem, že radši bude považován za lenocha než za hlupáka. I to je názor.
Vlastně je dobře že ten podvod s AI zkusil, protože tato profesní situace vyzněla dost výchovně. Kdybych si ji připravila, nemohla by dopadnout lépe. V každém případě až doma, při zpětné reflexi výuky mi došlo, že jsem vlastně žáky poučila a lehce vyškolila o používání AI, a příště už pro mne v této třídě nebude tak lehké podvod s AI odhalit. Protože oni se, ty potvůrky, učí zatraceně rychle.
Pořád si myslím, že učitel má šanci aspoň občas podvod žáka s využitím AI rozpoznat, ale dost často nemá šanci mu to dokázat. A to je zatraceně velký rozdíl. I když… V podstatě tu nejde o selhání učitele. Jediný kdo tratí, kdo o něco přijde, je žák. Jen aby mu to někdo řekl. Osobně mu to klidně řeknu! I opakovaně.
A jak je to vlastně s tou AI? Opravdu ji vytvořili chytří lidé pro hlupáky, pro méně schopné, pro líné a nemožné?
Nebo je to jinak?
Jaroslava Ševčíková